Že mi nic nechybí neznamená, že mám všechno. To jen znamená, že jsem spokojený s tím, co je. Netrpím pocitem, že kdyby něco bylo jinak, bylo by to lepší. Je to tedy stav úplné spokojenosti s tím, co je, nezávislé na ničem konkrétním.

Stav spokojenosti je zároveň nutnou podmínkou správné přitažlivosti, protože dáváte jasně najevo, že na ničem nelpíte. Že vaše spokojenost jde z vašeho nitra, její příčinou není nic okolo.

Známe to dobře z učení o vizích. Jedním z pravidel, jak s vizí pracovat, je „vysílat jen od-do“. A to pravidlo zajišťuje, že se učíme dvě zdánlivě protichůdné věci zároveň:

• mít svůj jasný cíl, touhu, za jejímž splněním jdeme
• vůbec na něj nemyslet s výjimkou času věnovanému práci s vizí

Splněnéní obou podmínek je potvrzením vaší zralosti. Stavu, do kterého nás dostanou tréninky, jimiž procházíme v souladu se svou vizí. Jejich úkolem je vyčistit všechny podvědomé bloky, neboli tendence cokoli v souvislosti se svou vizí řešit. Kromě jiného tedy i — zbavit se lpění.

Co je lpění?

Lpění je představa, že s něčím/někým by mi bylo líp než bez toho. Myslím si, že právě to něco/někdo mi do života přinese radost, spokojenost a štěstí. Někdo takto uvažuje o partnerovi, někdo o miminku, jiný o penězích, kamarádech…  Všechny takové úvahy jsou ale špatné, proto má Vesmír za úkol nás jich zbavit a je to nutnost, chceme-li skutečně svůj záměr uskutečnit a žít jej.

Důležitou kategorií lpění jsou vzpomínky. Mnozí lpíme na tom, co bylo a skončilo (vztah, přátelství, práce…), čímž jsme danou životní oblast spolehlivě zakonzervovali a ona se nijak nevyvíjí, nepřichází změna, náhrada. Udržujeme se v nevyhovujícím stavu, neschopni se od vzpomínek odpoutat.

Cesta ke zbavení se lpění vede skrz čištění našich podvědomých bloků. Znovu a znovu procházíme situacemi, které naše lpění probouzejí, a tím, že ty situace správně zpracováváme, intenzita našeho lpění klesá, až úplně zmizí.

Lpění = závislost

Každá závislost je lpění. A jako každá závislost má lpění svůj původ v rozlišování. V rozlišování na lepší a horší. Je to právě tato naše (nesprávná) představa, která v nás probouzí pocity chybění — v tom, co nemáme vidíme větší hodnotu než v tom, co máme. Tím pádem se cítíme nespokojeně, nejistě, nevěříme si… A to je nutné změnit, to je ta naše achillovka, která potřebuje vyléčit.

Nezbavím-li se lpění, budu jen marně toužit. Mé vize budou žít jen v mojí fantazii, přičemž jim budu zároveň bránit v uskutečnění díky své závislosti na nich.

Chce-li člověk žít spokojeně a podle svého, bez kompromisů a šťastně, musí jít cestou sebepřekonávání. Zbavovat se systematicky svých achillovek ve formě nesprávných pohledů na život a jeho součásti.

Cíl = konec rozlišování

Ta cesta vede k pochopení, že vše je stejně hodnotné, jen je to pokaždé jiné. Jakmile si takto věci srovnáme, je vyhráno. Dokážeme si úplně vše stejně užít. Práci i zábavu, samotu i společnost, klid i výzvu. Je nám dobře všude, protože naši mysl k sobě nic jiného („hodnotnějšího“) nepoutá. Naše myšlenky nikam neutíkají, ani ze strachu, ani z pocitu chybění.

Nefunguje nám vše, co považujeme za „důležité“. Právě to, co jsme se naučili nadhodnocovat, nám nefunguje, nepřináší to, co si od toho slibujeme. Honíme se za tím, toužíme po tom, a ono se nám to vyhýbá.

Trvalý klid

Stav, který je pro nerozlišování nezbytný, je trvalý klid. Seberozvoj nás k němu automaticky vede, protože ten stav je nutností. Jedině v klidu si dokážeme život užívat. Jakmile nás klid opouští, mizí i životní pohoda — probouzí se nespokojenost, a už je to tu zase — myšlenky začínají cestovat, začíná nám něco chybět, přestáváme se cítit spokojeně, chceme být jinde, s někým, mít co nemáme…

Nespokojenost často řešíváme utěkem od reality. Viz článek o tarotové Sedmičce Holí. Útěk je všudypřítomný, a zároveň nenápadný, téměř nepostřehnutelný. Často utíkáme nevědomky, tedy aniž bychom si uvědomovali, že to děláme. Na svém chování nevidíme nic divného. O to je útěkařina nebezpečnější.

Neutíkat, neutíkat, neutíkat

Útěkařina je bez nadsázky „nevědomý životní styl“ spousty lidí. Od všeho, co se nám nelíbí (kde se necítíme komfortně), utíkáme k tomu, co nám vyhovuje (co nám dělá dobře). Od samoty mezi lidi, od povinností k zábavě, od životně důležitého k pseudozáležitostem, od naplňujících aktivit k zabíječům času.

Ve skutečnosti utíkáme vždy opačným směrem než kam bychom měli jít. Od hodnotného, prospěšného a naplňujícího k šuntu, který nám nic nedá. Jsme klamáni, protože všechen ten šunt vypadá jako rychlé uspokojení — tváří se hezky. Něco si koupím, sním, vypiju, přečtu, zapálím si, zahraju si hru, upletu šálu, pustím si bednu, zajdu do kina, zavolám kámošce, pokecáme, vytáhnu ji do kavárny, někam vyrazíme, pobavíme se…

To vše vypadá na první pohled úplně nevinně. Ale to vše je na druhý pohled útěk. Samozřejmě záleží, co mě motivuje. Samo o sobě není na ničem z toho nic špatného, ovšem jen pokud od toho nic nečekáme. A to je to jádro pudla. My od toho často naopak něco čekáme. A tím „něčím“ je vysvobození z nespokojenosti (samoty, nejistoty, deprese…). Je to pro nás útěk z neuspokojivé reality, což je to nejhorší možné — naše životní brzda. Udržuje nás v kompromisech, v nevyhovujícím, v přežívání.

Nespokojenost = důležitá kontrolka

Nepříjemné stavy nejsou od toho, abychom na ně hledali záplatu. Ony jsou našimi životně důležitými kontrolkami i cestou k vysvobození. Chtějí nám sdělit důležitou skutečnost: „Nežiješ upřímně!“ A proto ti něco pořád chybí. Něčemu se vyhýbáš nebo žiješ v něčem, co ti nevyhovuje. A ty namísto abys to vyřešil, utíkáš k nějaké záplatě. Vymýšlíš si aktivity, kterými se snažíš své pocity prázdnoty přehlušit.

To ale nikam nepovede. Musíš udělat to, čemu se celou dobu vyhýbáš — vyladit přesně to, co se vyladit zdráháš. Změnit, co se změnit bojíš. Začít dělat, čemu se vyhýbáš. A prvním krokem je — konfrontace se všemi svými nespokojenostmi a bolístkami. Pokaždé, když se objeví něco, v čem se necítím příjemně, s tím zůstanu o samotě a nechám to na sebe působit. A příště zase, znovu a znovu. Takto dojdu tam, kde celou dobu toužím být.

< Předchozí | Následující >