Šestka Pohárů (22-1-2018)
ový týden začíná Šestkou Pohárů, která popisuje rozkoš. Čím je i není, co je jejím zdrojem i co nás od jejího prožívání odděluje (a co s tím). Začít bychom měli tím, že rozkoš je v každém případě za odměnu, jelikož je vyjádřením čistoty našeho podvědomí, zbaveného všeho falešného.
Schopnost žít s rozkoší je tedy podmíněna přirozenosti našeho vnímání. Čím víc podvědomých bloků v sobě nosíme, tím víc se od rozkoše oddělujeme. Život se tak stává víc a víc povinností, břemenem, máme tendence se pachtit, honit, usilovat, vymýšlet, co bude a nebude, co dělat a nedělat. A to všechno je opak spokojeného radostného žití — s rozkoší.
Dobré je i vědět, co rozkoš není. Někdy máme tendence uvažovat o rozkoši jako o bezuzdné konzumaci — zábavy, jídla, pití, sexu, radovánek. Ale toto rozkoš není, to je konzum. Rozkoš spočívá v radostném a bezuzdném užívání si sebe. Staví na cítění, že já jsem všeho zdrojem, jsem naplněný, celistvý, nic mi nechybí, nehoní se mi hlavou žádné obavy, pocity nejistoty a ohroženosti, starosti, černé scénáře.
Rozkoš tudíž souvisí s láskou k životu, s cítěním, že je život krásný i bezpečný. Že je polem, které nám v jednom kuse nabízí úžasné prožitky, pro naše vlastní potěšení. Jsme pak schopni nerozlišovat, a také to neděláme. Netrpíme už výčitkami, pocity, že je něco špatně, že je něco problém, že se něco komplikuje, že nám něco hrozí, že něco musíme nebo nesmíme…
Až pak — když celý svět, všechny situace a lidi vnímáme s láskou a život jako úžasné dobrodružství — žijeme s rozkoší. Rozkoš je projevem naprosté otevřenosti. nestydíme se, nepřetvařujeme, nesnažíme se nijak působit, nic nám nechybí, o nic nám nejde — jsme přirození a toužíme sami sebe sdílet. To je rozkoš.
Rozkoš přímo souvisí se seberozvojem. A to proto, že seberozvoj se táhne celým naším životem, je jeho ústřední linkou, protože jen tak nás může žití bavit. Bez výzev by byl prázdný a nudný. Mnozí si ale právě výzvy užívat nedokážeme, a tudíž každou chvíli s životem bojujeme.
Seberozvoj učí právě tento stěžejní fenomén — boj se životem — uvést na pravou míru. Zbavuje člověka schizofrenie, nereálných dojmů o prožívaných situacích, o lidech a o životě a jeho fungování. Učí vidět reálně, neunášet se svými dojmy a emocemi.
Připomenu, že vše negativní (problémy, nepříjemnosti, krachy, nedostatky) vznikly a vznikají jedním jediným způsobem — člověk podlehl svým nereálným dojmům a jednal v podle nich. Jedině takto vznikne jakýkoli problém — člověk si jej nejdřív sám vymyslí, pak mu uvěří a nakonec podle toho uvažuje a jedná.
Dostává se tím mimo realitu, ocitá se ve vlastním smyšleném příběhu. Ale jelikož tomu příběhu věří, chová se a jedná, jako by reálný byl. A Vesmír, který musí na všechny naše očekávání adekvátně reagovat (uskutečňuje je), zajistí, aby člověk vlastní výmysly začal prožívat — jeho život se jim přizpůsobí, začne tak vypadat. A bude tak vypadat tak dlouho, dokud člověk bude něco vymýšlet, věřit svým dojmům.
Jak může vypadat den ve znamení Šestky Pohárů? Tento den určitě prožijeme chvíle, kdy se cítíme jako v nebi. Život se jeví krásný, prožíváme vzácné pocity naprosté radosti, štěstí, spokojenosti. Každý někdy něco podobného prožije, i ten, kdo je smutný a s žitím bojuje. Život nás tím motivuje, ukazuje, jak skutečně vypadá. Chce v nás probudit chuť do schopnosti žít takto trvale dospět. Aby se stavy chvilkové a vzácné staly trvalými.
Rozkoš je žití bez dojmů (nesprávně řečeno). Řečeno mnohem správněji to je žití, kdy svým dojmům dokážeme rutinně čelit, užíváme si jejich projevy jako výzvy, příležitosti se překonat, posílit a obohatit. Vnímáme je jako dárky chodící k nám na každodenní bázi — na život se díváme jako na kontinuální obohaující proces, jezdící pás přivážející každou chvíli nějaký dárek. Dojmy jsou kořením života, mají zde své nezbytné místo, slouží pro naši zábavu (a rozkoš). Jsou našimi kámoši, ale jedině, když je za kámoše považujeme.
Pak nebojujeme s dojmy, ale sami se sebou způsobem, kdy svým dojmům vědomě odoláváme — a tím si sami sebe užíváme. Tím si užíváme svou neohroženost, sílu, své přirozené schopnosti, a chápeme, že život nás právě tímto baví. Role života (Vesmíru) je nás bavit námi. A naše role je umět tu hru hrát — umět se bavit sebepřekonáváním.
Rozkoš v sobě integruje obě složky, obě strany mince. Až pak to rozkoš je. Nebyla by rozkoš v jednom kuse něco překonávat. Nebyla by ani rozkoš něco v jednom kuse slavit a užívat si. Rozkoš to je až poté, co dokážeme obojí kontinuálně střídat. Kdy si umíme užít výzvu stejně jako potom uvolnění, pohodu a radost z jejího zvládnutí, ze sebe a svých schopností.
Střídá se to jako noc a den, jako nádech a výdech, jako cesta do kopce a pak z kopce dolů. Radost cestou tam i zpět, to je rozkoš. A to jde jen a pouze — vyčištěním podvědomí. odstraněním podvědomých bloků a následným posouváním svých hranic a možností tam, kde toužíme pustit něco nového do svého žití.
