Pětka Pohárů (23-1-2018)
ž jsme ji tu letos měli, hned ze začátku. Vrací se k nám Pětka Pohárů, karta o zklamáních a bolestných prožitcích. Jsou součástí života, musíme je tak brát a záleží na našem úhlu pohledu a přístupu, jak moc nás budou bolet. Neboli — jak moc svému sebeklamu budeme podléhat.
Život je veskrze dobrý, to je třeba říct hned na začátku. „Co s tím má tedy společného bolest a zklamání?“ To je dobrá otázka. „Léčí nás.“ To je zase dobrá odpověď. A na tu by měla přijít další dobrá otázka — „Z čeho?“
„Z toho, co jsme si sami na sobě napáchali.“ Takhle to je. Všechny bolestné prožitky přicházejí jako léčba na sobě samém napáchaných zranění, která v sobě od té doby nosíme a nosit budeme — dokud je nevyléčíme.
Život je tudíž dobrý i ve všem, co je pro nás bolavé, protože on s tím nemá nic společného. On to jen přichází vyléčit, čímž pro nás dělá to nejlepší, protože dokud to neudělá, budeme díky svým zraněním z dřívějška trpět trvale.
Všichni trpíme — bojíme se a omezujeme — díky svým zraněním z minulosti. Každé, které v sobě nosíme, se automaticky promítá do všech našich úvah, rozhodnutí, možností, které k nám přicházejí, vztahů, které máme i které skončily… Není možné v sobě něco nosit a neomezovat se, nebrat sám sobě životní radost a pohodu.
Minulost, to je zdroj všeho nepříjemného. Konkrétně naše minulé prožitky, ve kterých jsme podlehli dojmu, že je něco špatně. Že být něco jinak, bylo by to lepší. Šup! A zranění je na světě. Takto jednoduše vzniklo a — už se nevyléčilo. Rána na duši je na světě a tropí, co všechny rány na duši tropívají — škodí, svazuje, straší, hází klacky pod nohy.
Prožíváme-li něco bolestného, obvykle si myslíme, že zdrojem toho je náš aktuální nebo nedávný prožitek. A to jsme vedle jako jedle. Ten s naším bolením nemá společného vůbec nic. Ten jen odkryl naši ránu, vynesl ji na povrch, a tím splnil svou roli v léčebném procesu. Můžeme na něj zapomenout, protože cokoli navíc si vymýšlíme.
Je dobré to vědět, tím naše utápění se v žalu, fantazírování a výčitky mohou s klidem odeznít. Nic takového není na místě, chyba není ani v nás, ani v tom, co jsme prožili, případně s kým jsme to prožili. To celé byla jen a pouze — startovní fáze léčebného procesu, který pro nás Vesmír připravil.
A na tuto fázi musí navázat fáze druhá — sebepřijímající a sebečistící („škatulky“ 2 a 3 z naší tříškatulkové Školy rozvoje přitažlivosti). Startovní fáze to celé spustí, připraví podmínky pro naše vyléčení. K němu ale dojde jen a pouze tehdy, když správně zvládneme fázi druhou — až v ní k vlastnímu léčení dochází.
Tohle obvykle neděláme. My obvykle na fázi první navážeme fází smutnící, plakavou, vyčítavou, bojující, úzkostlivou… Matláme se v tom, co se stalo, nevěda co se vlastně stalo a proč. Je to pochopitelné, logikou člověka to vše vypadá úplně jinak než jaké to je.
Ale my se učíme logiku člověka opouštět a zrovna tyto situace nám jasně dávají motivaci to udělat, jsou dalším — a silným — příkladem, jak lidská logika (dojmy) ubližuje. Ta správná logika je taková, že náš aktuální prožitek byl připraven Vesmírem proto, aby nám pomohl se svého dávného zranění zbavit. Je spouštěčem léčby, bez níž by nic vyléčit nešlo a my bychom byli dál omezováni tím, co už nás omezovat nemá, co musí z naší duše pryč, aby se náš život obohatil a mohl nám přinášet věci, po kterých jen toužíme.
Jak může vypadat den s Pětkou Pohárů? V každém případě se nám vybaví nějaké naše staré nepřijaté vzpomínky (výčitky), anebo dosud nezpracovaný prožitek nedávný. Případně prožijeme něco, co s námi zatřese, aby nám to ukázalo, že naše duše potřebuje očistu. Můžejít i o úplně slabé signály, ale ani ty nenechme bez pozornosti. Pozornost léčí, to je velice cenné tajemství, tak ji už nikdy od ničeho neodvracejme.
Kdo zareaguje uplakánstvím či bojem jakéhokoli jiného kalibru, nepochopil a nevyléčí nic. Naopak, bude si sypat sůl do svých starých ran. Je čas činů, odvážných a naplňujících. Je čas svou sebehodnotu vrátit tam, kde byla předtím, než jsme se začali zraňovat. Naši démoni jsou probuzeni, je čas se s nimi konfrontovat. A — dát do toho vše.
Tak jako chřipka po nás chce zalézt do postele a nevylézat, probuzená rána na duši vyžaduje totéž. Samotu, klid a namísto prášků — plnou pozornost. Máme-li všech pět pohromadě, uděláme to. Zalezeme do postele a všechnu pozornost věnujeme našim démonům — protože přesně tohle po nás náš život i Vesmír chtějí. A ve chvílích, kdy démoni odpočívají, se noříme do sebepřijímání, znovu a znovu, princip za principem, prožitek za prožitkem, přesně tak, jak to už umíme.
Budeme-li dělat cokoli jiného, nežijeme svůj život. Jenže tahle situace naopak chce, abychom svůj život žili naplno. Vyjdeme pak zdraví, silní, sebevědomí a čistí. Vrátí se nám naše přirozená krása ve všech jejích podobách. Což ocení i život, protože se té naší kráse ve všech ohledech přizpůsobí. A o to šlo.
