Dvojka Mečů
vojka Mečů učí, jak v sobě nastolit klid. Vysvětluje, že obvykle prožíváme jen klid dočasný — to každý známe, jsou chvíle, kdy se cítíme úplně dobře.
Dvojka Mečů říká, že příčinou toho klidu je, že zrovna s ničím myšlenkově nebojujeme. Ocitáme se v těch chvílích ve stavu, kdy vůbec nic neřešíme. Naše mysl je prázdná, a výsledkem je — pocit naprosté pohody.
Doposud napsané je nejspíš úplně jasné, zní to až tak samozřejmě, že si můžete říkat, proč o tom vůbec píšu. Pointa začne přicházet až teď:
Klid končí, když…
Naše chvíle klidu končí v okamžiku, kdy něco začneme posuzovat neboli hodnotit. Tím se naše mysl začne znovu probouzet. Někdy pozvolna, jindy razantněji. V každém případě jde vždy o okamžik, kdy si o něčem začneme dělat jinou představu než tu, že to je úplně v pořádku, v pohodě. Něco nám začíná vadit.
Je úplně jedno, co to je. Co začaly naše myšlenky posuzovat s pocitem nespokojenosti. Důležité je jen to, že pocit nespokojenosti — byť třeba jen úplně slabý — spouští boj. Meče neboli myšlenky začínají šermovat.
Boj nikdy není ta cesta
Jakmile někdo začne bojovat, ocitá se mimo realitu. A — škodí. Nejvíc sám sobě, často i druhým, a jelikož je Vesmír polem, kde vše funguje na principu akce a reakce, je výsledkem každého myšlenkového boje nespokojenost, která se dá technicky vzato vyjádřit jako — sebeomezující brzda.
Boj je snaha něco měnit. Něco jiného než sám sebe, své uvažování. myslíme si, že je něco špatně, ale špatně se jen díváme. A proto i dokud bojujeme, zavíráme si dveře, protože ony se otevřou jedině tím, když své uvažování změníme.
Ať chceme nebo nechceme, brzdíme se. Jdeme sami proti sobě, komplikujeme si situaci, byť nás třeba ani nenapadá jak. Náš nespokojený pohled na cokoli nám ztěžuje situaci. Dokud jsem nespokojený s tím, že mám na stole nepořádek, nechce se mi jej uklidit. Budu to dělat z povinnosti a nutnosti, nikoli s chutí. Nespokojenost snižuje chuť svůj život žít, snižuje jeho hodnotu, probouzí iluzi, že není dost dobrý, že my sami nejsme dost dobří, že něco děláme špatně…
Vše je vždy v pořádku, je to dobré přesně tak, jaké to je
To vše je samozřejmě iluze, protože skutečnost je taková, že vše je řízeno Vesmírem. Veškeré dění, všichni lidé, jejich názory i chování jsou jen projevy dokonalého plánu, kterým Vesmír udržuje svět v chodu.
Kdo ví, že je vše vždy v pořádku, nevidí nikdy důvod bojovat. Necítí se ublížený, oklamaný, zhrzený, podvedený, ohrožený, neschopný ani jinak znevýhodněný nebo zasažený. Nerozebírá, co se stalo nebo stane, nemá pocit, že se musí o něco snažit, usilovat nebo se honit, dokáže všemu nechávat volný průběh, pouštět co chce odejít a vítat vše, co přichází. A to jde jen tehdy, když se nic nesnažíte posuzovat. Když víte, že je vše v pořádku, jen to tak často nevypadá, když se na to snažíte dívat z vaší momentální perpektivy
Kdo ovšem neví, jak vesmír a život fungují, kdo nezná vesmírné principy, nedokáže se na svět správně dívat. Ten vždy bude trpět pocity, že by něco mělo být jinak, že něco není dost dobré. Bude bojovat se sebou i s druhými, bude se někam honit, trpět pocity, že mu něco hrozí, že se musí snažit a chránit.
Logika také není ta cesta
Tak, jak jsem výše nadepsal, že boj není ta cesta, píšu teď úplně stejně, že ani logika tou cestou není. Píšu to takto proto, abychom si uvědomili nesmírně důležitý vztah mezi bojem a logikou — logika plodí boj. Možná přesněji řečeno — mnohé, co nám přijde logické, zneklidňuje naše myšlenky potřebou to hodnotit a vylepšovat. Fantazírovat o tom, jak by to bylo lepší, kdyby…
Chytrák je ten, kdo své názory považuje za pravdu. Je brzdou svou vlastní, svých blízkých i ostatních, s nimiž přichází do styku.Nehnete s ním právě díky jeho sveřepému trvání na svých verzích pravdy, je tudíž nepoužitelný a jako brzda funguje spolehlivě.
Logika je produktem hlavy. Což samo o sobě není zlé, jenže hlava nedokáže poznat, jestli vychází ze správných předpokladů nebo ne. A zde je ten zakopaný pes, hlava hned na začátku svých úvah nepozná, jestli vychází ze správných předpokladů. Ona jen pitvá to, co někde vidí. A je stoprocentně jisté, že nejsou-li myšlenky hlavy klidné a srdečné, mýlí se. Neboli — kdykoli se jí něco nezdá, kdykoli něco posuzuje a hodnotí, je mimo. Dívá se špatně, obvykle proto, že se správně dívat nedokáže.
Hlava je krátkozraká
Zakopaného psa vykopeme, uvědomíme-li si příčinu všech bojů. Je jí krátkozrakost našeho rozumu, neboli neschopnost se dívat tak, aby náš pohled zahrnul všechny souvislosti. Je tudíž omezený a proto nedokáže vyplodit správný závěr. Mudruje o něčem, čemu nerozumí, do čeho nevidí. Říká jen, co si myslí, ne co ví. Jí to ale dává smysl, protože to, co si myslí, jí zní logicky.
Nic nehodnotit, vše přijímat
Tím skutečným řešením neboli cestou, která vede ke klidu a míru trvalému, je zbavení se potřeby cokoli hodnotit. A to dokáže jen ten, kdo se na svět naučí dívat podle životních zákonů. Nehledejme v tom nic složitého, jsou to úplně jednoduchá pravidla hry. Neříkám nic víc, než třeba „Kdo chce hrát Člověče nezlob se, musí se nejdřív naučit pravidla.“ To chápou a dělají i děti.
V případě Člověče nám je situace úplně jasná, tak si nekomplikujme svůj přístup k životu. je stejný a jeho pravidla nejsou o moc složitější. Naučme se je a máme vyhráno. Budeme vše vidět správně, protože ono umění „vše vidět správně“ není nic složitého. Je to jen o tom, že vím, jak se na to dívat a chápu proč.
A to je celé, pak přijde to, co jinak přijít nemůže — trvalý klid, pocit bezpečí, pohody, spokojenosti a vlastní přitažlivosti.
