Devítka Disků
evítka Disků navazuje na Osmičku v tom smyslu, že ukazuje, jakým způsobem je v životě zakomponován systém kontinuálního obohacování. Dává tak hlubší vhled do mechanismu fungování života, který byl vymyšlen tak, aby nás žití bavilo a naplňovalo (čímž nás mimo jiné vede k bezstarostnosti).
Připomeňme si, že život i celý svět jsou vymyšleny dokonalou inteligencí, z čehož plyne — lépe už to nejde. Neboli — nikde není chyba (tak ji nikde nehledej). A do tohoto bezchybného systému je tou samou inteligencí vsazen člověk, která jej předem nastavila přesně tak, aby se na své životní cestě mohl bavit.
Život je vymyšlený
Životní cesta každého člověka je předem vymyšlena den za dnem, dokonale. Všechny prožitky na sebe přesně navazují, tvoří kontinuálně obohacující linii. Z našeho pohledu to tak často nevypadá, protože si vzájemné souvislosti a návaznost svých prožitků, které k nám chodí z různých stran, neuvědomujeme.
Z našeho pohledu vypadá život jako chaos, snůška náhod. Ale to se mýlíme, jde o dokonalý řád, který jen pozorujeme zvenčí, aniž bychom tušili, z jakého důvodu se tady děje toto a támhle něco jiného. Paralelně se tu odvíjí životní příběhy nás všech, některé se navzájem prolínají, jiné se jen míjí, potkáváme lidi, kteří s naším žitím mají něco společného, kteří do našeho života v nějaký okamžik vstoupí a v jiný z něj odejdou, a mnohem víc potkáváme těch, kteří si odžívají své, ale máme se jen míjet.
Za zdánlivým chaosem je skrytý pevný řád
Pozorováním sebe, světa, lidí a dění se tomu všemu snažíme porozumět — děláme si na to názory. A jako vnější pozorovatel — kterému úplně uniká zdroj toho všeho, důvody toho všeho, přesné načasování toho všeho i synchronicita toho všeho — si zákonitě musíme dělat závěry špatné. Je jasné, že nejde mít správný názor, uniká-li mi prakticky vše podstatné.
Názor = dojem
Náš názor (na život, člověka, situaci) je pouhou dedukcí, smyšlenkou, a to i v případech, kdy se své názory snažíme vystavět na řadě „důkazů“ a logických souvislostí. Pořád půjde jen o výmysly, protože nestavíme na tom skutečném.
Naše názory na skutečném stavět nemohou, protože to skutečné stojí zcela mimo naše vnímaní. Nemáme schopnost vnímat Vesmír, v něm běhající informace a energie, ani nevidíme, jak co vzniká — všechno toto je pro nás neuchopitelné, protože naše smysly nic z toho nedokážou zachytit. Dokážeme vnímat jen svět fyzický, ale nic ze světa nefyzického (informačního, duchovního), přičemž právě v tom nefyzickém vše vzniká a až poté se to objevuje ve fyzické rovině.
Život nám připadá jako Španělská vesnice
Je zcela pochopitelné, že dokonale vymyšlený a fungující systém, kterému říkáme život, je pro nás španělskou vesnicí. Nevyznáme se v něm nerozumíme mu. Situace, které prožíváme, vnímáme úplně jinak, než bychom měli. Uniká nám, proč přišly, co nám chtějí říct i jak na ně máme reagovat.
S Devítkou Disků to souvisí tak, že přestože nás život chodí kontinuálně obohacovat — denně prožijeme spoustu obohacujících podnětů — my většinu z nich nezužitkujeme, protože vůbec nechápeme co a proč se dělo.
Neklid = nositel obohacení
Největší potenciál pro naše obohacení přinášejí situace vypjaté, tedy ty, které v nás probouzejí neklid. A právě v nich se obvykle chováme nejvíc zmateně, protože těm situacím říkáme „problém“. A neříkáme to jen tak, z naší perspektivy, z níž se na to díváme, to skutečně jako problém vypadá. Něco nečekaně přijde, změní to naše plány nebo to na nás vybalí něco, co se nám vůbec nelíbí.
Zisk spojený s láskou. Karta (hned na začátku) zmiňuje vazbu mezi ziskem a láskou, což je nesmírně důležité sdělení. Říká tím, že obohacovat se neboli získávat dokáže jen ten, kdo se má rád. Ten totiž výzvy přijímá a úročí jejich potenciál. Kdo se rád nemá, ten s nimi bojuje — chová se úplně jinak než by měl — a tím pádem nic nezúročuje, neobohacuje se. Namísto sebeobohacování prožívá dramata.
Neznáme-li životní zákony, nemůžeme uvažovat jinak, není se čeho chytit. Zní i vypadá naprosto logicky a jasně, že máme problém. Přesto ale vůbec žádný problém nemáme, ve skutečnosti nás právě přišel Vesmír obohatit (přesně v duchu Devítky Disků). My to jen vnímáme úplně jinak, a podle toho se i adekvátně chováme — špatně.
Celý cyklus našeho obohacení skončí na tom, že potenciál situace nevyužijeme, ale „spláchneme do záchoda“ a ještě se při tom vyděsíme. A příště zase, a zase… Tudíž k žádnému obohacení nedojde, prožili jsme jen drama bez efektu.
Pohled z druhé strany
Abychom dokázali žít v souladu s tím, jak je náš život vymyšlený a abychom se dokázali na každodenní bázi, prožitek za prožitkem obohacovat a růst, se potřebujeme naučit na život dívat „z druhého konce“, neboli pohledem jeho tvůrce, Vesmíru. Prozatím se na vše díváme očima pozorovatele, který vidí výsledek, a z něj si o něm dedukuje všechno možné.
Pohledem tvořitele začneme u toho, jak to vzniklo, proč i z jakého důvodu to k nám přišlo. A to je naráz úplně jiné uvažování. Naráz nám jsou jasné všechny podstatné skutečnosti (které pozorovatel z druhého konce nemá šanci vypátrat). Najednou máme v situaci úplně jasno, zcela jí rozumíme a přesně víme, jak na ni máme zareagovat. Což i uděláme a tím potenciál té situace zhodnotíme a ještě si uděláme radost tím, že jsme to zvládli.
Žít se má bezstarostně
Přesně takto to má vypadat. takto se žije v souladu s Vesmírem a jeho zákony, bez starostí, zmatků, pocitů ohrožení, problémů a dramat. A takto i život naplňuje a zároveň s tím nás obohacuje. Mění naši přitažlivost, zkvalitňuje ji, a tím pak automaticky do našeho života prudí víc a víc dobrého.
Zároveň tím rozvíjíme svou sebedůvěru, sebelásku, pocti vnitřní síly, schopnost být sami se sebou spokojení a sdílet všechny své schopnosti s ostatními. Není kam spěchat, není se čeho obávat, není potřeba se snažit, usilovat, stresovat, protože tempo našemu životu udává život sám a my jen zhodnocujeme, co nám sám chodí nabízet.
Hlavně nic nevymýšlet
Jakmile se naučíme žít pasivně s vědomím, že život sám plyne a vše potřebné k nám chodí, přestaneme si žití vymýšlet. Jednak nebude důvod, protože nás to, co žijeme, bude naplňovat a bavit (hlavním důvodem vymýšlení je nespokojenost s tím, co žijeme). Druhak se přestaneme někam hnát, protože nebudeme cítit důvod to dělat. Čímž…
…se staneme kompatibilní s Vesmírem, který se o nás dokáže starat jen tehdy, když mu do toho vůbec nijak (myšlenkově) nezasahujeme. Vesmír (a potažmo život) totiž funguje správně jedině samovolně, tedy aniž by musel zdolávat nějakou bariéru. I slabounká síla vše zastaví, zablokuje, a to, co by k nám jinak přišlo, k sobě nepustíme.
Balvan v řece
Je možné si sebe samého představit stojícího v řece. Hojnost neboli vše dobré, vše, co pro spokojené žití potřebuji, ke mně proudí jako tekoucí voda. Jakmile ale začnu něco řešit, mé myšlenky způsobí, že se ze mě stane balvan a voda mě začne obtékat. Až když řešení nechám, kámen zmizí a voda zase začne proudit i ke mně.
Veškeré plánování, spekulování, kalkulace, podmiňování, snažení… to vše jsou kameny, kterými se od samovolného proudění hojnosti oddělujeme. Jsou to úplně zbytečné aktivity, které jsme si navymýšleli díky dojmu, že to k něčemu je, že je potřeba svůj život aktivně řídit a kontrolovat.
Je potřeba se na věci začít dívat jinak, reálně. Učit se žít v souladu s Vesmírem, namísto snahy svůj život řídit a řešit.
