Trojka Disků přináší vysvětlení, na čem musí náš život stát. Existuje jen jediná možnost, jak jej mít postaven správně, a tím jediným správným přístupem je — seberealizace. To platí úplně pro každého, a pokud to takto nemáme, máme problém, který s sebou povlečeme jako kouli na noze — bude se nám neustále připomínat.

Kdo nemá svůj život postavený na seberealizaci, tomu trvale něco chybí. Mění se mu nálady, každou chvíli se necítí dobře, je nespokojený, pořád o něčem sní a s něčím bojuje, do jeho každodenního žití se každou chvíli vrací pocit prázdnoty.

S pocitem prázdnoty přichází ruku v ruce i potřeba tu prázdnotu něčím přebíjet. Nespokojenost chce být přehlušována, aspoň na chvíli. Možností je spousta, ale všechny mají společného jmenovatele — marný útěk. Ve chvílích nepohody saháme po berličkách, které aspoň na chvíli upoutají naši pozornost. Zapálíme si cigaretu, něco sníme nebo vypijeme, aniž vlastně máme hlad nebo žízeň, zapneme si televizi, aniž by nás v ní skutečně na něco konkrétního zajímalo, jdeme si něco koupit, aniž bychom to potřebovali, někomu zavoláme, vyrazíme poklábosit do hospody…

Zabíjíme čas, protože se necítíme dobře. Prázdnota je vlastně neustále se vracející pocit nepohody. Tříští naši pozornost, nevydržíme být myšlenkami tam, kde jsme fyzicky, protože tam nevidíme nic zajímavého. Těkáme pak po okolí, ve snaze najít něco, co nás zaujme. Utápíme svou prázdnotu ve zbytečných vztazích, zbytečných věcech a zbytečných aktivitách. Zbytečných proto, že kromě zabití času přehlušením prázdnoty nám nic víc nepřinášejí.

Zabíjení prázdnoty = přežívání

Přežíváme od ničeho k ničemu, neschopni sami sobě něco dávat. V tom, co děláme a jak žijeme, nevidíme smysl. Cítíme se závislí, sociálně, finančně, citově… Myslíme si, že nám chybí partner, dítě, přátelé, dobrá práce, peníze…, ale ve skutečnosti si chybíme my sami. Zabloudili jsme, protože jsme z nějakého důvodu nešli cestou své seberealizace, ale nějakou jinou.

Seberealizace je…

Seberealizace bývá spojována s pojmem „práce“, seberealizovat se pak jeví jako synonymum pro „pracovat“. To ale není přesné, chybí tomu podstatný detail. Správná definice seberealizace zní — uplatňovat své talenty způsobem, který s námi souzní. A to je něco docela jiného. Seberealizaci nenajdeme v libovolné práci, ale pouze v té jediné, pro niž jsme se narodili. Seberealizace vychází z vnitřní touhy využívat své talenty a vnitřní nastavení, uplatňovat svou jedinečnost v souladu s tím, jak cítíme, že nám to naprosto vyhovuje.

Mnozí „chodíme do práce“, a to je pak právě ten problém a rozpor. Chodíme do práce hlavně kvůli penězům na živobytí, nikoli z touhy dělat zrovna tohle. Práci nevnímáme jako prostředek naší seberealizace, ale jako potřebu se něčím živit. Pak zcela jistě budeme prázdnotu prožívat i s ní bojovat. Práce nebude naše radost, ale povinnost. Podle toho ji budeme vnímat, přistupovat k ní i se v ní cítit.

Řešením je cesta k sobě

Dokud budeme o své práci uvažovat jako o potřebě se uživit, nic se nezmění. Musíme změnit svůj vztah k sobě i způsob uvažování o svém každodenním životě. Potřebujeme pochopit, že naše talenty jsou naším (vrozeným) bohatstvím, které jsme dostali k tomu, abychom je uplatňovali pro své naplnění a zároveň tím prospívali celku. Každý nějaké máme, přinesli jsme si je na svět hned při narození, a jde jen o to, zda se cestou hledání a rozvíjení svých talentů vydáme, anebo zabředneme do spekulací a závislostí.

Obvyklým důvodem, proč nejdeme cestou seberealizace, ale odbíháme jinam, je pokřivený vztah k sobě. Narušené citové vazby, nesebepřijetí, problémy ve vztazích s rodiči, nespokojenost se sebou nebo svým životem, výčitky… To snížilo naši sebehodnotu a z nás udělalo závisláky. podceňujeme sebe a přeceňujeme to, co si myslíme, že nám chybí nebo chybělo. Honíme se pak za láskou, za penězi, uznáním, obdivem, společenským postavením, mocí, snažíme se budit dojem… Případně se z nás naopak stane rebel, který vše odsuzuje, nad vším mává rukou a ukazuje, jak má svět i lidi na háku. Ať tak či onak, nejsme sami sebou, vypěstovali jsme si ego, se kterým teď bojujeme.

Ne já, ale mé ego

Náš život nestojí na nás a sebelásce, ale na našem egu. Neboli na naší falešné představě o sobě, která se k nám vrací formou falešných představ o světě, lidech, hodnotách, vztazích, penězích, životních oblastech… Díváme se na součásti života zkresleně, uniká nám přirozený (skutečný) význam toho všeho, vidíme to jinak, máme pokroucené hodnoty. Uniká nám pointa všeho, vidíme ji v nepodstatném.

Práci pak vnímáme jako zdroj peněz, ne jako prostředek k seberealizaci (a tudíž nás neuspokojuje, protože si neuvědomujeme, o co v ní jde). Zároveň při ní nemyslíme na zábavu (nebaví nás), ale na výdělek. Z toho pak pramení všechny naše stresy a obavy, které v souvislsoti s prací prožíváme.

Podobně partnerství nevnímáme jako duchovní sdílení s osobou, s níž souzníme, ale koukáme na ně třeba přes sex nebo prostředek, jak nebýt na vše sám (pak si samozřejmě s partnerem nerozumíme a divíme se, proč nás vztah nenaplňuje). A podobně to máme i v dalších oblastech žití.

Najít sebe = najít vše

Řešení není v hledání něčeho, co mě zachrání (což obvykle zkoušíme), ale v nalezení sebe. V opravení vztahu k sobě, ve zbavení se starých křivd a výčitek, které nás zasáhly a my je v sobě od té doby nosíme a tím křivíme své úvahy o sobě i o životě.

Sebepřijetí, to je ta cesta. A nespočívá jen v přijetí sebe, ale i své životní cesty, všech svých prožitků i osob, se kterými jsme co prožili. V pochopení, že nic nebylo špatně, vše mělo být, jak bylo, že nikdo neneseme žádnou vinu, všichni jsme se chovali, jak jsme nejlíp mohli i jak jsme se chovat měli.

Sebepřijetí = vesmírná logika

Proces sebepřijetí vyčistí naše staré podvědomé bloky. Ale aby mohl proběhnout, musíme se naučit na sebe, na lidi, na svět i na své prožitky dívat úplně jinak než doposud. Musíme se zbavit tendence si dedukovat vlastní názory a pochopit, že je vše úplně jinak. Že vše bylo předem připraveno a my jen prožili, co jsme prožít měli, nikoli aby nás to zranilo, ale obohatilo.

Změnou logiky se z veškerého domnělého příkoří stane naše jedinečnost a bohatství. Naše sebehodnota, která dostávala nepochopením svých prožitků na frak, se vrátí zpět na svou původní hodnotu a my přestaneme žít hlavou a začneme žít srdcem.

Přestaneme dedukovat nereálné scénáře, přestaneme se dívat na věci prokrouceně. Probudí se v nás cítění neboli — přirozené vnímání. Spousta věcí se ukáže jinak než jak vypadaly dříve. Pointy, které nám dříve unikaly, se naráz samy ukážou ve správném světle. Změní se náš pohled na sebe, naše talenty se naráz probudí a budeme cítit, co chceme dělat i bytostnou touhu s tím začít.

Pointa Trojky Disků najde v našem vnímání svou jasnou podobu — dělám, co mě baví a dávám do toho vše, právě to mě naplňuje. Náš život dostane smysl a my najdeme klid, pocit bezpečí a chuť žít a projevovat naplno svou jedinečnost a lásku.

<Předchozí | Následující >