Zralost je stav totálního pochopení
ýt zralý znamená vše už chápat. Nejen jak to na světě chodí, ale zároveň i proč právě takto. Je to stav, kdy už člověk přestal hodnotit, jelikož mu je úplně jasné, že není co ani proč.
Všechny snahy hodnotit neboli dělat si názory jsou pravým opakem pochopení — bojem. Naivním, kdy si vymýšlím vlastní verze dobra a správna.
Snahy hodnotit vycházejí vždy z dojmů, což je povrchní náhled na věc, který zvažuje jen to, co je na první pohled vidět. A právě ta krátkozrakost vnímání je příčinou všech bojů i následků, které svým chováním způsobujeme sobě i ostatním.
Ať už hodnotím sám sebe, své prožitky, druhé lidi nebo život a svět jako takový, jsem vždy úplně mimo mísu. Názory, ať jsou jakékoli, jsou a vždy budou „mimomísové“, protože realita je úplně jinde. Realitu člověčím rozumem nevidíme, proto si o všem jen něco myslíme, aniž bychom chápali skutečnou pointu věci. A to je náš kámen úrazu, vše padá právě na těch našich pomýlených názorech.
Vědění je potřeba načerpat, ze zdroje, který tu realitu zná. Vše pochopíme snadno, včetně toho, že jsme na to sami přijít nemohli, byť je to nakonec tak snadné a triviální. Cena každého tajemství není v tom, že jde o něco věděckého, ale že by vás na to takto koukat nenapadlo.
Lidským rozumem by bylo správné, kdyby bylo všechno ideální. A o takový stav i člověk usiluje. Jeho krátkozrakost spočívá v tom, že v tomto ideálním stavu by brzy umřel na strašlivou nudu. On si to jen neuvědomuje. Nic by se nedělo, o nic by nešlo, vše by bylo naprosto laciné. Tohe už — důsledky — člověk nevidí. Samotného by jej to tudíž nenapadlo, ale když mu to někdo řekne, pochopí to rychle.
Stejné to je se všemi životními zákony. Jsou úplně jasné, vše se jimi vyjasní i úplně zjednoduší, akorát by člověka nenapadlo tak uvažovat. Jakmile se všechny ty zákony (kterých není mnoho) spojí, vznikne Vědění — skládačka se poskládá a člověk získá úplně jiný pohled na celý svět. Úplně na vše.
Ten nový pohled je nejen jednoduchý, ale i klidný. V člověku se probudil pocit vlastní hodnoty, úplnosti, síly, schopnosti žít po svém a o nic se nestarat, radosti, štěstí… Cítí vše, oč dřív usiloval, akorát to hledal někde okolo. Chodil na své štěstí od lesa a hledal tam, kde je nešlo najít.
Zralý člověk neboli ten, kdo už ví a cítí, si váží všeho stejně. Talentů a silných stránek stejně jako zdánlivých slabin. Vidí v tom už zdroje pochopení a v konečném důsledku harmonie. A bez harmonie v duši není nic, vše je proměnlivé jako na houpačce a naše slabosti hrají prim.
Kde je proměnlivo, tam není dobře. Tam se bojuje, a to nikoho neláká, to je z nouze ctnost. Kompromis, který je ochoten trpět jen ten, kdo nemá na víc. Jenže člověk na víc má, je na to stavěný. Jen pro to na sobě musí máknout.
Zralost není zadarmo, ta je pro náročné. Pro ty, kdo chtějí něco dokázat, protože vědí, že jedině tak ke svému štěstí mohou přijít.
