Čtyřka Pohárů popisuje správné citové nastavení z pohledu jeho vyrovnanosti. Ta je základní složkou osobnosti, protože charakterizuje stěžejní povahové rysy člověka. Z tohoto pohledu se dělíme na:

• Vyrovnané = ty, kdo mají stálou dobrou náladu; je dobře jim i s nimi.
• Nevyrovnané = ty, jejichž nálady jsou nekontrolovaně proměnlivé; nikdy nevíte, co jim přeletí přes nos, jsou tudíž nevyzpytatelní i nespolehliví. Bývá potíž s nimi vydržet, spolupracovat, žít… a obvykle to ani nikdo nemá chuť dělat. Svůj vnitřní chaos ventilují ven, do svého chování.

Výše napsané zní celkem jasně a samozřejmě. Je dobré si uvědomit, že jde opět o vesmírné pravidlo, které nám v praktickém žití říká: Ber lidi takové, jací jsou, a podle toho se zařiď. Neboli — nesnaž se nikoho měnit, přemlouvat ani přesvědčovat, jen se tomu přizpůsob. Nesnaž se po nikom chtít něco, co ti nedokáže dát, protože to v něm není. Nevyrovnanost konkrétního člověka ber jako jeho vlastnost, kterou zvažuj jako fakt, chceš-li s ním mít něco společného (spolupráci, dovolenou…). Bude takový, jaký je, počítej s tím a neuvažuj naivně.

Vyrovnanost je schopnost cítit lásku. Zevnitř, ne jako reakci na něco/někoho. Je to tedy vyzařování lásky, nikoli konzumace toho, co vychází z druhých. Je to schopnost světu dávat, namísto od něj něco chtít.

(Ne)vyrovnanost je, když…

Je užitečné chápat, co je zdrojem  naší vyrovnanosti. Je jím spokojenost. Optimistický pohled na realitu, na svět, život, lidi, situace… Spokojenost je schopnost přijímat věci takové, jaké jsou. Jejím opakem je tedy boj, představa, že je svět špatný a měl by být jiný. Že by se nemělo dít, co se děje, ale něco jiného. Že by lidé neměli být, jací jsou, ale jiní.

Může za to hlava

Opět se dostáváme k pochopení, jakou roli hraje hlava a její logika v našem žití — kalkulačka a porovnávač. Neboli startovací zařízení naší fantazie. Celé to vždy odstartuje tím, že hlava začne něco hodnotit. Vyhodnotí, zda je to, co řeší správné nebo není. Vše, co považuje za správné přijme a zůstane v klidu, vše co jí vyšlo, že správné není, řeší. Bojem, protože ona to jinak nedokáže. Odmítá to, a pak ani jiný přístup než boj neexistuje. A ten boj vyústí v nepříjemné pocity v nás, a pokud jej ventilujeme ven, znepříjemníme život i ostatním.

Nevyrovnanost je zpětná vazba posuzování. Jak se mění naše názory na to a ono, mění se adekvátně i naše nálady. Čím víc se mi toho nezdá, tím nevyrovnaněji žiji. Strachy, smutky, pocity osamělosti, ohrožení, to vše je jen odraz mé potřeby hodnotit situace a lidi.

Škola je, když…

Hlava neví, že je vše vždy naprosto v pořádku, bez ohledu na to, jak to vypadá. Že se nic nestane jen tak, náhodou, bez jasné příčiny, prostřednictvím zákona akce a reakce — tedy spravedlivě. Že každý prožitek je přesně ušitý všem zúčastněným na míru, protože život není sérií náhod, ale kontinuální školou, dokonale promyšlenou, zorganizovanou a synchronizovanou, tudíž nic neprožijeme jen tak bez důvodu. Vše nás něco učí, ale je to náš přístup, který nás buď obohacuje, anebo vrací zpět a my pořád dokola narážíme na vše, co odmítáme přijmout.

Hlava vychází z toho, že ideální stav je ten, kdy je vše dokonalé. A tudíž vše, co dokonalé není, by zasloužilo vylepšit. Jenže přesně to je její problém, tak to rozhodně není. Ve skutečnosti nic dokonalé být nemá, vždy stačí tak, jak to je, přes všechny zdánlivé nedostatky.

Láska = schopnost milovat i chyby

Každé setkání se zdánlivým nedostatkem je příležitostí projevit lásku. Soucítění, toleranci, pochopení. A tohle přesně hlava nedokáže, na to je potřeba — srdce. Hlavě jako kalkulačce vždy vyjde, že dokonalejší = lepší. Že každá chyba je problém.

Výsledkem „problematického“ vidění je — nespokojenost. Tendence kritizovat, hodnotit, řešit. Okamžitě, jak člověku něco nejde pod vousy, se v něm probudí nespokojenost, jejíž zdroj nevidí ve svém způsobu nahlížení na věc, ale v tom, nač se dívá a co hodnotí.

Nespokojenost je mor

Nespokojenost neboli posuzování světa je jako vyrážka. Jakmile začne svrbět, je nám nepříjemně, a jsou-li poblíž další lidé, nakazím i je. Každá vyrážka, když ji neléčíme, se šíří, zvětšuje. I nespokojenost proniká naším podvědomím, sílí. Stává se z ní trvalá součást žití, člověk všude naráží a — bojuje, namísto aby léčil.

Léčení = vědění

Opět se dostáváme ke stejnému závěru — správným řešením je vědění. Vědění je nahrazení logiky lidské logikou vesmírnou. Obě ty logiky fungují stejně, jen každá vychází z něčeho jiného.

• Lidská logika staví na dojmech, na tom, co je vidět očima.
• Vesmírná logika staví na tom, jaká je skutečnost, co je uvnitř všeho prožívaného. Co zrakem vidět není, co se musí cítit. Jenže cítit se začne, až když přestane hlava kalkulovat.

Dokud se na něco díváme hlavou namísto srdcem, budeme dál kalkulovat a bojovat s tím, co je, přesvědčení, že máme pravdu. Naše „pravda“ nám zní naprosto logicky, jen si neuvědomujeme, že se koukáme očima kalkulačky. A pro tu nic jiného než dokonalost není dost dobré.

Jelikož dokonalost neexistuje, bude na tom člověk uvažující hlavou špatně. Bude narážet a emotivně řešit vše, co mu nejde pod nos, co považuje za chybu. Bude z něj majetník, perfekcionista, zatvrzelec, stroj. Jeho žalářem bude boj s nedokonalostí svou i světa. Egoista, který nemá rád sebe ani druhé, protože mu uniká, že právě lidskost je hodnota, kterou má smysl sdílet především.

Lidskost = láska

Láska je, když povýším city nade vše. Když si uvědomím, že všechny prožívané situace jsou jen prostředkem ke sdílení lásky. Bez ohledu na to, jak vypadají, o co v nich jde. Čili nejen ty na první pohled příjemné, ale i všechny ty, které nás zaskočí tím, že nevypadají podle našich představ. Vesmírnou logikou si uvědomíme, že nezáleží na tom, jak něco vypadá, ale že je vždy všechno správně. Že nepotřebujeme všemu rozumět, že stačí vědět. Znát životní principy, a tudíž chápat, že vše je pro naše dobro, přijmeme-li to. Že nedobro začneme prožívat až následkem svého boje s tím, co je, co bylo a co (podle našich kalkulací) bude.

Nositelem všeho dobrého je radost. A zdrojem radosti je — spokojenost. Spokojení tedy musíme být nejdřív, ne až následkem něčeho. Spokojenost tedy není reakcí na prožívané, ale vkladem, který do prožívání sami dáváme. Je to nás pohled na svět, na každodenní situace. A v prvé řadě na sebe samé.

Vše má své hranice

Ještě jeden podstatný životní aspekt učí Čtyřka Pohárů. Vysvětluje, že vše má své hranice, a obecně platí, že ty hranice leží přesně uprostřed mezi oběma extrémy. Je to tzv. zákon harmonie. V případě lásky neboli při sdílení ve vztazích s druhými lidmi je potřeba nenásilnost — umět dávat lidem svobodu. Netlačit na ně, nepřemlouvat, respektovat jejich nálady a rozhodnutí — nechat je se svobodně rozhodovat a vybírat.

Přitažlivost je, když…

Pak je s vámi druhým dobře, jste pro ně přirozeně přitažliví. Jakmile začnete chtít víc, začíná nátlak, jehož výsledkem je — útěk od vás. Opět zde působí zákon akce a reakce — jakmile zatlačíš, odstrčíš. Musíš dělat opak, přitahovat = nechat svobodu a zároveň cítit lásku.

Právě toto je uměním přitažlivosti — netlačit, nepřemlouvat, nechtít měnit, nevysvětlovat, nesnažit se „pomáhat“ ani nijak jinak druhé ovlivňovat. Jen je mít rád takové, jací jsou. Přitažlivost je umění dávat svobodu a cítit lásku.

Přestaň myslet na výsledky. Uvědom si, že vždy jde jen a pouze o to si užít situaci, ať vypadá jakkoli. Vložit do ní lásku a pochopení. Odměnou budou příjemné pocity a krásné prožitky.

Nic nechtít, řečeno jinak. A právě v tom to je těžké, protože to dokáže jen ten, kdo je sám se sebou naprosto spokojený. Čímž jsme se zase vrátili tam, kde skončíme vždy — k vědění neboli vesmírné logice. Jen ta dokáže přenastavit náš způsob uvažování tak, abychom přitažliví, spokojení a šťastní. Abychom žili bez kompromisů, bezstarostně a bezbolestně.

<Předchozí | Následující >