Desítka Disků rozvíjí téma předchozí Devítky. Jednoduše řečeno říká — dokážeš-li se každodenním žitím obohacovat, cítíš se bohatý a čím dál bohatší. Tímto přirozeným způsobem člověk samovolně zraje a bohatne, pouze tím, že si užívá to, co mu život sám posílá do cesty a on si uvědomuje, jak to v něm zanechává stopu —že sbírá cenné zkušenosti.

Život nás k bohatství sám vede, je tak vymyšlen a nastaven. Pokud jsme ale zablokovaní, prožíváme své dny jinak. Podvědomé bloky zkreslují vnímání a tím pádem je náš pohled na každodenní dění jiný než by měl — nepřirozený, a tedy i neobohacující. Namísto obohacujících zkušeností vidíme problémy.

Je běžné, že se někde zasekneme, nějaký čas s něčím bojujeme, hledáme cestu, hledáme sebe. To je v pořádku, i to je součástí životní cesty. Nic není chyba, tedy ani potřeba se najít, něco vyřešit, pochopit, odpustit, dokázat se něčeho vzdát, opustit přežité. Tím spíš je ale na místě potřeba rozumět tomu, co se děje, proč, co nám to chce říct, kam nás to vede a jak to vnímat a zpracovávat, abychom se netrápili, ale zráli.

Život je daný, ale kvalitu mu dávám já

Životní cesty nás všech jsou předem vymyšlené, ale to nic nemění na faktu, že kvalitu svým každodenním prožitkům, dáváme my tím, jak se na ně díváme. Ve skutečnosti neexistují problémy ani trápení. Všechny prožívané situace mohou být prožity s odvahou a chutí, dokážeme-li se na ně dívat z té správné — reálné perspektivy.

Výzva = mentální trénink

Ve skutečnosti je vše zneklidňující jen výzva, která sice v člověku probouzí tlak, v hlavě i chaos, ale podobné tlaky působí i sport, cvičení, běh, jízda na kole… V tělocvičně si neříkáme, že máme problém, že musíme cvičit — přišli jsme tam dobrovolně a na cvičení se těšíme. Podobně by to mělo být s výzvami, které nejsou ničím jiným než cvičeními mentálními.

Nejvíc nás obohacují právě to, co v nás probudí neklid. Neklid je nositelem obohacení, neavizuje problém, ale přínos. Chce, abychom situaci prožili a zvládli, ne abychom před ní utíkali nebo zmatkovali. Nic nám nikdy nehrozí, naopak, dostáváme a zrajeme.

Namísto svalů sílí naše mysl tím, že se výzvami čistí naše podvědomí. Sbíráme zkušenosti, nové pohledy na situace, rozvíjíme svou sebedůvěru. Dokážeme pak víc a víc prožitků vnímat s klidem a nadhledem. Dokážeme stát pevněji na vlastních nohách, cítit se bezpečně, neohroženě, soběstačně, věřit sobě a svým touhám a záměrům.

Mentální trénink zvyšuje naši přitažlivost

Jedině mentální tréninky neboli výzvy (správně zhodnocované) rozvíjejí naši přitažlivost, její kvalitu i sílu. A následně vše, co v sobě máme rozvinuto, automaticky sdílíme s ostatními. Dochází k tomu, co karta nazývá — hojná výměna, cenná komunikace, sdílení bohatství. To se opět děje samo, bez snažení, jen se projevujeme takoví, jací jsme.

Samovolnost je, když… jsme sami sebou. Když si na nic nehrajeme, o nic se nesnažíme, nezkoušíme budit dojem. Tím ukazujeme to, co máme skutečně „v krvi“ a přitahujeme, co je s tím v souladu. Kdykoli se o něco snažíme, přetvařujeme se. Pokoušíme se o něco, k čemu jsme ještě nedozráli.

Vše je vztah

Podíváme-li se na život a jeho součásti, uvědomíme si, že vše je vlastně vztah. Vztah k sobě, k lidem, ke svému zdraví, tělu, hygieně, stravování, práci, odpočinku, úklidu, financím, lidem, ale i ke svému oblečení, autu, papouškovi, pantoflím, nádobí… Nic jiného než vztahy neexistuje. A kvalita naší osobnosti je dána kvalitou těch vztahů neboli — naším přístupem k tomu, co je součástí našeho života.

Náš přístup = kvalita péče o naše vztahy, která se nám vrací přesně v takové hodnotě, kterou jsme schopni sdílet. Každý tudíž určujeme kvalitu svého života přístupem k našim vztahům neboli — sdílením. Co dávám, to dostávám. Co dávat nedokážu, to nepřitahuji — nedostávám.

Kdo se cítí prázdný nebo žije s pocitem, že mu něco chybí, nic nedává. To je vždy ta jediná příčina, proč nám něco „chybí“ — my to neumíme sdílet. My se možná tváříme, že dáváme nebo dávat chceme, ale ve skutečnosti to neděláme, žádná „cenná výměna“ neprobíhá. Ve skutečnosti se odehrává jen jakési snažení se o něco, které ovšem není opravdové a tudíž je prázdné a bezcenné. Pozná se to velice snadno — naše snažení naráží. Věci, do kterých se pouštíme, drhnou, nepřinášejí, co by měly. Vypadá to jako marný boj, a on to i marný boj je. Zkoušíme pak vymýšlet různé strategie, ale k ničemu kloudnému nevedou.

Obavy, pocit chybění nebo prázdnoty jsou…

…opakem vědomí bohatství, abych použil terminologii použitou na kartě. A jelikož jsou opakem, nemohou nic jiného cenného (bohatství) přinášet. Snažení se je jen forma přetvářky. O něco nám jde, ale my děláme, že ne. Že chceme dávat, ale tak to není, my chceme něco dostávat. Často si své skutečné pohnutky neuvědomujeme, nepřipouštíme, že nám o něco jde, že nám něco chybí. Ale je to vždy tak a výsledkem je naše nepřitažlivost.

Dokud jsem nepřitažlivý, jsem offline. Proudění bohatství se mě netýká, dobro mě míjí. A v tu chvíli je potřeba si uvědomit — nemám se dál snažit, tvářit, honit a zkoušet. To k ničemu není, protože zůstávám stejný. Má přitažlivost se snažením a úsilím nijak nemění. Proto se nezmění ani můj život nebo to, co mi nefunguje či nevyhovuje.

Řešením je změna přitažlivosti

Abych se do proudění hojnosti zařadil, musím změnit své vyzařování neboli — způsob uvažování — vyčistit své podvědomé bloky. Jsem zablokovaný, nic víc a nic jiného. Proto jedině odblokování pomůže, to jediné něco řeší.

Odblokování se souvisí s pochopením, že bohatý člověk je ten, kdo je v prvé řadě bohatý vnitřně. Vnitřní bohatství neboli vnímání s láskou + pocit trvalého vnitřního naplnění jsou nutnou podmínkou! Bez toho to nejde a nepůjde. Vždy mám jen dvě možnosti — snažit se a bojovat, anebo se vnitřně „přeprogramovat“.

Bohatství neleží okolo

Kdo se bohatý necítí, žije s pocitem, že bohatství leží okolo. Vidí je například v penězích — tak se za nimi honí = žije pro peníze, funguje pro peníze, pořád myslí na peníze. Vše na peníze hned přepočítává, představuje si, co všechno si za ně nakoupí, co si bude moct dovolit a jak z toho bude šťastný. Už mu ale uniká, že to je úplně jinak.

Bohatství je pocit. Bohatý se musím cítit. A to se děje jen tehdy, netrpím-li pocity, že mi něco chybí. Neboli — necítím se prázdný, nevidím štěstí v něčem okolo, za ničím se neženu, na ničem nelpím. Pak cítím přirozenou chuť sdílet, aniž bych za to něco podvědomě vyžadoval. A přesně to je přitažlivost, která vzniká přirozeným vnímáním.

Bohatý člověk o peníze především pečuje. Nedělá mu radost je utrácet, ale investovat a sloužit jimi. Podobně ten, kdo vidí bohatství ve vztazích, se do nich vrhá s tím, že „jimi chce být obohacován“, namísto aby chtěl své vlastní hodnoty do těch vztahů vkládat = být tím, kdo se stará, aby druhým bylo dobře.

Prázdný sdílet nedokáže

Je dobré si uvědomit, že dokud se cítíme prázdní, dávat neboli sdílet nedokážeme (ani nechceme). Vždy to bude jalové, nucené, neopravdové, hrané. Občas nás možná přepadne chvilka, kdy by to i šlo, ale tím, že nemáme sdílení v krvi, nás to zase brzy přejde (a proto by nám to nefungovalo, nedokázali bychom pečovat).

Na vině není naše nechuť, ale neschopnost. Jsme zablokovaní, což je něco, jako když máme ucpaný vysavač. Vysáváme vysáváme, ale nestojí to za moc. Snažíme se, ale pořád to nestojí za moc a nebude ani dál, dokud nevyčistíme filtr.

Podvědomí je filtr naší přitažlivosti. Zablokované podvědomí netáhne — nepřitahuje. A každá snaha je marná, stejně jako s tím vysavačem, který nevysává. Takže cesta k bohatství neboli ke správné přitažlivosti vede přes vyčištění našeho filtru. Pak k nám vše hodnotné a krásné bude proudit samo, přesně tak, jako když zapneme nový vysavač.

<Předchozí | Následující >