16: Jsem srdečný, protože nemám problémy

ico-black-pProblémy má každý, komu něco chybí nebo brání. Resp. kdo si to myslí. Takový člověk se stává bojovníkem, usilujícím o nápravu. Za něčím se žene, nebo si aspoň stěžuje na svůj neuspokojivý stav, případně na ty, o kom si myslí, že za to mohou.

Z člověka, který s životem bojuje, se stává ten, komu o něco jde. Jde mu přesně o to, co má pocit, že mu chybí. Chudému jde o peníze, osamělému o lásku a přízeň, neschopnému a ušlápnutému o uznání, zhrzenému o pomstu…

Do života člověka se zapojuje hlava, přestává cítit. Na svět se dívá analyticky skrz to, co mu chybí, protože právě to chybějící považuje za životně nejdůležitější.

Chybění čehokoli je nedostatek sebelásky

Ať nám pocitově chybí cokoli, chybí nám všem to stejné — sebeláska (sebehodnota, sebeúcta, sebevědomí, pocit soběstačnosti, bezpečí…). Neumíme si něco dát — právě to, co si myslíme, že nám chybí. Díky absenci sebelásky i k životu přistupujeme z perspektivy nedostatku — peněz, přátel, lásky, zdraví, sebedůvěry… Díváme se na svět skrz peníze, partnerství, kontakty, majetek. A za tím, skrz co se na svět díváme a skrz co vše posuzujeme, se honíme nebo s tím bojujeme jiným způsobem.

Jakmile se honíme nebo bojujeme, přestáváme být upřímní. O něco nám totiž jde. Honíme-li se například za penězi, jde nám o to je získávat. Začneme-li pak podnikat, vnímáme své podnikání z perspektivy peněz. A to je úplně špatně, proto nám podnikání nebude kloudně fungovat. Naše vyzařování není čisté, nechceme primárně sloužit (dávat), ale vydělávat (získávat).

Funguje jen to, kde sám sebe vidím jako dávajícícho. Pak mi o nic nejde, netrpím pocitem chybění, proto ani neusiluji, nesnažím se, nestrádám — prostě jen žiji a nic neřeším. Tím nic neblokuji a vše může samovolně plynout (Vesmír se o mě může starat).

V partnerství platí to samé. Chybí-li nám sebeláska, díváme se na partnera jako na svůj majetek — držíme se jej. Říká se tomu majetnická láska, která vychází z potřeby chybění. Bez partnera je nám hůř než s ním (něco nám chybí). Partner nám kompenzuje to, co si nedokážeme sami dávat, proto se k němu chováme jako k majetku (včetně obav, abychom o něj nepřišli). Necítíme k němu tu skutečnou lásku, dávající a sdílející. Chceme dostávat, nikoli dávat. A proto nám vztah nebude fungovat.

Vše je vztah. Pracovní poměr je také vztah. I v něm buď sdílím, co ve mně je, a pak mě práce baví i funguje a přináší vše, co má, anebo ji dělám s nechutí, kvůli výplatě, a pak mě ani nebaví, ani neuspokojuje mé potřeby.

Vše je vztah. I auto je vztah, byt, dům… To vše mi bude sloužit jedině, když se na to budu dívat z perspektivy člověka, který o to rád pečuje.

Funguje jedině, když dávám

Aby nám cokoli fungovalo, musíme to postavit na potřebě a chuti dávat a sdílet, co je v nás. Potřeba a touha dávat musí být naším životním hnacím motorem. Nikoli zisk, to je přesně opačné nastavení přitažlivosti — nepřitažlivost.

Obvykle neměníme příčiny. Vidíme chybu v nesprávné práci, partnerovi, lidech, bydlení, proto vidíme i řešení ve změně firmy, pracovního oboru, partnera, bydliště… Což nikdy nezabere, protože tam chyba nebyla.

Pokud to tak v některé ze svých životních oblastí necítíme, je nutné si uvědomit, že je nezbytné změnit příčinu. Namísto dalšího snažení se, honění a vymýšlení strategií musíme obrátit svou pozornost na zdroj našeho pocitu chybění, životní nejistoty, ohrožení, špatných vztahů s druhými, kritických názorů…

Za vším hledej lásku

Bojujíci a usilují člověk je — nespokojený. A je to právě jeho nespokojenost, která je součástí jeho vyzařování a způsobuje nepřitažlivost. K nespokojenosti totiž nikdy není důvod, my za ni viníme někoho/něco viníme, vidíme někde chybu, ale nespokojení jsme jen proto, že špatně uvažujeme. Proto jsme nepřitažliví a proto i — jsme schopni to změnit, protože to jen o nás a v nás.

Příčinou všech problémů a dysfunkcí je již zmíněná sebeláska, její deficit. Začali jsme kdysi bojovat sami se sebou. Být s něčím nespokojení, a někomu nebo něčemu to začali dávat za vinu. Zde se to celé zrodilo a od té chvíle to v sobě nosíme a živíme. Všechny naše nepříjemné prožitky a problémy (osobní, finanční, vztahové, zdravotní…) jsou už jen výsledky, které náš pošramocený pohled na svět automaticky produkuje.

Nic nám nechybí ani nemáme o co usilovat. Život tak není nastavený, proto to po nás ani nechce. Namísto honičky a bojování potřebujeme udělat přesný opak — zastavit se, zklidnit a — začít milovat. Nejdřív sebe, potom všechny a všechno ostatní.

Úsilí je chyba uvažování. Snažíme se něco, co nefunguje samo, kompenzovat silou — snažením se a zvýšenou aktivitou, podbízením se, nabízením se pod cenou apod. Zaměřujeme se na věci, které nejsou příčinami našeho neúspěchu.

Návratu k sebelásce se říká Sebepřijetí

Rovnou řeknu, že deficit sebelásky je normální, bežný, není to ničí vina. Mělo to tak být, život počítal s tím, že naše sebeláska získá trhliny. Stejně jako počítá s tím, že je v sobě najdeme a opravíme. Obojí je součástí našich životů, z důvodu, aby nás žití bavilo, aby se vyvíjelo. Podobně jako nás baví oprava domu, vylepšení šatníku, péče o své zuby, zdraví nebo postavu, má nás stejným způsobem bavit i péče o svou duši. O vyléčení starých šrámů a nastavování svých cílů v souladu s tím, jak toužíme žít.

Šrámy na duši vznikly v době našeho vývoje, vlivem prostředí, ve kterém jsme vyrůstali i vlivem našich vlastních dojmů jak jsme vnímali sami sebe a okolní svět. Mělo to tak být, nebudu to zde zbytečně pitvat, to se učíme jinde. Teď je podstatné jen pochopit, že vše opravíme návratem k absolutní sebelásce. Říká se tomu bezpodmínečná láska. Její dosažení spočívá v projití procesem Sebepřijetí, během kterého dodatečně přijmeme vše, co jsme doposud nepřijali, a s čím tudíž vnitřně bojujeme.

Bojujeme jen sami se sebou

Připomenu, že nikdy nikdo nebojujeme s něčím nebo někým druhým. Vždy bojujeme jen a pouze se svým nesprávným pohledem na situaci, člověka nebo životní oblast. To nám ovšem obvykle uniká a my se ve svých úvahách zaměřujeme na okolní svět, ve kterém ale nikdy chyba není. Všechny naše prožitky, jakkoli nám přijdou nespravedlivé nebo zaviněné někým nebo něčím, jsou jen dopady našeho vlastního uvažování.

Spravedlnost je když…

Spravedlnost spočívá právě v tom, že si každý vše generujeme úplně sám. Všechny své prožitky, stavy, vztahy, každý detail života přesně odpovídá našemu vlastnímu vnitřnímu nastavení. A vždy bude, proto dokud se vnitřně nezměníme, nepřijde žádná životní změna, protože to není technicky možné.

Mnozí doufáme, že se stane zázrak, sedíme na zadku a modlíme se o změnu. A ono nic, protože takto život nefunguje. Každá změna je možná, vše má řešení, ale vždy jde o změnu nás neboli — sebezměnu. Musíme se naučit vidět věci jinak. Jiná možnost neexistuje, proto nemá smysl chtít ani očekávat něco jiného.

Život nepodporuje žádné výjimky, na to zapomeňme. Nic se nestane náhodou, na to také zapomeňme. Život reaguje na naše vnitřní nastavení. Jakákoli změna v něm se automaticky projeví ve změně našeho života. Musíme se naučit sebezměnami procházet a máme vyhráno, dokážeme pak svůj život cíleně řídit a dávat mu takovou podobu, jakou toužíme žít. Všechny bariéry padnou, bude záležet jen na nás, jak si co vymyslíme a v souladu s tím se změníme.


< Předchozí | Následující >

INTUITIVNÍ NAVIGACE

Ideální článek pro mě

Ideální výklad pro mě

 Ideální karta pro teď

PŘIJDE TI TO ZDE UŽITEČNÉ?

Kup si předplatné

Předplatné je dobrovolné, aby rozvíjelo naši štědrost.


Chceš dát věci do pohybu a vyladit si život?

Přihlas se do „Školy seberozvoje“

 Kup si „Tarot pro osobní rozvoj“ 

Najdi i ty zábavu a naplnění v rozvoji kvality svého života.

 

Tags

top