Život začíná za hranicemi iluzí
idět reálně znamená přestat se koukat. Dokud totiž koukáš, dedukuješ z toho, co vidíš. A to jsi vedle jako jedle, věci jsou úplně jinak, než si myslíš, protože jsou všechny o tom, co vůbec nevidíš.
Tarot na to má kartu Aeon, předposlední kartu Velkých Arkán. Je možná dobré si připomenout, co vůbec slovo Arcanum znamená — Tajemství.
Ano, všechny karty Tarotu se nazývají arkána neboli tajemství. Zároveň ty karty mluví o životních principech, zákonech, jimiž se vše řídí a podle nichž se potřebjeme naučit koukat. Až pak začneme — žít. Do té doby jen dramatizujeme věci, na kterých není dramatického vůbec nic. Vymýšlíme si z toho, co vidíme, své vlastní scénáře, svoji představu reality.
Nic není náhoda, není tedy náhoda ani to, že Aeon je předpolední kartou Velkých Arkán. Za ní už stojí jen poslední dílek skládačky, karta Universum, která představuje odměnu za cestu, kterou Blázen až k Aeonovi prošel — opravdové žití. V realitě, hojnosti, v souladu s životními zákony. A reálné vidění je k tomu nutnou podmínkou.
Chytrý versus moudrý
Text na kartě Aeon začíná slovy Poznání, Moudrost. Ano, Poznání znamená vědění, namísto nereálných dedukcí. Poznám, tedy jsem moudrý. Dokud nepoznám, budu jen chytrý. Chytrý dedukovač fantazií na základě dojmů, z nichž spřádám své scénáře. Jejich nereálnost je už v samém počátku, v dojmu, z něhož celá ta teorie vychází.
Poznání neboli Vědění nevydedukuješ. To nejde. Dedukovat jde jedině dojmy. Poznání potřebuješ poznat, tedy — musí ti být předáno. A existují dva zdroje poznání — buď ten, kdo již poznal, anebo přímo Vesmír sám.
Vesmír sám přímo mluví k těm, kdo k tomu byli předurčeni. Kdo byli posláni na svět, aby poznali pravdu a sdíleli ji poté s druhými. Každý člověk je vybaven talentem k tomu, co má zde na světě provozovat, k naplnění svému a obohacení druhých. Jeden má dar hudby, druhý peče rohlíky, třetí hraje hokej a čtvrtý — učí o Vesmíru.
Všechny profese jsou užitečné, užitečnost je vlastnost seberealizace. Profese má svou hodnotu, která je právě v talentech, jimiž jsme byli obdarováni, ještě než jsme se narodili. Proto se profesi říká také „povolání“, čímž je míněn právě fakt, že nás Vesmír povolal na svět sloužit tím, čím nás vybavil.
Seberealizace tudíž neznamená „něco dělat“, ani „vydělávat“, ale „dělat přesně to, k čemu se člověk narodil vybaven“. Musí tedy nejdřív najít sám sebe, pak mu teprve začne život kloudně fungovat, protože už stojí na správném základě.
Dramata versus nadhled
Vraťme se ale k Aeonu neboli k Vědění. Na kartě se píše i o nadhledu a odstupu, což je přesně to, co člověku chybí. On se cítí do všeho vtažený, vším ovlivnitelný, ohrožený. Proto má potřebu koukat na bednu a číst si, co se kde děje, co kdo dělá a říká, a následně řešit, co s tím.
Člověk bez Vědění se není schopen povznášet nad okolnosti neboli události neboli dojmy, jakými svět působí. To nejde, není jak. Teprve Poznání ukáže věci v úplně jiném světle a naráz je všude klid, pořádek, bezpečí, svoboda, láska, důvody k radosti a pohodě. I zdraví a bohatství je naráz samozřejmostí. Až poznáním si uvědomíme, že okolní svět si žije svým vlastním životem, který se toho našeho vůbec nijak nemusí negativně dotýkat.
Černo-bílý svět
Svět, který se optikou člověka chytrého zdá napůl bílý a napůl černý, se naráz ukáže jako pouze bílý. Vše černé ztratí svou temnotu, uvědomíme si, že jsme si jen sami něco bílého natřeli načerno tím, jak jsme o tom uvažovali.
Zkouknutím televizních novin se chytrý vyděsí, ale moudrý se jen usměje. Je to jinak, ví ten druhý, který zároveň chápe, že to vše je hra, a všichni ti, kdo svět i život dramatizují, se petrve učí hrát.
Předškolákovy trampoty
Je to jako když se školák dívá na předškoláka. Chápe ho, ví, že stačí taky začít chodit do školy a bude vše jinak. V naší škole o tom často mluvím jako o krabicích s botami. Předškolák vidí všude jen krabice, což je to úplně nepodstatné. On to ale neví, on ty krabice vidí a za podstatné je považuje.
Předškolák zároveň vidí spousty krabic alias situací. Co krabice/situace, to originál. Ale školák, toho už krabice vůbec nezajímají. On vidí to, co je uvnitř — životní princip. A ty se pořád dokola jen opakují. Pro předškoláka je tudíž život neuchopitelný, nekonečně rozmanitý a stále přicházíé něco nového. Věci se dějí nahodile, nikdy nevíš, odkud co přijde a co pak?
Školák vidí naopak vše tak jednoduše, že jednodušší už to být ani nemůže. Svět, život, situace, lidi, v tom všem je úplně triviální řád. Malá násobilka je proti tomu velká věda. A tak nejen chápe, co se kdy děje, proč a že se nic nestane nahodile. On s tím dokáže cíleně pracovat.
Vědění není nijak složité, naopak. Vtip tedy není v tom, že by to nešlo pochopit, ale že to nikdo neví. Je to ta-jem-ství, arcanum. Ale tajemství, které čeká na své objevení.
A právě o to ve škole šlo — pochopit život, naučit se jeho úplně jednoduchá pravidla, a těmi si své žití naprosto rutinně a cíleně nastavovat přesně tak, jak si přejeme žít. S pocitem, že můžeme, že to není na úkor ničeho, že se netřeba nijak omezovat, naopak — neomezovat se je nutnost, aby byla spokojenost.
Jakmile se tohle školák naučí, postoupí od karty Aeon k té poslední — Universum, což je stav, kdy realitu, kterou se naučil vnímat a tvořit, už i žije. Stává se sám sobě zdrojem všeho dobrého, hojnosti.
K Vědění je možná dobré ještě dodat, že díky němu dojde k nahrazení všech emocí jedním jediným pocitem — vděčností. Za to, jak parádně je to tu vše vymyšleno, aby mohl člověk žít své nebe na Zemi. Aby nebyl na ničem a nikom závislý a mohl si v klidu tvořit i žít to své, s pocitem naprostého naplnění a nekompromisnosti.
