Princezna Mečů
rincezna Mečů symbolizuje okamžik, kdy člověk prozřel. Kdy pochopil, že něco v jeho životě už tak, jak je nastavené, dál snášet nebude. Že kompromis, ve kterém žije, je neakceptovatelný. Uvědomila si, že skutečně nelze žít v něčem, co s ní nesouzní, do čeho se nutí, s čím nesouhlasí, co neodpovídá jejímu vnitřnímu nastavení.
Princezně Mečů došlo, že skutečně nic, co jí naprosto nevyhovuje, nemá smysl žít. Že to vždy bude boj, marné snažení, lámání přes koleno. Dává tak zcela jasný pohled na pojem, se kterým mnozí bojujeme. Na který máme velice bizarní názor.
Tím životně důležitým pojmem je — kompromis.
Kompromis je, když…
Kompromis je vše, co se tluče s cítěním člověka. Co mu naprosto nevyhovuje, co cítí, že by rád jinak nebo že není úplně ono. Je potřeba si při tom uvědomit, že jsme každý jiný, každý máme jinak nastavenou osobnost, hodnoty, zájmy, vkus, talenty, intelekt, způsob vyjadřování… A je to v pořádku, nemáme být stejní, svět je pestrý, každý zde plníme jinou roli, a naše osobnostní nastavení jsou tudíž stejně pestrá jako možnosti, které život nabízí.
Nikdo zde nejsme pro všechny, ani nemáme chtít být. Nic tu není pro každého, každý patříme jen mezi ty, kdo nám přirozeně rozumí a vybírat si k žití a prožívání „to své“, co cítíme, že je naše „srdcovka“.
Jeden holky, druhý vdolky
Pestrost světa neznamená, že máme všechno zkoušet, že čím víc toho zkusím, tím bohatší život žiji. Kdepak, ta pestrost tu je jen proto, aby si každý mohl užívat to své. Stejně tak pestrost nás lidí je od toho, abychom každý našel přátele, partnery nebo spolupracovníky, se kterými si přirozeně sedíme, se kterými cítíme, že se dokážeme bavit, kteří ním rozumějí, jedou na stejné vlně.
Pochopíme-li výše napsané, dokážeme vylepšit své uvažování o:
- Toleranci — dokážeme se na svět a druhé lidi dívat s pochopením, že nejsou žádní lepší ani horší lidé, ale jen a pouze jiní; namísto hodnocení a kritiky je dokážeme přijímat takové, jací jsou, protože si uvědomujeme, že jen odrážejí své vnitřní nastavení, svoji jedinečnost.
- Sebedůvěru — stejně jako na druhé se pak dokážeme dívat i sami na sebe. přestaneme si cokoli vyčítat, protože pochopíme, že není proč. Dokážeme pak i přestat dělat cokoli, co nám nesedí, do čeho sami sebe tlačíme, protože nás tak (špatně) vychovali. Dokážeme se sami na sebe dívat jako na člověka, kterému nic nechybí. A který si sám dokáže říct, co dělat bude a co ne, jak bude žít a jak nebude, v souladu s jediným, co o tom rozhoduje a rozhodovat má — svým cítěním.
Kritika a manipulace
Nesprávný pohled na lidskou jedinečnost a rozmanitost má za následek, že sebe ani druhé nebereme, jací jsou. Snažíme se měnit, hodnotit, posuzovat, vyčítat, trestat, nutit, přesvědčovat… A tím jen vnášíme do života bolavé. Ukrajujeme ze své sebehodnoty, manipulujeme se sebou nebo s druhými, a výsledkem je jen pocit, že nám něco schází.
Jakmile si přestaneme myslet, že jsme dost dobří a že nám nic nechybí, automaticky cítíme, že našemu životu něco chybí. Doháníme to pak tím, že se moc snažíme, usilujeme, přetvařujeme — pokoušíme se ze sebe dělat někoho jiného a lepšího, než jací jsme. Tím ale jen dál ztrácíme sami sebe — svou přirozenost, a tím i radost a nadhled, které nahradila povinnost, snaha vyhovět, křečovitost, neupřímnost, předstírání, hraní si na něco… Do žití se nutíme, namísto abychom žili svůj život.
Život je kompromis. Říkáme nesprávně. A říkáme to proto, že si to skutčně myslíme. Naše uvažování nám to nedovoluje, žijeme v zajetí závislostí a právě to nás dělá nesvobodnými. Děláme věci, které bychom nedělali — kdybychom dokázali žít jinak. Kdybychom se nebáli žít po svém, mluvit po svém, rozhodovat po svém. jenže právě to nedokážeme. Kompromis je tudíž naše volba, nikoli životní nutnost.
Nevidíme-li dostatečnou hodnotu sami v sobě, automaticky ji vidíme okolo. Svou životní nespokojenost doháníme tím, že po něčem „toužíme“ — po majetku, uznání, penězích… Začínáme fantazírovat o tom, jaké by to bylo, kdyby… V tom spatřujeme zábavu i zdroje svého uspokojení. A opět jen sami sebou manipulujeme, svou hodnotu vidíme v tom, co máme, namísto jací jsme.
Takto vzniká konzum
Konzum je život postavený na spotřebě. Primární pro nás není sdílet něco, co v sobě máme jedinečného, ale chceme si především něco kupovat, utrácet, krmit se, obklopovat… Honíme se za výdělky, abychom je pak mohli utratit za to co si myslíme, že nás uspokojí. Nedělá ním radost, jací jsme a co dokážeme, ale co si pořídíme. Svůj pocit chybění (vnitřní prázdnotu, která zůstává pořád stejná, protože s ní nepracujeme) musíme neustále něčím dokrmovat. A v konečném důsledku žijeme křečovitě, protože nám pořád o něco jde. Pořád se o něco snažíme, a zároveň se bojíme, abychom o to nepřišli.
Hodnoty jsou v člověku
Život postavený na okolních hodnotách je kolotočem marnosti. Nikdy nás nedokáže uspokojit, protože se jen za něčím ženeme, a jakmile to získáme, ztratí to pro nás hodnotu a my se ženeme dál, za něčím jiným, novým. Nás totiž neuspokojuje to, co máme, ale co nemáme. Necítíme-li dostatečnou hodnotu v sobě, nikdy to nebude jinak, vždy budeme trpět pocitem, že nám něco chybí.
Řešením je…
Jelikož je příčinou ztráta sebehodnoty, je řešením sebehodnotu doplnit. Zaměřit se na její znovunalezení, na pochopení, že takoví, jací jsme, jsme naprosto kompletní. Nic nám nechybí, jen nejsme dokonalí, ale to se od nás ani nevyžaduje. Nemáme na sobě co vylepšit, to tak může maximálně vypadat, ale lepší nebudeme — naopak. Snahou o sebevylepšování se sami sobě vzdalujeme. Přestáváme to čím dál víc být my, honíme si své ego, hrajeme si na někoho, kým nejsme. Sami sebe přesvědčujeme o tom, že to tak není, ale je. A ono se to pak i vždy ukáže.
Není co vylepšit ani proč
Namísto sebevylepšování je tudíž naším životním cílem pochopit, že není co vylepšit. Musíme najít cestu zpátky k sobě, k takovým, jak jsme byli stvořeni — mít se bezpodmínečně rádi. Pak začneme vidět hodnotu sami v sobě, pocit chybění odezní a už se nikdy nevrátí. Dokážeme se řídit jen svým cítěním, jasně poznáme, co chceme a co ne, co tudíž dělat budeme a nebudeme, i že nemusíme vůbec nikomu vysvětlovat své názory a postoje. Jedinou svojí autoritou budeme my, už nám nikdo nebude vysvětlovat ani přikazovat, co máme nebo nemáme dělat. Jestli jsme dobří nebo nejsme. Nebudeme názorům druhých dávat žádnou váhu, protože — se budeme mít rádi. Tudíž to, co je skutečně dobré, budeme cítit.
Kdo nemůže, musí. Jedině když mám pocit, že něco nemohu, musím něco, co nechci. Ustupuji podmínkám, nedokážu si stát za svým. Cítím se tlačený okolnostmi, ale ve skutečnosti jsem tlačený jen svými názory.
Tím se i stane, že dokážeme žít bez kompromisů. protože všechny kompromisy jsme do svého života začali tahat na základě nesprávných názorů na sebe — že nejsme dost dobří, že musíme, nesmíme, jen tak si něco nezasloužíme…
Jak k sobě, tak k druhým
Každý se k druhým chováme stejně jako k sobě. Náš vztah k sobě se promítá do našeho vztahu ke všemu, nejen k lidem. Tudíž ten, kdo se má rád, má rád i druhé. Nemůže to být jinak. Kdo sám sebe bere takového, jaký je a je s tím naprosto v pohodě, vidí tak i ostatní. Necítí potřebu je měnit, kritizovat, hodnotit, kárat ani jinak bojovat s jejich naturelem, názory, životním stylem…
Namísto snahy měnit svět a lidi si jen vybírá, kdo a co mu vyhovuje a toho se drží, stejně jako se bez obav pouští všeho, co mu nevyhovuje. Chápe, že by to byl kompromis, který by mu nic dobrého nepřinesl. Řídí se heslem — lepší nic než něco. Buď je to ono, nebo mě to vůbec nezajímá.
Princezna Mečů právě k tomuto poznání dospěla. Pochopil, až skutečně to, co s ní nesouzní, má s klidem pustit, ať to je cokoli. Už dozrála do stavu, kdy toho je schopna — už s nevyhovujícím nijak nebojuje, nemá potřebu to kritizovat, být naštvaná ani uražená, necítí se ani jako oběť. Jen — se už má rada, má ráda i to, co jí nevyhovuje, jen si uvědomuje onu nekompatibilitu a tak se toho s láskou vzdá. Bez výčitek i bez smutnění, s láskou a jasným pochopením, že je vše v pořádku, jen je potřeba pustit nebo změnit to, co bylo nesprávně nastaveno. Co drželo silou, tedy uměle, nepřirozeně. Nikoli přitažlivostí a kompatibilitou, ale poučkami nebo ze strachu.