Životní pohoda je projevem schopnosti nic nehodnotit
aždý si přejeme žít v pohodě, ale obvykle si neuvědomujeme, že nám v tom nic nebrání. Že zde neexistují lidé ani okolnosti, které by nás té pohody chtěly zbavit.
Životní pohoda je realita, objektivní, tedy skutečná a trvalá. Je tedy pouze možné vnímat svět jinak, než jaký je, a tím se o tu pohodu připravovat.
Životní pohoda neboli řečí Dvojky Mečů klid a mír, je jen otázkou mého pohledu na život a jeho chod. Mé brýle jsou tím jediným, co mi může pohodu brát, záleží na tom, co vidím, když na něco koukám. Odpovídajícím způsobem pak uvažuji a v konečném důsledku se tak i cítím.
Mé brýle mi dokážou ubližovat, brzdit mě, honit, mrskat, vyčítat, stresovat, nahánět obavy… Mé brýle toho dokážou spoustu, protože vše je právě jen o těch mých brýlích. Jak vše vidím, tak mi to funguje a to mi to přináší.
Mé brýle = moje uvažování, moje logika. Mé názory jsou mými brýlemi, optikou, kterou vše — posuzuji. Ano, jde právě o ono posuzování. A platí zákon, který říká: „Dokud posuzuješ, pohody se nedožiješ.“ To je ono tajemství. Kdo je pochopí, uvědomí si, že skutečně není možné žít v pohodě, dokud jsem zvyklý si na vše dělat názor, neboli posudek.
Potřeba vše posuzovat totiž automaticky dělí na dobré a špatné. Proto není možné dospět do klidu, míru a harmonie. Dokdu vidím špatné, nejde dělat nic jiného, než s tou „špatností“ bojovat.
Pointou životní pohody tudíž je nic špatného nevidět. Na což obvykle přichází otázka — „Ale jak?“ Jak nevidět problémy a chyby, když se stačí kouknout okolo, když se stačí nad něčím zamyslet, a napadají mě mraky chyb a problémů. Co s tím?
K úspěšnému řešení potřebujeme pochopit, že kdykoli si na něco děláme názor, vůbec nic o tom nevíme. Náš názor je tedy úplně naivní, mimo mísu. Staví na dojmech, mnohem víc toho nevidím než vidím. Problémy neexistují, existují jen situace, které mohou budit takové zdání.
Naivka se tedy nechává unášet svými dojmy, případně názory jiných naivků, kteří o problémech mluví a píšou. A pak už to jede samo. Pak už problém vidím, tím se ve mně spouští boj, ztrácím klid, pohodu, pocit bezpečí, přestávám se cítit dobře, a v konečném důsledku nedokážu žít spokojeně to své.
Jsou to vždy jen mé brýle, co mě zneklidní i zastaví. Jsou to jen mé brýle, co mi řekne pozor, hrozí nebezpečí. Pozor, tohle nevyjde, pozor, jsi ohrožený, pozor, tohle je špatně, pozor…
Pozor, nesmíš, nemůžeš, musíš. Tak mluví brýle, které posuzují. A vždy tak mluvit budou, ony to jinak nedokážou. Jediné, co to dokáže změnit, je výměna skel. Zahození všech svých názorů. A jejich nahrazení věděním, jak svět funguje. Pak se vše změní, aniž by se cokoli změnilo. Změní se mé brýle a já si uvědomím, jak jsem sám sebe dokonale stresoval.
Konec všech stresů tedy přichází s odhozením veškerých názorů, rezignací na potřebu posuzovat. „Myslím si“ je nahrazeno „Vím“. Když víte, neoklame vás dojem, protože — víte. Vidíte dovnitř, dojem je pro vás úplně nepodstatný.
Výměnou skel v brýlích začnete vidět, co vám dříve unikalo, a přestanete se koukat na to, co vás dřív zajímalo, na čem jste své názory stavěli. Uvědomíte si svou dřívější slepotu i jak snadno dokáže život odvádět pozornost od podstatného tím, že nás naplno zaujme nepodstatným.
Život je kouzelný. Kromě jiného i tím, že vše klame, aby od člověka vyžadovalo vlastní aktivitu se naučit koukat správně. Žití se tím stává cenným, není zadarmo, není laciné. Člověk, který žije, si pak sám sebe váží, cítí k sobě přirozenou úctu, protože ví, že nic z toho, co žije, nedostal jen tak. Každý svůj přirozený pohled vnímá jako cenný, cítí hodnotu ve svém chování, reakcích, ve všem, co říká, dělá, poskytuje, sdílí. Říká se tomu sebehodnota, která je mírou přitažlivosti a potažmo hojnosti, jakou každý z nás dokážeme do svého žití pouštět.
Bohatství a hojnost tedy neleží nikde okolo, ale v nás. Jsou to naše brýle, které jsou buď posuzovací, anebo čisté, vědoucí.
