Princezna Pohárů je karta, která v Tarotu vysvětluje nesmírně důležité životní téma — osvobození. Své vlastní osvobození, řečeno zcela přesně, a to je pro náš život skutečně akt zcela zásadní.

Podnadpis karty mluví o osvobození „citovém“, což je správně. Jen je dobré chápat, že citovým osvobozením se osvobodíme úplně, zbavíme se všech svazujících pout, závislostí a životních nejistot.

Osvobodit se = přijmout se

Důvodem naší nesvobody neboli pocitů závislosti je pokřivený vztah k sobě. Nesebepřijetí, neboli vidění chyb na sobě a svém životě. Nejsme se sebou spokojeni, nejsme spokojeni s tím, co jsme prožili, obviňujeme sebe, rodiče nebo jiné lidi, kteří v našem životě sehráli nějakou roli, se kterou jsme se nesmířili.

Díky tomu, že v sobě nosíme nespokojenost, se nám každou chvíli vrací nezpracované vzpomínky a představy. A naše hlava se tím začíná zabývat. Znovu si přehrává, co už si tisíckrát přehrála, znovu z toho dedukuje všelijaké závěry.

To je ovšem jen jedna stránka věci. Ta druhá, podstatnější díky praktickému dopadu na náš život je — životní neklid a nepohoda. Život nám přijde jako boj, a on takový skutečně je. Ale ne proto, že by život byl těžký, ale že se na něj jako na boj díváme.

Vše nezpracované trpělivě čeká

Život sám o sobě nikomu neubližuje, nikoho netrápí, nikomu v ničem nebrání. To nám tak jen někdy připadá, a důvodem je právě to, že v sobě nosíme staré nezpracované prožitky a názory. Dostáváme se pak do situací, které naše staré „rány“ zrcadlí, což poznáme tak, že se naráz necítíme dobře. Přijde situace, a v nás hrkne. Ale zdrojem toho hrknutí není ta situace, to tak jen vypadá. Hrknulo v nás proto, že jsme si nasadili své staré pokřivené brýle a vidíme něco jiného, než co se skutečně děje.

Vše nezpracované funguje jako zkreslující brýle. Nosíme je neustále při sobě a kdykoli přijde zrcadlo našich dávných bolístek, nasadíme si ty brýle a v tu chvíli se necítíme dobře. A znovu, a znovu.

Vypadá to, jako by nás život trápil. Takto uvažuje panáček, protože on se na vše kouká přímočaře. Ve skutečnosti se ale děje opak — život nás přichází osvobodit, zbavit pokřivených brýlí.

Co tě zneklidňuje, neřeš!

Nesmírně důležité životní pravidlo zní — nikdy se nesnaž řešit nic, co tě zneklidňuje! To jen ukážeš, že vůbec nechápeš, co se vlastně děje ani proč. V každé zneklidňující situaci se po tobě chce něco úplně jiného — zbavit se svých pokřivených brýlí. Neboli terminusem technikusem — čisti se!

Přesně tohle se děje, to je důvod, proč zneklidňující situace přišla, a to je i správná reakce na tu situaci, vycházející z pochopení, jak to vlastně v životě funguje. Jakmile se takto naučíme chovat, přestane nás život trápit, protože už v ničem trápení neuvidíme.

Uvidíme naopak ve všem, s čím jsme dřív bojovali, osvobozující, sebeobohacující a seberozvíjející proces. Zbavíme se jednou provždy dojmu, že trpíme, že na nás okolnosti tlačí, že nám něco hrozí, že se něco nevyvíjí, jak má. A to je ten důležitý krok ke štěstí — přestat vidět problémy, protože ony nikde nejsou.

S Princeznou Pohárů to má společné to, že ona nás právě tohle pochopení má za úkol naučit. Ona sama je tím, kdo si proces svého sebepřijetí parádně užívá. Prochází jím zcela vědomě a s chutí, čímž sama sebe vede samozřejmě a jistě do stavu duševní čistoty. Neboli — do stavu nezávislosti (svobody) a tím i stavu správné přitažlivosti.

Být šťastný = být čistá duše

A to je přesně ten cíl, o kterém všichni sníme, po kterém toužíme. Štěstí. My si jen to štěstí představujeme naivně, vidíme je v něčem nebo někom, v nějakých konkrétních podmínkách a okolnostech (uznání, peníze, majetek, společenské postavení, partnerství, úspěch, nicnedělání…). Obecně vzato — nevidíme to štěstí v sobě, ale v tom, co kolem sebe chceme mít.

A právě v tom je skryta naivita našich úvah i našeho snažení. Každý se zcela zákonitě pachtíme za tím, v čem to své štěstí vidíme. Což — nikdy nepřinese to, co od toho čekáme. Budeme rozčarovaně narážet a narážet. A to ne proto, že by byl život skoupý a nechtěl nám něco dát, ale že jdeme špatnou cestou, která tam, kam chceme dojít, nevede.

Důvod, proč se člověk vydá špatnou cestou za štěstím, je vždy stejný — pošramotil si svůj vztah k sobě. někde začal vidět chyby, na sobě nebo na tom, kde nebo jak žije. A tím otočil své hodnoty, přestal je vidět v tom, jaký je a co má, a začal je vidět v tom, jaký není a co nemá. A to je cesta do pekla, to jsme si život otočili naruby.

Život je prostor, kde si každý užíváme sám sebe. Proto po něm nemá smysl nic chtít, on nám nemá co dát (už jsme vše dostali už při narození). Jsme to my, kdo máme dávat, a užívat si to své dávání. Pak přijde i sdílení sebe, ale to se stane až když nám přestane cokoli chybět. Do té doby nesdílíme, to jen (s někým) kompenzujeme své prázdnoty.

Princezna Pohárů kromě jiného vysvětluje — to je normální. To je součást života si trochu pomotat hodnoty a následně si je zase srovnat. Takže není důvod smutnit ani vyčítat, je jen čas to pochopit, přijmout a vydat se na cestu za svým osvobozením.

Cesta ke všemu vede dovnitř

Přímo na kartě se praví — „štěstí najdeš v lásce k sobě“, což bychom si měli zapsat za uši, protože se tím zároveň říká — „a nikde jinde!“ Neboli „přestaň se trápit, honit, snažit, doufat, a začni se čistit. Pusť se do toho s chutí, dělej, co je potřeba, a těš se z procesu, který tě jasně a hlavně správně vede. Výsledky daleko předčí veškeré tvé představy a očekávání.

Karta o kousek dál říká také „rozvíjej svou lásku k sobě, a svět se tomu sám přizpůsobí“. Čímž se chce říct — jakmile přestaneš honit za tím, v čem vidíš hodnoty, a otočíš svou pozornost do sebe, vše, co jsi hledal, k tobě začne samo přicházet. Jakmile se otočí tvá pozornost a tvůj žebříček hodnot, začneš přitahovat to, o čem jsi dřív snil, oč jsi se snažil a co ti pořád unikalo.

Cesta do sebe = cesta rozvoje své vlastní přitažlivosti. Jediná správná.

<Předchozí | Následující >