Životní úroveň roste s hloubkou vnímání

Životní úroveň je dána kvalitou pocitů, které denně prožíváme. A ty pocity jsou výsledkem našeho vnímání — co v čem vidím, tak se u toho cítím.

Nehledejme v tom víc, je to takto jednoduché. Jde tedy pouze o to, jak se naučím koukat. Na sebe, na svět, na lidi, přírodu, aktivity, práci, finance, vztahy… Takové budu mít dojmy ze sebe, světa, lidí, přírody, práce…, a tak se v konfrotaci s nimi budu chovat i cítit.

Životní úroveň tedy vůbec neodpovídá majetku nebo společenskému či rodinnému postavení. Nic z toho o ní neříká vůbec nic. Můžeme být finančně za vodou, majetní, mít rodinu, děti, práci, kupu známých, a přesto se cítit úplně pod psa.

Život je nastavený tak, aby vše hodnotné bylo skryté. Klame dojmem, dá se říct. Důvod je stejný, jako u všeho, co se žití týká — aby vše kloudné bylo za odměnu. Život není laciný, protože ví, že by za nic nestál. Je naopak totálně bohatý, proto je úplně ve všem skrytý klam neboli vtip, jehož odhalením mě daná věc začne trvale obohacovat.

V praxi to pak funguje tak, že člověk s povrchním vnímáním vůbec nevidí to skutečně krásné, podstatné a důležité. Tudíž není obohacován ani sám neobohacuje (není přitažlivý). Jeho názory a přítup jsou jalové.

Povrchní člověk vidí jen jakým co působí dojmem. A ten považuje mylně za důležitý. Proto dá na dojem, vše hned posuzuje podle dojmu, vzhledu… Vzniká tak hra na dojmy a s dojmy. Egoismus.

Egoismus škodí nejvíc jeho nositeli. Vše v jeho životě je falešné a prázdné, stejně povrchní, jako jeho vnímání. Není to opravdové, je to jen samé hraní si na něco. Zpětná vazba, kterou to člověku přináší, je odpovídající — prázdno. Kde nic není, není z čeho brát.

Pořiďte si třeba krásné luxusní auto. Anebo dům. Brzy zjistíte, že jste se rychle nabažili toho dojmu, a to je tak zároveň i vše. Nic vám to nepřineslo, než na chvíli pocit, že máte něco nového ohromného. Ve skutečnosti to nijak ohromné není, protože to je prázdné. Nic vám to nedává, pokud jste si to pořídili jen kvůli tomu to mít. Rychle se to okouká a pak — začnete vymýšlet, co dalšího ohromného by vám udělalo radost. A takto to jede donekonečna. Obklopujete se zbytečnostmi a prázdnými lidmi, vedete prázdné řeči, zabíjíte čas, což vede k tomu, že se dál cítíte prázdní a pořád dokola vymýšlíte, čím to prázdno přehlušit.

Všemu povrchnímu chybí opravdovost, neboli duch. Člověčina. Hlubší smysl, láska, skutečná hodnota, která by vás naplnila těmi správnými pocity. Ne radost na chvíli z toho, jak se něco nového tváří, jak působíte, ale trvalá radost z toho, co opravdového cítíte nebo děláte. Na to se ale musí jinak — cítěním, neboli srdcem.

Cítění je mnohem opravdovější, protože vnímá skutečné hodnoty. Dojem pro srdce není podstatný, srdce vnímá mnohem citlivěji. „Vidí“ mnohonásobně víc než smysly. Uvědomuje si kupu souvislosti, které smyslům zůstávají utajené.

Proto si člověk vnímající srdcem nebude s egoistou rozumět. Na vše koukají každý úplně jinak. Vidí smysl i hodnoty v něčem úplně jiném. Mluví o věcech, které ten druhý buď vůbec nevnímá, anebo je považuje za zbytečnosti.

Srdce vnímá věci na pohled skryté. Vnímá významy. A právě v těch významech jsou ty hodnoty. Srdce jasně cítí, kde vám bude dobře, s kým, jak se správně rozhodnout a proč, co vám to přinese. Smysly nic takového nedokážou. Proto se egoista pouští naivně do věcí, které mu zdaleka nepřinesou, co od nich čekal. Je stále s něčím nespokojený, rozčarovaný, zklamaný, překvapený. Jen si obyvkle neuvědomuje, že příčinou je jeho povrchní chování.

Cítěním ale hloubka vnímání nekončí. Nad ním je ještě rovina Vědění. Možná přesněji bych to měl vyjádřit jako „doplněk“. Ano — Vědění je doplňkem k cítění. Hloubku cítění dotáhne na absolutní mez. Na sto procent.

Díky vědění ze života vytěžíte maximální potenciál. Naprosotu krásu, hojnost, štěstí, radost, vášeň, lásku, ideály. Ujistíte se ve všem, čím jste si nebyli cítěním úplně jistí. Zní to možná malicherně, ale až tím „docvaknutím“ se otevře ta největší brána a příval nádhery, lásky a kouzelnosti, která je v nás i ve všem okolo. Hojnost. Svět se stane doslova pohádkovým, mnohem krásnějším, než si člověk vůbec dokázal představit.

Nevadí-li vám slovo Bůh, dá se říct, že díky Vědění se vše stane božským. Nadpozemsky krásným, úchvatným. I dokonale zdravým, bezpečným, bezproblémovým, podporujícím. Takový totiž svět je, i život, i člověk, i příroda… Jde jen o to, co dokážeme vidět a co je za hranicí naší vnímavosti.

Vědění boří všechny hranice. Nejen našeho vnímání, ale i schopností, možností, kvalit. Je to to nejvíc, co může člověk ze života čerpat, protože pak už si jen totálně užívá.