Princ Disků (25-1-2018)
e tu čtvrtek a s ním přichází Princ Disků, karta o seberealizaci. Seberealizace je zásadní pilíř života, právě na ní musí být postaven. Seberealizace je vlastně přirozené využívání svých vrozených talentů. A ty jsme dostali do vínku právě proto, abychom měli na čem svůj život postavit a zároveň — uplatňovali svou jedinečnost v rámci celku.
Nikdo nežijeme odděleně, všichni jsme svojí skutečnou podstatou (duší, vyzařováním, přitažlivostí, informacemi, které vysíláme) trvale spojeni úplně se vším a všemi.
Naše vyzařování určuje, koho a co budeme do svého života přitahovat. Vždy se přitahuje pouze podobné anebo protipóly. Neboli to, co je s námi kompatibilní anebo to, s čím bojujeme. Proto si můžeme být jisti, že nám nehrozí nic, co sami myšlenkami nerozebíráme. Jsme inertní vůči všemu, vůči čemu vyzařujeme neutralitu — v čem se nijak myšlenkově neangažujeme. To je naše přirozená ochrana, proto můžeme žít v klidu a bezpečí. Stačí zodpovědně uvažovat.
Vraťme se k Princi Disků a jeho seberealizaci jako takové. Smyslem života je žít tím, co nás naplňuje. Je tím zaručeno, že nás bude bavit, že nám nebude nic chybět, budeme tedy žít spokojeně tak, jak nám přirozeně vyhovuje. Takto je to snadné, ovšem často „někde nastane chyba“.
Často se stává, že se směrem ke svým talentům a jejich rozvíjení nevyvíjíme. A to proto, že v nás byla přirozenost potlačena. Často vlivem rodičů, kteří nás kárali a manipulovali nás k obrazu svému, namísto aby dali volný průchod naší přirozenosti a jedinečnosti. Výsledek je pak takový, že si člověk jednak nevěří, druhak si pomotá hodnoty. A pak už se to jen veze.
Kdo si nevěří a má pomotané hodnoty, nevidí hodnotu v sobě a tom, co sám dělá. Pak nestojí pevně na svých nohách a plní roli jakéhosi „přicmrndávače“ druhým. Ať v rámci rodiny, firmy, mezi přáteli… K této roli nebyl ale nikdo určený, tu roli si každý sám zvolil a důvod je jediný — necítí se jistý. Něco mu chybí, a tak si nevěří. Nedokáže tudíž žít svůj vlastní život, postavený na své vlastní seberealizaci a schopnostech — na dělání toho, nač se narodil jedinečně nadaný. Někdy člověk žije to své, jen v jakémsi závislostním vztahu — má někoho nad sen´bou, nějakou autoritu, jelikož se sám autoritou necítí. Často je člověk doslova ztracený, jelikož necítí, čím je a co by vlastně dělat měl. Zkouší pak kde co, hledá se, hledá štěstí, smysl žití… Tápe.
Vždycky bude hrát druhé housle a taky je hraje. Má sníženou sebehodnotu a toto vyzařování je pilířem jeho přitažlivosti — je nedostatečná, někdy doslova jalová. Tudíž se musí snažit, honit, usilovat, poslouchat, nechat si kde co líbit, a nikdy to nic kloudného nebude přinášet, život bude trápení a boj. Slabý se vždy cítí ohrožený, proto vidí kolem soupeře, které obvykle i viní je ze svých problémů.
Toto je nutné chápat, protože v tomto pochopení je klíč k životní změně. Je nutné se zaměřit na nalezení své jedinečnosti (ideálně pomocí vize) a za tímto cílem si jít. To je nejkratší přímá cesta do stavu, kdy život začne fungovat a bavit tak, jak má. A jiná cesta ani neexistuje. Takoví lidé obvykle hledají kompromis, různé aktivity, kroužky, kurzy apod. Ale tam štěstí nenajdou, to jen běhají od ničeho k ničemu.
Se seberealizací souvisí i (v podnadpisu karty uvedená) chuť a vůle tvořit. To je opět něco, co lidé se sníženou sebehodnotou neznají. Oni „chodí do práce“, berou ji jako prostředek pro své uživení. A to je zase špatně. Chybí tomu srdečnost a opravdovost, což jsou další komponenty správné přitažlivosti — vůči bohatství. Nikdy nezbohatenete tím, co není vaše srdeční záležitost. Co neděláte z bytostné touhy to dělat. Fungujete totiž mechanicky, z povinnosti, a tím vyzařujete — jedno velké nic. A tudíž i jedno velké nic, které stačí tak sotva na holé živobytí, přitahujete.
Seberealizace neboli touha dělat to, pro co jsme se narodili ideálně vybaveni, je životní nutnost a kdo pochopil, je mu jasné, že tudy vede cesta ke spokojenosti a životní pohodě, bez toho to nejde a nikdy nepůjde. Nicméně nalezení své jedinečnosti je až druhou fází cesty ke štěstí. Tou první je — nalezení sebe, štěstí.
Šťastný musí každý být nejdřív, což nám také často uniká a uvažujeme způsobem „budu šťastný až…“ Což se nikdy nestane, protože vše dobré k nám začíná proudit vždy až poté, co šťastní a spokojení jsme.
„Nalezení sebe — co to je?“ Tak zní velice dobrá otázka. Nalézt sebe znamená se vyčistit od podvědomých bloků. Dokud v nás jsou, nikdy nebudeme vědět, čí jsme, protože právě ty bloky nás od naší opravdovosti a jedinečnosti oddělují. Tedy řečeno technicky — čistit, čistit, a čistit. Vše se vyřeší vyčištěním, to je naše jediná povinnost, jediný úkol, který ale musíme zvládat rutinně a systematicky. Čištění podvědomí se musí stát samozřejmou součástí našeho každodenního života, podobně jako dýchání.
Jak může vypadat den ve znamení Prince Disků? Obvykle k nám přijdou pocity spojené s naším jasným směřováním. Cítíme, že víme, co chceme, i že tak dokážeme žít. Promítne se nám „demo“ toho, jak správně postavený život vypadá, jak bychom se správně měli cítit pořád. Možná si uvědomíme své skryté touhy (nikoli fantazie) a talenty, schopnosti, o kterých víme, činnosti, které nám jdou samy a které nás dokážou naprosto pohltit, že ztrácíme pojem o čase. A zároveň to je něco, co dokážeme sdílet s ostatními formou služby. Od fantazie to poznáte tak, že byste to dělali klidně i zadarmo, pro svou vlastní potěchu a naplnění. Tyto prožitky nás chtějí inspirovat, vdechnout nám sebedůvěru ve smysl života, kterým je sebedůvěra, pohoda a štěstí.
Pravidlo o čištění není dobré vnímat jako „nutné zlo k odstranění svých hendikepů“. To se rozhodně neděje a takto vnímaná práce na sobě je demotivující a dehonestující. Sami sobě tvrdíme, že jsme jelita, která si zpackala život, a to je naivní.
Realita je taková, že jsme naopak ti, kdo pochopili život a jeho smysl — trvalé sebeobohacování na bázi každodenních prožitků. Stáváme se těmi, kdo dokážou každý prožitek zužitkovat. A to je mocné. To je naplňující samo o sobě. Takový má život být, to je ta nejvyšší a nejkvalitnější forma žití.
A je přitom úplně jedno, v jaké fázi vývoje jsme, to je úplně nepodstatné. Asi jako když hrajeme hokej na dvoře za domem s kamarády anebo někdo jiný hraje první ligu. Zapálení pro věc je v obou případech stejné — dáváme do toho vše a o to jde. Bavíme se sami sebou, tím, jací zrovna jsme a co zrovna prožíváme. Tak vypadá i skutečná radost, kterou je možné začít prožívat — odteď. Nepotřebujeme k tomu nic víc než se naučit dívat správně na své prožitky, a budou nás všechny bavit.
