Devítka Pohárů
evítka Pohárů odkrývá princip spokojeného žití. Ukazuje, na čem je nutné mít svůj život postavený. Máme-li to tak, vše jede jako po másle. Máme-li to jinak, bojujeme. I zde platí základní vesmírný zákon — vše funguje správně jen jedním jediným způsobem. A o tom jednom jediném správném způsobu, který zajistí spokojené žití a fungování, karta mluví.
Šťastné žití je pro radost
Hned podnadpis karty zmiňuje radost. A tím zároveň sděluje na zásadní fakt — radost je to, proč tu jsi, pro co máš žít. Radost je tvůj cíl i výchozí stav zároveň. Radost musíš cítit, pak ji budeš automaticky vkládat do všeho, co děláš, a radost ti to bude přinášet zpátky. Život má být kolotočem radosti.
Opakem radosti jsou starosti
Opačným stavem jsou starosti. A ty starosti si dělá každý, kdo žije z povinnosti, komu stále o něco jde. Kdo nežije jen tak, kdo se pořád kontroluje, rozebírá, co dělat bude a nebude, když něco dělat má, hned začne řešit, co z toho bude mít… Je to člověk řešič, nic neudělá jen tak, vše promýšlí, nad vším spekuluje. Nedokáže se nad věci povznášet, brát život s lehkostí. Chybí mu nadhled, je jako stroj — duševně prázdný, tělo bez duše. O takovém fungování byla předchozí karta Tarotu, proto více o tom kdyžtak tam.
Starostmi a povinnostmi žije každý, komu „něco chybí“. A tudíž mu stále o něco jde, bojí se že přijde problém. Hlava pak neustále něco řeší a je ve střehu. Kdykoli se něco nečekaně objeví, jako první ji napadne, že je něco špatně.
Radost je obrazem dobrého vztahu člověka k sobě
Radost cítí každý, kdo je sám se sebou spokojený. Radost je výsledkem správně nastaveného vztahu k sobě. Je to stav, kdy naopak žádný pocit chybění ani potenciálních problémů necítíme. Přítomnost i budoucnost nám přijde skvělá, aniž bychom do ní potřebovali vidět. Žádné černé představy ani vize možných problémů či ztrát nás nenapadají. Říká se tomu umění se cítit bezpečně v nejistotě. Tedy něco, co mnozí nedokážeme, my naopak stavíme své životy na jistotách aniž bychom si uvědomovali, že právě ty nás svazují.
Jestliže radost neprožíváme — takovou tu skutečnou, trvalou — je potřeba prozkoumat vztah k sobě, najít v něm trhliny a opravit je. Tím se to všechno změní (a ničím jiným).
Starosti = bariéra
Starosti jsou bariérou oddělující člověka od jeho vlastního nitra — od jeho bohatství. Starosti nám brání v přístupu ke svým talentům a jejich rozvinutí. Starosti nás nutí dělat kde co, honí nás od ničeho k ničemu, odvádějí nás od toho, co by nás bývalo naplňovalo a přinášelo hojnost. Starosti jsou černé vyhlídky — vidiny problémů v budoucnosti. Spekulace, které si sami vymýšlíme a — nedokážeme s tím přestat.
Od starostí k radosti
Dokud to ve svém podvědomí nepřepneme, dokud nenahradíme starosti radostí, nic se nezmění. Budeme dál žít od ničeho k ničemu, prožívat strachy i nespokojenosti, dělat, co nás nenaplňuje — žít z povinnosti. Budeme život vnímat jako kontinuální šňůru toho, co musíme, nesmíme a nemůžeme si dovolit. Budeme se cítit jako v pasti, bojujíc o přežití. Od výplaty k výplatě, z bláta do louže…
Řešením je již zmíněné vyladění svého vztahu k sobě. Musíme se sami na sebe naučit správně podívat — a uvidíme něco úplně jiného než doposud. A ten náš nový pohled se stane šablonou, jak se následně rozhlédneme okolo.
Nejdřív já bez chyby, pak celý svět
V prvém kroku přestaneme vidět na sobě cokoli chybného. V tom druhém přestaneme vidět cokoli chybného v celém světě. Aby se to stalo, musíme překročit hranici, za kterou nás nepustí lidská logika. Ta chyby vymýšlí, protože je vidí. Ony nikde nejsou, ale hlava je vidí. Překrucuje to, co vidí na dojem, jakým to na ni působí. A dál už pracuje s tím překrouceným dojmem, nikoli s realitou.
Chyba je překroucená realita, stejně jako vidina pohromy, nedostatku, krachu, komplikací a problémů jsou jen překroucenou realitou — dedukcemi naší hlavy. Řešením je tedy přestat realitou kroutit. Vidět ji takovou, jaká je — bezproblémová, krásná, bohatá, podporující, prosperující…
Radost je umění vnímat reálně
Radostně žije ten, kdo vnímá přirozeně — kdo nic nepřekrucuje. Mnohem přesněji řečeno — kdo se nepřekrucovat nenaučil. Kdo v minulosti nepřijal překrucující názory. Což jsme ale většinou všichni udělali, protože to ani nešlo jinak. Nebyli jsme schopni oponovat, nedokázali jsme určit, co správné je a co není.
Změna logiky
Abychom to dokázali, je potřeba se realitu dozvědět. Pochopit ji jako celek, jako „kompletní nový pohled na život“. Zjistíme pak, že přestože je logika reality úplně jiná než ta naše dosavadní, všechno v ní do sebe naprosto perfektně zapadá (i si zároveň uvědomíme, jak velké měla naše stará logika trhliny). Uvidíme svět jednoduše, což nás naučí úplně jednoduše uvažovat i žít. A hlavně přestaneme vidět — problémy. V minulosti, přítomnosti i budoucnosti.
To se stane samo sebou, o to se nijak nebudeme muset snažit. To zajistí náš nový pohled. Proto se radost, ale i životní klid, sebedůvěra, pocit naprostého bezpečí, bohatství, úspěch, zdraví a další formy dobrého budeme cítit jako samozřejmosti. Což naopak s naší starou logikou necítíme, protože to není možné. Ona tak vůbec neuvažuje. Ona všechno tohle umí maximálně něčím podmiňovat, a právě tím nás udržuje v neustálém napětí a režimu musím/nesmím.
Radost nám dovolí žít sebou samými
Radostné žití je úplně jednoduché a samovolné, bez musení a nesmění. Je to stav, kdy se řídíme jen svými pocity. Žádným plánem, seznamem povinností… Děláme přesně to, co zrovna cítíme že chceme. Chceme-li jít ven, jdeme ven. Chceme-li si uklidit, uklidíme si. Chceme-li pracovat, pracujeme. Chceme-li odpočívat, odpočíváme…
Srdcem namísto hlavou
To není žádná životní letargie, ale došlo k napojení na vesmírnou inteligenci. Už nás neřídí naše hlava, která nás komanduje a nutí si vymýšlet a plánovat. Už nás řídí srdce neboli intuice. Naše napojení přestalo být hlavou rušeno — vypnuli jsme svou rušičku a tím se obnovilo spojení, které tu vždy existovalo, jen jsme se od něj odpojili svými názory.
Žít srdcem znamená s životem nebojovat. Nechat se jím vést, důvěřovat svým pocitům a plně se na ně spoléhat. Cítit, že naše pocity nám vždy radí dobře a stačí je poslouchat.
Naše hlava, která dřív všechno posuzovala a vymýšlela scénáře, je naráz úplně v klidu. Nic ji totiž neruší, protože nemá co. Dívá se na věci reálně, a tudíž se v ní neprobouzí dojmy, že je něco špatně. Tudíž ani není důvod někam spěchat, o něco usilovat, snažit se — všechen tento šum vyšuměl se změnou naší logiky za novou — a už se nevrátí.
Žití srdcem je…
Často člověka, když se s tímto setká poprvé, napadne otázka — „Něco ale přece dělat musím! Nemůžu přece jen tak ležet a nedělat nic.“ Hlava, zvyklá, že je život napěchovaný každodenními povinnostmi si hned představí, že nejsou-li povinnosti, není co dělat. Ale to je jinak.
Nejsou-li povinnosti, není musení, nucení se do něčeho, lámání něčeho přes koleno. To, že naráz nic nemusím, neznamená, že nic nedělám. To znamená — konečně dělám jen to, nač se zrovna cítím naladěn, co zrovna teď dělat chci. A právě tehdy a jedině tehdy — žiji pro radost a nic jiného.
Nemuset neznamená nic nedělat
Radost je zároveň tím, co do všeho automaticky vkládám. S radostí nakrmím kocoury, s radostí se s nimi pak i pomuchlám, s radostí se umyju, nasnídám, dostanu chuť napsat článek, skočím si nakoupit, uvařím oběd, sejdu se s klienty, dám si večer procházku…
Přestat vymýšlet znamená přestat si hrát na Vesmír. Nechat jej konečně dělat jeho práci, nevymýšlet svou verzi žití, ale žít to, co je a vždy bylo dokonale vymyšlené, my jsme to jen nedělali, protože jsme se řídili svými vlastními výmysly.
Žiji tedy podobně jako dřív, jen si nic neplánuji, ale řídím se svým aktuálním cítěním. Pak jde vše samo, protože dělám skutečně to, co mám. Žiji v naprostém souladu s vesmírným plánem, který se o mě dokonale stará a zajišťuje, aby mi vše fungovalo a zároveň mě to bavilo, nabíjelo, a já sdílel maximální kvalitu se vším a se všemi, s kým přijdu do styku.
Řečeno ještě jinak — životem se nechávám vést, namísto abych se jej sám snažil vymýšlet. Spolupracuji s Vesmírem — jeho nechávám dělat jeho práci a sám dělám jen to své. Vesmír mě dokonale vnitřně řídí, řídí mé touhy v naprostém souladu s tím, co mě právě čeká. Mám-li si odpočinout, ubere i energii, pošle mi pocit, že si chci odpočinout. Mám-li něco udělat, pošle mi myšlenku a chuť ji zrealizovat.
Pak jsem vitální, dobře naladěný, spokojený a vše do sebe perfektně zapadá i šlape jako švýcarské hodinky. Můj život je ryzí radost neboli — jedna báseň (uni-verse).
