Osmička Pohárů
smička Pohárů reprezentuje v Tarotu stavy, kdy se nám zdá život prázdný. Nudíme se, sžíráme, nic jako by nedávalo smysl, nikam nevedlo. Žití v našich představách ztrácí smysl, a jako první je v takové chvíli na místě si uvědomit — to nám tak jen připadá.
Ale nepřipadá nám to tak jen pro nic za nic, zbůhdarma. Ono to má naprosto jasnou příčinu. Nepříjemné pocity jsou kontrolkami, že uvažujeme špatně. V případě nudy a prázdnoty špatně rovnou žijeme.
Každý prožitek je reakcí na předchozí akci
Všechny naše prožitky jsou výsledkem zákona akce a reakce. Tou akcí je naše uvažování a chování, reakcí pak to, co se nám vrátí v podobě prožitku — pocitů, stavů a vztahů. Každý prožitek je tak zároveň kontrolkou, která říká — tady jsi na to šel správně, a tady ne. A ta kontrolka by v nás měla probudit i následnou reakci — chtít to, co vede k prožitkům nepříjemným, změnit, aby se to přestalo dít.
Zdrojem všech svých nepříjemných pocitů jsem já. Můj nesprávný postoj, přístup, názor, uvažování. Nikdy jím není to, co se zrovna děje ani ti, s nimiž to prožívám. To tak jen často vypadá. Chyba je tudíž vždy ve mně, nikoli tam, kde ji vidím.
Na principu akce (mé úvahy a chování) a reakce (co prožiji a jak se budu cítit) funguje celý život. Dává nám zpětnou vazbu na vše, co děláme, jak se chováme a o čem uvažujeme. Vše nepříjemné je jen a pouze upozorněním — takhle ne, na tohle se díváš špatně! Vše jde tudíž změnit, a o tom i život je — měnit věci k lepšímu změnou svého přístupu. Svůj život zkvalitňovat a obohacovat formou sebezměny. A my to buď děláme, anebo se motáme v kruhu.
Prázdnota je odezvou na nelásku
Prázdnota (nuda, omrzelost) nám dává najevo — žiješ prázdně, proto se prázdně cítíš. Tvému žití chybí láska a proto se ti nemá co vrátit, nemá tě co naplnit. Tvé žití ti nic nepřináší, protože do něj nic hezkého nevkládáš, tak to změň! Žiješ mechanicky, uvažuješ jako stroj, tělo bez duše. Neumíš si život užívat — vidíš vše jako povinnosti, nikoli zábavu.
Naplňující = sdílení hodnot
Nuda a prázdnota nám chtějí dát jasně najevo, že máme žít smysluplně. A jako první si musíme uvědomit, že smysl dává životu — jako jediné! — sdílení hodnot. A těmi hodnotami jsou podpora, kvalita, soucítění, láska, respekt, pozornost, pomoc, talenty… Čili hodnoty „duchovní“, neboli kvalita našeho uvažování.
Když dva dělají totéž…
Chce se tím mimo jiné říct i to, že vůbec není důležité, co děláme a kolik toho děláme, ale jak u toho uvažujeme. To jediné je hodnota, kterou sdílíme a která se nám pak vrací a naplňuje nás.
Náš přístup je vkladem do všeho, co prožíváme i sdílíme. A ten náš přístup neboli úmysl je pak už jen obalen nějakou činnosti, vztahem, konverzací nebo situací. Náš přístup je kvalita na vstupu, která se odrazí v tom, co se nám vrátí. Nevkládáme-li do svého žití lásku, nemá se nám co vracet, a my jen mechanicky přežíváme. Nulový vklad se projevuje jako nulový výnos, bez ohledu na to, kolik jsme toho udělali, kolik nás to stálo energie a času. To jsou úplně nepodstatné veličiny.
Hodnotu všemu dává láska. Žijeme-li láskou, pak ji automaticky vkládáme do všech svých prožitků, do každodenních situací. A automaticky se nám to vrací formou dobrých pocitů, od rána do večera. A následně i dobrých příležitostí, kvalitních vztahů, nabídek a výsledků, protože vysíláme a přejeme druhým dobro a tudíž i dobro přitahujeme (vrací se k nám).
Neláska je náš kritický pohled na svět
Příčina našeho přežívání leží v naší historii. Někdy v minulosti jsme se začali na sebe nebo na svět dívat kriticky. Něco se nám nelíbilo, na nás samotných anebo na našem blízkém okolí — nejčastěji na rodičích. To se pak automaticky začalo promítat do našeho pohledu na svět a život jako takový. Taháme si v sobě nehezké vzpomínky a s nimi spojené výčitky a představy, že být něco jinak, bylo by líp. Vznikla tak neláska neboli zaměřování se na to „špatné“. Kritika, posuzování, soupeření, srovnávání se, výčitky, bolest…
Výsledkem je pak naše nespokojenost a v konečném důsledku — strach žít. Nespokojenost se odrazila v představě dokonalosti, stali se z nás perfekcionisté. Přestali jsme žít a vnímat srdcem, na svět se díváme hlavou — kalkulačkou. Vzniklo ego, které vše kriticky hodnotí. Říká, že vše nedokonalé je špatně. Každá chyba a nedorozumění je problém. Že je nutné to změnit, vylepšit, případně vytknout, potrestat…
Stejně se díváme i sami na sebe — nevidíme se jako dokonalí, tudíž si nepřipadáme dost dobří. Nemáme se rádi, myslíme si, že nám něco chybí. Trpíme pak tendencemi se vylepšovat, srovnávat s druhými, snažit se jim vyrovnat, žít dokonale.
Stejný vztah máme k druhým lidem — nikoli vřelý, hluboký a upřímný, ale kritický, mechanický a tudíž prázdný. Neumíme to jinak, protože je naše srdce zavřené. Neproudí z nás láska, neumíme ji projevovat, necítíme ji. Naše vztahy i každodenní činnosti jsou tudíž prázdné, protože do nich nic nevkládáme.
Každý strach je produktem hlavy. Logiky, která vidí problémy, tudíž z nich dedukuje další problémy a katastrofické výsledky. Hlava si nejdřív vymyslí problém (v něčem jej uvidí) a následně z něj vydedukuje další. A na tyto dedukce reaguje potřebou vymyslet řešení. A také se o to hned začne snažit.
Přestali jsme žít pro lásku a s láskou, ale představami dokonalosti a kritikou toho, že sami dokonalí nejsme. Kritikou všeho nedokonalého a zároveň sebemrskáním se za vlastní nedokonalost, za každou chybu kterou uděláme. Pocit vlastní nedokonalosti (nejsem dost dobrý) funguje jako svěrací kazajka — nezasloužím si, nezvládnu, na to nemám, nebude mi to fungovat… Žijeme strnule, nervózně, ze všeho děláme vědu, máme problém se rozhodovat, bojíme se, že selžeme. Vše vidíme složitě a komplikovaně, nic nejde jen tak, jednoduše a v klidu.
Za vším je strach
Tím, že vidíme chyby, vidíme i problémy. Sami si je vymýšlíme a tím se jen zbytečně brzdíme a strašíme. A v konečném důsledku žijeme od ničeho k ničemu. Na pozadí všeho negativního a nepříjemného je strach, který se automaticky zrodil z našich představ dokonalosti a vidin problémů a chyb.
Se strachem už nedokážeme žít upřímně, v souladu se svým cítěním. Strach nás nutí dělat věci, které bychom jinak nedělali. Děláme je jen protože si myslíme, že „musíme“ — přesně tohle nám říká náš strach (naše hlava). Musíme žít tam, kde nám to nevyhovuje. S těmi, s kým si nerozumíme. Dělat, co nás nenaplňuje. Ale jediné, proč to všechno dál děláme, je ze strachu to změnit (protože by přišla pohroma).
Kdo žije hlavou, potřebuje k radosti důvod. Vnější důvod. Kdo ale žije srdcem, cítí radost pořád. Jejím zdrojem je vyladěný vztah k sobě a ostatním lidem. Láska, kterou k sobě a jim cítím. Nic mi nechybí, proto ani nic nepožaduji, a v každé situace lásku automaticky projevuji.
Cítíme se závislí na druhých, necítíme, že náš život se nám přizpůsobí, naše hlava nám říká, že se my musíme přizpůsobovat životu. Život netvoříme, ale jsme jeho otroky. Řečeno mnohem přesněji — jsme otroky svých představ o životě a jeho fungování. Nevěříme si, bojíme se, že se náš život sesype, že přijde pohroma.
Strach je náš manipulátor
Jenže my tu pohromu dávno žijeme (jen si to mnohdy nechceme přiznat). Honíme se, přetvařujeme, usilujeme, snažíme, trápíme, utíkáme, bojujeme… A tím tu pohromu jen dál udržujeme při životě — setrváváme v nevyhovujícím, živíme své strachy, posloucháme je a necháváme se jimi manipulovat, namísto abychom se jim stavěli a tím se jich postupně zbavovali. Strachy nás svazují, namísto aby nás posilovalo jejich překonávání.
Je-li příčinou strach, je řešením jeho opak — láska. Láska je tím klíčem, který do našeho přístupu vloží hodnotu. Chuť být užitečný, projevit podporu, pochopení, respekt, nadhled, pomoc… Láska je projevem vnitřního bohatství, pocitu, že mi nic nechybí.
Pomotané hodnoty
Jediný správný pohled na svět je skrze člověka. Vidění hodnoty v něm, v jeho vnitřním nastavení. Projevování respektu, soucitu, pochopení, podpory — to je sdílení hodnot, vše ostatní je šunt. Vidíme-li ale na lidech chyby, hodnoty začneme vidět jinde — ve věcech, penězích, majetku — v pozlátku. V tom, co se hezky tváří.
I na lidech se nám líbí jen a pouze pozlátka — hodnotíme je podle toho, jak vypadají, jak se tváří, co mají, v čem bydlí, kolik vydělávají, jaké mají společenské postavení… Jací opravdu jsou, jak uvažují a co cítí přehlížíme. Náš pohled na svět je povrchní, egoistický, bez lásky.
Cesta z nevyhovujícího vede k sobě
Cesta ven ze začarovaného kruhu spočívá v systematickém překonávání svého ega. Tak dlouho, dokud se jej nezbavíme. A to se musí odehrát ve dvou rovinách:
- Zbavit se kritického pohledu na svět — naučit se jej vidět bez chyb. Svůj dosavadní systém dojmů nahradit reálným pohledem. Přestože není svět dokonalý, chápat, že mu nic nechybí, není co vylepšovat ani kritizovat. A začít musíme sami u sebe — sebepřijetím.
- Zbavit se všech strachů — vyčistit z podvědomí jejich zdroje. Odstranit dojem, že je vůbec možné, aby někde byla chyba, něco nefungovalo, něco nám hrozilo. Pochopit, že jen stačí žít v souladu s životními zákony, tedy — sdílet lásku — a náš život bude fungovat sám, jedna báseň.
Sebečištěním poznáme sami sebe
Časem se stane, že si budeme čím dál víc uvědomovat, jací skutečně jsme, co nám opravdu vyhovuje, jaké máme talenty i jak by se nám líbilo je uplatňovat. Začneme si uvědomovat svou jedinečnost, což jsme dřív nedokázali. Začneme cítit svoji hodnotu, chápat svůj přínos pro druhé. Naše existence získá jasný smysl a tím se začne formovat naše životní cesta. Ne ta, jakou jsme dřív zoufale hledali, ale skutečná, pro kterou jsme se narodili.
Míň je víc
Začneme se zbavovat všeho nevhodného, laciného, čím jsme jen zaplňovali čas. Budeme se věnovat jen tomu, co je „to naše skutečné“. Co s námi souzní, co nám jde samo, co nás naplňuje. Náš život se nesmírně zjednoduší, protože namísto neustálého odbočování a těkání půjdeme po své cestě.
Závěr?
Výsledkem pochopení Osmičky Pohárů by měl být závěr, že stačí přestat vidět problémy a chtít dávat. Uvažovat s láskou a mít chuť sdílet, co v nás přirozeně je, jací jsme. Náš život tím začne fungovat úplně sám. Budeme pak žít pro radost, nikoli z povinnosti, klidně namísto stresů, svobodně dýchat namísto obav a starostí. Budeme žít i úplně jednoduše, protože rádi oželíme vše, co nám nic kloudného nedává.
A řečeno ještě jazykem mé školy — přestaneme přitahovat to, co potřebujeme (co nás něco učí tím, že to zrcadlí a probouzí naše podvědomé bloky), a začneme přitahovat to, co si přejeme (co nám vyhovuje a přináší radost).
