14: Přirozenost je schopnost žít neomezeně
eomezenost je přirozenost sama, je jejím přímým vyústěním. Čím přirozeněji vnímáš svět, tím víc se jí blížíš. Přirozené vnímání je obohacující, vyživující, tvořivé, uspokojující, naplňující. Energeticko-informačně řečeno — udržuje přirozený nepřetržitý tok všeho, co člověk potřebuje, chce, po čem touží.
Přirozené vnímání je pochopením permanentní existence dobra a podpory ze strany Vesmíru, které se projevují automatickým dostatkem a bohatstvím v jednotlivých oblastech života. Vesmír je vytvořen tak, aby každému vše, co chce a potřebuje, bylo umožňováno. Vše, oč si říká, k němu automaticky proudí, dokud to sám nezačne brzdit (tím, že se o to začne „starat“). Zdraví = bohatství v oblasti zdravotní. Láska = bohatství v oblasti vztahové. Finanční nadbytek = bohatství v oblasti prostředků. Přitažlivost a spokojenost = bohatství ve vztahu sám k sobě. A tak dále. A všechna tato bohatství jsou odrazem (vnějším projevem, produktem) bohatství duchovního. Veškeré bohatství všech forem je každému neustále k dispozici, máš jej vždy na dosah ruky a musíš mu jen dovolovat k tobě proudit (rozproudit jej i tam, kde to ještě brzdíš).
Nic jiného než dobro ve Vesmíru neexistuje, protože dobro = energetické proudění. Existuje pouze individuální nedostatek dobra vyvolaný u konkrétního člověka mírou nepřirozenosti jeho představ o světě, o lidech a o sobě samém. Nedostatek dobra je tedy projevem vnímání zkresleného a na energeticko-informační úrovni jde o brždění energetického toku (tvé myšlenky jdou proti samovolnému proudu dobra — vymýšlejí okliky, komplikují, kalkulují, zvažují, pochybují, podmiňují… — představují tedy sílu/překážku/hráz, která jej brzdí). Čím víc se tvé představy od přirozenosti liší, tím větší brzdu představují. K tomu, aby k tobě bohatství proudilo, tedy není nutné něco dělat, ale správně přemýšlet.
Je účinné si stále opakovat, že jedinou brzdou jsi ty sám, že jen ty sám jsi jediným zdrojem všeho dobrého i všeho „nedobrého“ (nedostatku dobrého) ve svém životě. Přestat hledat příčiny okolo, kdekoli jinde než ve vlastních názorech. Je omyl svádět neúspěch na někoho jiného, vnímat se jako oběť, vymlouvat se, hledat nějaké spojitosti nebo vlivy ve vnějším světě, cítit se na něčem závislý, odmítat vlastní zodpovědnost — tím vším se jen dál brzdíš a své trápení a neúspěch protahuješ. Vesmír je organizovaný a přesný systém bez náhod, omylů i vnějších vlivů a závislostí — to vše jsou jen nesprávně vydedukované iluze, kterým podléháš, kterým ses naučil věřit. Je-li tedy někde chyba, najdeš ji v sobě, ve svém způsobu myšlení.
Hybnou silou ve Vesmíru je láska. Láska je čirá, ryzí, ničím nezkreslená tvůrčí síla. Proto má maximální sílu i účinnost — nic ji neoslabuje. K lásce nikdy nedospěješ přemýšlením. Dospěješ k ní jedině vyčištěním se od iluzí. Láska je v každém bodě Vesmíru zastoupena, vyživuje jej. A jde jen o to, jestli ji tam vidíš nebo ne a jestli tudíž dáš její síle volný průchod. Čím víc si tohle uvědomuješ, tím přirozeněji vnímáš.
Čistota tvé lásky se odráží i ve tvé schopnosti být otevřený a upřímný k druhým i k sobě samému. To znamená dokázat dělat co skutečně dělat chceš, říkat vždy bez obalu co si myslíš a stejně tak i odmítat dělat věci, které nechceš. Pokud to totiž neděláš, stává se to zdrojem tvé nespokojenosti. Jsi nespokojený, otrávený, unuděný, zpruzený, naštvaný, smutný, rozčiluješ se… a nevíš proč. Vidíš příčiny své nespokojenosti všude kolem, viníš druhé… Ale ti za ni nemohou, vždycky je to jen o tobě a tom, že se nedokážeš jasně vymezit. Anebo si nevěříš, necháš se ovlivňovat (lidmi, tzv. autoritami, podléháš mediální masáži, všeobecně rozšířeným názorům…) a cítíš se tudíž na něčem nebo někom závislý (partner, zaměstnavatel, politik…). Štvou tě pak jeho názory, jeho činy, jeho rozhodnutí, jeho způsoby uvažování, jeho… V obou případech jsi obětí svého sebeomezování, domnělé závislosti a přetvářky, ničeho jiného. Opět to řeknu ještě energeticko-informačně: tím, že se přetvařuješ, přivoláváš do svého života věci a situace, které nechceš. Chceš-li tedy být spokojený, musíš si věřit a jednat otevřeně a upřímně.
Jeden z účinných způsobů, jak se sebeomezování zbavovat, je představovat si svět a vše v něm jako lásku a s láskou se na to dívat. Jinými slovy — učit se lásku úplně ke všemu vysílat bez ohledu na to, jakým dojmem to na tebe působí. Dojem může klamat, ale láska ne. Můžeš začít vizualizacemi sebe samotného a s láskou vnímat sám sebe, své tělo, jeho jednotlivé části. Představovat si, jak tato čistá energie naplňuje každou buňku tvého těla a je její tvořivou složkou. Má sílu ji tvořit a nést informace, které jí chceš dát. Uvědomíš si tím mimo jiné, jakou moc máš nad svým tělem a jeho fungováním. Můžeš si s ním doslova dělat co chceš. A stejně to platí i úplně o všem jiném, protože to vše není ničím jiným než rozšířením tvého těla ve fyzickém světě, protože TY nikde nekončíš, nejsi ohraničený obrysem svého těla. Jsi všude a vše žije v tobě. Jsi Vesmír, který sám sebe pozoruje a prožívá své úhly pohledu na sebe samého. Tohle si odteď uvědomuj znovu a znovu a dojdeš mnohem dál, než si vůbec dokážeš představit.
Čím víc sám sebe budeš vnímat jako celý Vesmír (nekonečnou tvořivou energii) namísto nějakého titěrného těla uprostřed rozmanitého nekonečna, tím větší sílu v sobě budeš cítit. Pokud je tato představa pro tebe teď moc velký skok od toho, jak se doposud vnímáš, začni se ztotožňovat se svým vědomím, svými myšlenkami, nikoli se svým tělem. Sice to není úplně přesné, ale blíží se to MNOHEM víc skutečnosti. Jakmile se vnímáš alespoň jako své myšlenky, dokážeš se vidět nikoli jako objekt. Začneš vnímat i svou interakci s okolím — chápat své vyzařování jako součást sebe i Vesmíru. A to tě nakonec po nějakém čase dovede k pochopení, že Vesmír jsi ty. Každý jsme Vesmír, a každý jej (sebe) vnímáme ze své perspektivy, která je většinou mixem přirozenosti a iluzí. A ty jsi na cestě tento mix přebrat a vyčistit.
