Zamilovanost v sobě nese indície, určující, jak to s tou (mojí) láskou vlastně je. Odkrývají, na čem své vztahy stavím a zda to vůbec láska je, jestli to náhodou není něco úplně jiného. Zamilovaní jsou kartou o mezilidských vztazích (nikoli jen partnerských), ukazují, čím je tvořena jejich kvalita. Jsou to právě každodenní kontakty s druhými, v nichž se láska každého člověka otevřeně projevuje, je jimi doslova testována. Kdo už trochu téma rozvoje osobnosti chápe, ví, že vše, co člověk cítí a projevuje „směrem ven“ je pouze obrazem toho, co cítí a prožívá „směrem dovnitř“. Tedy vůči sobě samému. Být zamilovaný je tudíž možné pouze tehdy, jsi-li správně zamilovaný sám do sebe. Jak to zjistit a správně nastavit?

Láska je vším, nic jiného ani neexistuje. Možná to pravidlo znáte, ale důležité je, abyste mu i plně rozuměli. Aby pro vás nebylo jen hezkou frází bez konkrétního obsahu.

Jelikož je pochopení lásky stěžejním tématem života (právě zde se rozhoduje, do jaké míry budete žít šťastně, zdravě, spokojeně, v klidu, s pocitem bezpečí a tak, jak toužíte), jsou Zamilovaní důležití pro správné nastavení každodenních pocitů.

Zamilovaní jsou jakousi prodlouženou rukou Císařovny. Ta otázku lásky správně otevírá tím, že představuje pojem „bezpodmínečná láska“. Právě a jedině ta je láskou skutečnou, jedině díky ní se budete v životě cítit, jak máte — spokojeně a šťastně.

Zamilovaní jdou s bezpodmínečnou láskou do světa

Zamilované je možné si představit jako Císařovnu, která se rozhodla vyrazit mezi lidi. Děláme to tak všichni skoro každý den, když vyrážíme do školky, školy, práce, obchodu, na úřad, za klienty, mezi kamarády i úplně cizí lidi.

Téma Zamilovaných není zdaleka jen o vztazích partnerských, ty představují jen jednu jejich odnož. Zamilovaní jsou tématerm mezilidských vztahů obecně. Jsou o testování svého vztahu k sobě setkáváním s druhými lidmi. Právě tam se totiž ukazuje pravda, tam se vždy naplno projeví, jak na tom vlastně se vztahem k sobě jste. Jestli se máte skutečně rádi, nebo si jen na něco hrajete. Zda se za něco stydíte, viníte, něco skrýváte, něčeho se bojíte, s něčím v sobě bojujete. Nejste-li sami se sebou plně spokojení, projevuje se to nenadálými proměnami vašich nálad (smutek, nespokojenost, pocity osamění, (sebe)kritika, srovnávání, závist, pláč, výčitky, deprese, pocity ublíženosti, ohrožení, agrese, sebedestrukce…).

Bezpodmínečná láska = citová stálost

Máte-li vztah k sobě správně nastavený (máte se bezpodmínečně rádi), projevuje se to stálostí vašich (po)citů. Cítíte se dobře, ať jste, kde jste, ať děláte, co děláte. Je vám dobře s lidmi i o samotě. To vše proto, že cítíte lásku zevnitř, ze sebe, tudíž trvale. Odtud ji pak vůči okolí automaticky vysíláte.

Máte-li ale sami se sebou (ve vztahu k sobě) nějaké problémy, zažíváte situace, které vás vyvádějí z klidu a pohody. Míra neklidu odpovídá míře vaší nelásky. Probouzejí se vaše podvědomé bloky, které nejsou ničím jiným než výslednicemi vašeho nesebepřijetí, vnitřního boje se sebou (nelíbíte se sami sobě, nevěříte si, odsuzujete se, necítíte se dost dobří, máte pocit, že vám něco chybí, srovnáváte se s druhými, vyčítáte, vnitřně se s něčím/někým hádáte a soupeříte, jste nespokojení nebo vystresovaní, zažíváte existenční nejistotu, trpíte pocity, že vám něco/někdo chybí, brání, ubližuje a že musíte o své přežití, živobytí i lásku a životní pohodu usilovat…).

Čím víc nespokojeností se sebou v sobě nosíte, tím většími a častějšími výkyvy nálad trpíte. Jste nestálí = býváte neklidní, nesoustředění, nespokojení, smutní, vystrašení, nervózní, výbušní, žijete ve stresu. Svou vnitřní nepohodu vnášíte do všeho, co děláte a o čem přemýšlíte. Vyzařujete ji vůči lidem (vidíte v nich své soupeře, kritiky, protivníky) i všemu, co děláte (nebaví vás to, flákáte to, běžné činnosti jsou pro vás otrava). Nejste spokojení tam, kde zrovna jste a tím, co zrovna máte a děláte — těkáte myšlenkami jinam.

Svůj vnitřní boj přenášíme do každodenních situací zcela zákonitě. Naše vnitřní nepohoda a nestálost je předlohou nepohody a nestálosti vnější. Člověk, který je vnitřně proměnlivý, nedokáže fungovat systematicky. U ničeho nevydrží, protože mu to jeho proměnlivé vnitřní nastavení nedovolí. Vnitřní neklid jej pořád nutí něco řešit, vymýšlet, rozebírat, měnit svá rozhodnutí a cíle. Není trpělivý, vše chce hned, nevydrží pravidelně cvičit, vyrovnaně jíst, něco budovat nebo pěstovat, jít si za svým cílem. A právě to je jeho ústřední problém. Nic, co má skutečnou hodnotu a co mu přináší uspokojení, nedokáže vytvářet a udržovat. Žije nárazově, chvíli tak, chvíli jinak. Honí se za výsledky, které pro něj ztrácejí cenu vzápětí poté, co jich dosáhne, protože zjišťuje, že mu nepřinášejí, co od nich čekal. Přežívá, má život nastaven jako usilování o své štěstí.

Léčení vztahu k sobě

Základním principem bezpodmínečné lásky je pravidlo: nikdo nejsme dokonalý a ani takový být nemáme. Všichni jsme ale ve své nedokonalosti stejně a dostatečně dobří. Neexistuje mezi námi žádný rozdíl, nikdo nejsme lepší a nikdo horší. V celkovém součtu jsme všichni stejně hodnotní. Každý v sobě nosíme vše, co ke spokojenému životu potřebujeme: jedinečné talenty i naturel, který nás řadí do komunity podobně založených, kde nám bude dobře, kde máme žít a své talenty uplatňovat a sdílet.

Neexistuje jednotný vzor

Nemáme být všichni stejní, neexistuje seznam vlastností, který říká: TAKHLE má každý člověk vypadat a žít. Nemáme být všichni vzdělaní, sportovci, zruční, mít přehled o kde čem, ve dvaceti se oženit/vdát… To je pitomost. Naše životy i osobnosti jsou nastaveny různorodě, každému nám vyhovuje něco jiného a je to tak správně.

Jeden společný požadavek ale existuje

Každý máme být šťastný. To je jediný požadavek, a jde o to chápat, čím si jej splníme: láskou k sobě a sebepřijetím sebe takového, jaký jsem. Nesnažit se být někým jiným, cpát se někam, kam přirozeně nepatřím, co mi nic neříká, a kde mi tudíž nikdy nebude dobře.

Kdo patří do města, ať tam žije, kdo do kanceláře, ať v ní pracuje, kdo se cítí v obleku, ať v něm denně chodí, kdo je sportovní typ, ať sportuje. Stejně tak venkovský typ ať žije na venkově, chodí v montérkách a místo sportu ať se hýbe jinak, třeba při práci. Kdo touží podnikat, ať to dělá, kdo to necítí, ať pracuje jako zaměstnanec. Sebepřijetí znamená dát na své pocity a vědět, že právě ony mě vždy správně vedou a spokojený budu jedině tehdy, když na ně dám, když jim budu věrný a nenechám se tlačit (ani sám svými iluzemi) jinam. Sebepřijetí je vědění, že právě takový, jaký jsem, mám být. Na nic si nemám hrát, nic předstírat, skrývat, nic si nevyčítat. Lidé s „vysokou“ nejsou o nic lepší než vyučení. Jsou jen jiní. Svůj život nevylepším, když „taky něco vystuduji“. To si jen zbytečnou námahou složitě potvrdím, že „o tom to nebylo“, můj život se tím nijak nezměnil.

Do sebe správně zamilovaný = být šťastný

Štěstí je cílem všech cílů a najdeme je ve svém vztahu k sobě. Zamilovaní nás učí sebe brát takové, jací jsme, i druhé takové, jací jsou oni. Nesnažit se nikoho měnit, chtít, aby byl jiný. Každý si máme sami přijít na to, kam patříme. Čím méně se o to budeme snažit, tím samovolněji nás k tomu život dovede.

Pro správnou „sebezamilovanost“ je potřeba pochopit, že mám své štěstí hledat ve vztahu k sobě a nikde jinde. Jedině tomu má smysl věnovat své snažení, protože jedině tak štěstí najdu a vše ostatní pak přijde úplně samo. Dokud hledám štěstí okolo, nikdy šťastný nebudu, budu vždy závislý a tudíž proměnlivý (mám kupu peněz = jsem šťastný, nemám peníze = jsem nešťastný; mám partnera = jsem šťastný, nemám jej = neštěstí, smutek, osamělost).

Typická chyba nezamilovaných

Mnozí děláme tu chybu, že když nám něco chybí, hledáme kompenzaci okolo. Něco si koupím, někam půjdu, někomu zavolám, někoho si najdu… Ale to děláme přesný opak toho, co bychom měli, tím jen dál roztáčíme kolotoč, který nikam nevede, který přináší další zklamání, stejná, která už známe. Takové konání je vlastně zoufalstvím, protože zoufalství je, když dělám pořád to stejné a čekám jiný výsledek.

Za zoufalství považuji i snahu zkoušet kde co, a metodou pokus-omyl hledat, co zabere. K úspěšnému vyřešení každého „problému“ existuje přímá cesta, která všechno zoufalé smutnění mění v opak. Ta cesta se nazývá sebezměna a jiná cesta ke štěstí ani nevede. Stačí se po ní vydat a zamilujete se sami do sebe. A pak — pak budete zamilovaně vnímat život i všechny ostatní. Stanete se Zamilovanými.

<Předchozí | Další >