Devítka Mečů (24-1-2018)
nes k nám přišla Devítka Mečů. Karta popisující velký fenomén lidské mysli — výčitky. Vyčítat nám jde velice dobře a ono není divu. Ono je totiž velice snadné podlehnout dojmu, že nám někdo ubližuje nebo ublížil, případně naopak my jsme ublížili někomu jinému.
Výčitky ale nemají jen podobu „řešení“ nějakého zásadního životního prožitku nebo osoby v našem životě. Výčitek se dopouštíme vždy, když někoho nebo něco posuzujeme. Což je i mnohem častější forma vyčítání — posuzování, odsuzování a ukazování na viníka. Toto se děje prakticky pořád a všude, stačí otevřít noviny. Většinu zpráv tvoří názory někoho na někoho jiného. A to vše není ničím jiným, než — posuzováním. Obvykle kritickým, tedy výčitkami.
Člověk života znalý nebo ten, kdo život poznat touží, se bude chovat úplně jinak než je běžné. V případě svých názorů na svět, lidi i sebe samého dvojnásob. Výčitky jsou jedním z nejsilnějších nástrojů sebedestrukce. Sebeomezování, to je ten jediný možný výsledek, kterého vyčítáním, odsuzováním a kritikou dosáhneme. My si to jen vůbec neuvědomujeme, což je jen potvrzením, že životu nerozumíme.
Každý, kdo kritizuje, posuzuje, odsuzuje a ukazuje prstem, kde je co špatně a co kdo špatného řekl nebo udělal, si hraje na chytráka. Přijde si chytrý, na rozdíl od toho, do čeho/koho se právě naváží. Jeho názory mu přijdou chytré, logické. A ve své chytrosti si vůbec neuvědomuje, že jde o něco úplně jiného. Že jen mluví do něčeho, čemu nerozumí a vůbec si neuvědomuje, jakou situaci prožívá a co mu chce život ukázat.
Kdo život chápe, ví, že kdykoli jej něco provokuje, kdykoli v něm něco probouzí potřebu si dělat názory anebo ještě hůř je prezentovat, čelí ve skutečnosti pohledu do zrcadla. A to zrcadlo s ním řeší něco úplně jiného, něž co on má potřebu komentovat a hodnotit. To zrcadlo mu říká — „Koukej, jak se máš rád — nemáš!“ Kdybys totiž měl, tak tě tohle vůbec nebude napadat dělat. ty se vozíš po lidech a situacích jen proto, že se v duchu vozíš i sám po sobě.
„Jsi se sebou nespokojený, proto se v tobě všechny potřeby s něčím bojovat probouzejí.“ A všechny tyto situace, kdy dostáváš chuť něco řešit, jsou tvými kontrolkami, které ti chtějí říct — „Nech toho!“ Polkni své emoce a kritiku a uvědom si, že jimi jen demonstruješ svou ubohost. Své bolístky, svá zranění, která namísto aby sis vyléčil, živíš.
Je pochopitelné, že takto uvažovat hned tak někdo neumí. Je potřeba se umět na svět dívat jinak, abychom to takto vnímali. Lidskou logikou k takovým závěrům nedojdeme, v cestě stojí tolik „logických“ proti, že jim uvěříme.
Na druhou stranu vnímat správně není vůbec těžké — je to jen úplně jiné, ale má to svůj naprosto logický základ, takže to každý hned pochopí. Problém není v pochopitelnosti správných pohledů na život, jen v tom, z čeho vesmírná logika (realita) vychází. Člověk to vidí jinak, proto se jeho logika vydává úplně jinými směry k úplně jiným závěrům.
Tam, kde panáček hodnotí a posuzuje, tam se člověk znalý životních principů čistí. Chová se jinak, protože chápe, co zrovna prožívá i proč a umí na to správně reagovat. Tam, kde panáček vidí chybu okolo (v někom nebo něčem), vidí nepanáček chybu v sobě a je vděčný za to, že dostal příležitost se změnit, vyčistit zárodek svého nesprávného vnímání.
Jak může vypadat den ve znamení Devítky Mečů? Obvykle pocítíme tlaky. Vyrojí se naše „oblíbená“ témata, pocity vlastní neschopnosti, bolavé vzpomínky, pocity, že život nemá smysl… Případně se dostaneme do situace, se kterou budeme mít potřebu bojovat — spor, hádka, soupeření, konkurence apod. Ať tak či onak, chce nám život říct, abychom se na něj už naučili dívat jinak. Že to, co se nám honí hlavou, nikam nevede, jen sami sebe brzdíme.
Situace, kde člověk někde vidí chybu, jsou na talíři každý den. Což je možnost si krásně uvědomit, kolik příležitost k sebezměně a následnému sebeobohacení dostáváme. Život nás skutečně v jednom kuse podporuje a obdarovává, se záměrem nám dávat to nej a moct žít to nejlepší. Takový je život, to se děje v každém jeho okamžiku. My to tak jen často ke své vlastní škodě nevnímáme.
Pak máme pocit, že je něco špatně a žijeme bojem s větrnými mlýny, tendencemi řešit věci které to vůbec nepotřebují a přehlížet to, co naopak řešit pro své vlastní dobro máme.
Devítku Mečů tak vnímám jako ideální příležitost si uvědomit, jak mimózně (a zároveň naprosto logicky) dokážeme uvažovat. A tedy i za ideální příležitost to změnit a naučit se vnímat život takový, jaký skutečně je.
Devítka Mečů nám dává i odpověď na otázku, která nás určitě zajímá — kdo mi brání v tom žít tak, jak toužím? „Ty!“
