Osmička Disků
smička Disků se věnuje tématu důvěry a trpělivosti. A tedy i prozíravosti, protože důvěrou a trpělivostí je prozíravost podmíněna (na nich staví). Možná bude dobré začít tím, co je opakem prozíravosti — úsilí.
Úsilí je snaha dosahovat věcí silou. Snažením, honěním se, spekulováním, vymýšlením strategií a taktik, intrikařením…
To nikam nevede a důvod je jednoduchý a vždy stejný — o něco nám jde. Něco nám chybí, a my se za tím ženeme. A právě ta touha se za něčím hnát je důvod, proč to nevychází a nepřináší, co si slibujeme. Přesně to, o co nám jde, nedostáváme.
Může za to zákon akce a reakce. Jakmile na něco tlačíme, tak to od sebe odtlačujeme. Snažením se, úsilím a honičkou tedy dosahujeme přesně opačného efektu, než si myslíme. Máme pocit, že tím pomáháme něco uskutečnit nebo vyřešit, ale ve skutečnosti tím vše brzdíme a kazíme.
Vše ve Vesmíru zraje
Všechny formy usilování jsou snahy obejít zákon, kterému podléhá celý Vesmír — zákon zrání. A je tedy potřeba toho nechat, protože dokud s tím nepřestaneme, nemáme šanci uspět. My se vlastně snažíme obelstít svou nezralost — nahradit ji silou a snahou.
To nejen, že nemůže vést k výsledku, ale ani by nám to nepřineslo to, co od toho čekáme. naše nezralost by se začala projevovat a namísto spokojenosti a radosti bychom prožívali jen samá rozčarování a naráželi sami na své vlastní bloky.
Zákon zrání neboli „nutnost ke všemu, co si přejeme žít, dozrát“, je potřeba přijmout a chovat se v souladu s ním. Všichni můžeme žít, jak chceme a mít vše, co chceme, jen k tomu všemu musíme dojít tou (jedinou) správnou cestou — zráním. A to chce — přesně jak popisuje karta — důvěru a trpělivost.
Umět dávat věcem čas
Umění dávat věcem čas a prostor, aby mohly dozrávat, je opakem úsilí a snažení. Je to klidné žití s tím, že se s chutí věnuji tomu, co mě ke zralosti (k mému cíli) vede. Žiji v klidu, pohodě, a užívám si svůj růst. Bavím se, a proto ani nikam nespěchám. Baví mě má cesta, to, co denně pro svůj záměr dělám, mé „investice“.
Cesta je cíl
Obvyklou chybou je, když se upneme na výsledek. Vidíme hodnotu i smysl své cesty v něm a proto jsme netrpěliví a naše cesta nás nebaví. To máme ale velkou smůl, protože jsme si tím sami zadělali na život plný nespokojenosti. Nebaví nás žít, trpíme pocitem, že nás život trestá, že je k ničemu, žijeme bez nálady a energie. Chybí nám motivace a chuť, naše upjatost na výsledek, který je kdesi v dáli, nás sráží a bere veškerou životní radost.
Život upjatý na výsledky se jeví jako prázdný, těžký, žijeme kolotoč nespokojenosti a černých vyhlídek. A jelikož nevíme, co s tím, začneme od svého života utíkat k něčemu, co naši prázdnotu aspoň na chvíli přebije. Lednička, hospoda, úplně zbytečné aktivity nebo nákupy — zabíjení času, utápění se ve zbytečnostech.
Prozíravost je, když.. nemyslím na přítomnost, ale automaticky zvažuji, kam mě současné chování vede, co mi přinese v budoucnu. Znamená to nevidět hodnotu v okamžité nebo rychlé odměně (v dostávání), ale naopak v tom, co dávám, co investuji. Tak vypadá uvažování spokojeného člověka (žije v klidu, protože mu o nic nejde, nikam se nežene a tak jej i baví žít) a zároveň člověka bohatého (žije investováním, ne pro zisk; ten přijde automaticky z toho, jak uvažuje).
Řešení spočívá v pochopení, že život je cesta, a vždy bude. Je zbytečné, aby v něm něco hodnotného šlo rychle, protože právě na té cestě zažijeme vše krásné, včetně výzev, které nás chtějí pobavit i posílit tím, že je zdoláme.
Výzva není problém
To je ovšem nesmíme vnímat jako problémy. Nebaví-li nás naše životní cesta, vnímáme vše nečekané jako problém, komplikaci, překážku… Naše nálada jde s každým nečekaným prožitkem ještě víc dolů, žijeme s pocitem, že se nedaří. Ale nic z toho není pravda, my se jen díváme na svůj život špatně a namísto, abychom si užívali dnešek takový, jaký je se vším, co přinese, sníme svůj naivní sen o tom, jak žít jinde a jinak a trápíme se, že to nejde.
Život sám plyne
O životě je potřeba vědět, že plyne sám. Nepotřebuje od nás, abychom jej vymýšleli, abychom řešili, co budeme dělat dnes, co zítra… Je vymyšlený, a my jen máme prožívat to, co je pro nás připraveno — přijímat to a bavit se tím. Člověk, který nepřijímá to, co k němu chodí, se životem bojuje. A také začíná vymýšlet, jak by mu bylo jinde a kdyby žil jinak. Myslí si, že touží, ale on jen fantazíruje. Od toho, co žít má, ale čím se neumí bavit, utíká k tomu, co vidí jako zábavu. Jede po úplně jiné koleji, než po které jet má.
Zralost je umění se bavit tím, co je. Neboli umět se bavit žitím. Nezralost je schopnost se bavit jen tím, co považuji za zábavu. A to je ten kámen úrazu. Zralý žije naplňující život, nezralý pořád odbíhá od toho, co žít má k tomu málu, co jej baví.
Důvěra v život
Prvním krokem, který je potřeba při změně našeho nespokojeného životního stylu udělat, je začít životu důvěřovat. Pochopit, že je vymyšlený, a je vymyšlený dobře — tedy tak, aby nás bavil. Je vymyšlený v souladu s naším vnitřním nastavením, k čemuž patří i výzvy, které budeme zdolávat.
Jedině zdolávání výzev, které nám život sám nabízí, nás dokáže naplňovat. To nám nikdy zábava, kterou si vymýšlíme, nedá. Život tedy nikoho netrápí, trápí nás jen nesprávný způsob, jak se na něj díváme. Chybí nám pochopení, které nás zbaví obav i tendencí svůj život vymýšlet. začneme jej žít jako příběh vymyšlený dokonalou inteligencí, v naprostém klidu a — s chutí.
V tomto duchu se nese i závěrečná Pointa Osmičky Disků: „Uvolňuji se a zcela důvěřuji životu. Vše ke mně přichází samo.“ Neboli — chápu, že můj život je dokonale vymyšlený a plyne sám. Nechce po mně, abych cokoli vymýšlel, mám jen v klidu žít to, co mi sám nabízí a to mě dovede přesně tam, kam toužím dojít. Ta cesta je jen dobrodružná proto, že obvykle vypadá jinak, než bych očekával, a všechny prožitky ke mně přicházejí nečekaně. Ale tím se nemám nechat mást, o tom je právě ona — důvěra v život a jeho zákony.
