Eso Mečů

ico-black-eEso Mečů ukazuje, jak to máme mít nastaveno v oblasti našich názorů a postojů. Jako každé jiné Eso v Tarotu, je představitelem volně proudící, a tedy ničím podvědomě nebržděné energie. Maximální intenzity, čistoty, správného přístupu, díky čemuž věci fungují, protože s nimi nic v našem nitru (podvědomí) nebojuje.

Meče jsou elementem myšlení, tudíž je Eso Mečů vzorem toho, jak má vypadat naše uvažování. A zde se hned dostáváme k důležitému pochopení — naše uvažování nesmí vycházet z hlavy. Hlava o životě správně uvažovat nedokáže, protože se na něj dívá nesprávně. Vidí vše zvenčí, nikoli zevnitř, a to je ten důvod, proč nevidí to skutečné. Přestože pak uvažuje logicky, jsou její závěry špatné.

Hlava uvažuje naopak

Jak už bylo řečeno — co začneme vymýšlet hlavou, je ve skutečnosti jinak. Přesně naopak. Hlava analyzuje, nic víc. Je chyba si myslet, že je rozumná, tudíž chytrá. To je právě ta zásadní iluze, které všichni podléháme a díky níž fungujeme zmateně.

Chytrák je každý, kdo věří svým dedukcím. Je sám přesvědčený o jejich správnosti, a ventiluje je ven — přesvědčuje i ostatní. Zabedněnec je pak ten, kdo na svých názorech sveřepě trvá.

Hlava není chytrá, hlava je jen obyčejný analytik

Hlava umí jen vymýšlet teorie, vycházejíc z nějakých výchozích předpokladů. Těmi předpoklady jsou ovšem vesměs dojmy — čili nepravdy. Vtip je v tom, že my těm dojmům věříme, tudíž pak i věříme všemu, co z nich logicky vyvodíme.

Meče = myšlenky. Meč je v Tarotu symbol pro myšlenku. Šermující meče = běhající myšlenky, které spolu bojují. Meče umějí jenom bojovat, kdykoli je vytasíte, začíná boj. S myšlenkami je to stejné — jakmile jimi začneme něco rozebírat, vymýšlíme a s tím, co vymyslíme, bojujeme. Srdce nebojuje, protože nic nerozebírá. Přijímá vše takové, jaké to je, žije tudíž v realitě.

Jsme doslova posedlí analyzováním, pitváním se ve věcech, situacích, vztazích a jejich výsledcích. Děláme to denně, naučili jsme se tak uvažovat, takové chování nám přijde samozřejmé. V praxi to vypadá tak, že se analýza spustí vždy, když se setkáme s něčím, co je pro nás neznámé nebo co nás zneklidní. Spustí se obranný proces, protože s něčím nesouhlasíme anebo znejistíme (cítíme se ohroženi). Probudí se naše fantazie, a my si začneme — jednoduše řečeno — vymýšlet. Své dojmy a dedukce začneme považovat za skutečnost (přitom je to jen fikce) a tou skutečností se potom zabýváme, prožíváme ji a živíme. Odstřihli jsme se tak od reality, aniž bychom si to uvědomili. Úplně nenápadně jsme se nechali oklamat.

Analýza rozhodně není zbytečnost

Byl by omyl si začít myslet, že je naše hlava k ničemu, že schopnost analyzovat nám jen škodí. Existuje spousta případů, kdy se ta analýza hodí (a proto jsme tou schopností vybaveni). Když si například jdete koupit rohlíky, hodí se vám vědět, jak spočítat cenu deseti rohlíků, když je v obchodě uvedená cena jen za jeden.

Analýza nic nevymyslí

Jádro pudla spočívá v pochopení, kdy je analýza neboli hlava užitečná a kdy naopak:

  • Hlava je užitečná všude tam, kde stačí zanalyzovat poznané, odvodit výsledek.
  • Hlava škodí všude tam, kde je potřeba něco nového pochopit. Udělat si o něčem správný obrázek. Na to není hlava stavěná, ona umí jen rozebírat, co už pochopeno je. A stejně tak zachází i se vším, co pochopeno není. I z toho dělá jen logické analýzy a závěry. Z pochopeného správné, z nepochopeného nesprávné. Považuje za správné vše, co vydedukuje (protože jí vše přijde logické). Hlava nepozná, co správné je a není, a právě tím škodí.

Životní principy hlava nechápe

Celý život funguje podle přesných pravidel — životních (vesmírných) zákonů. Najdeme je úplně ve všem, protože to jinak ani nejde, vše jim podléhá, vše se jimi řídí. Neexistují výjimky ani náhody.

Pohled hlavy je vždy omezený. Nedokáže pojmout všechny souvislosti. A právě proto jsou i její závěry mylné. Své teorie mnohdy stavíme na statistikách, vědeckých poznatcích, zkušenostech a závěrech, čímž se snažíme dávat svým závěrům váhu. Nicméně se pořád jen motáme v bludném kruhu zatímco skutečnost leží někde jinde.

Vtip je v tom, že ty principy jsou ve veškerém dění a fungování skryté. Nejsou patrné navenek. A to je ten důvod, proč naší hlavě naprosto unikají. Ona je nevnímá. Hlava vnímá našimi smysly (zrak, sluch…) a z těchto dojmů analyzuje závěry.

Smysly nevidí princip v situaci skrytý. Smysly vidí jen to, jak se situace tváří. Úplně jim uniká to podstatné, jejich pozornost vnímá jen to, co o situaci neříká vůbec nic. Hlava to ale neví, hlava to jen přijímá a — dělá to jediné, co umí — dedukuje z toho závěry.

Typická vlastnost hlavy = nerozhodnost

Jak funguje hlava, se krásně ukazuje na naší nerozhodnosti. Představme si situaci, kdy něco „řešíme“. Co se děje?

  • Začneme danou záležitost rozebírat. Podle toho, jak se na ni začneme dívat, takové nás napadají příčiny a souvislosti.
  • V hlavě se nám odehrává scénář, logicky do sebe vše zapadá, docházíme k jasnému závěru — takto to je.
  • Jenže za chvíli nám začne v hlavě vrtat jiný scénář. Napadne nás jiný pohled na věc a tak se v hlavě začne odehrávat jiný scénář. I v něm do sebe vše přesně a logicky zapadá, a dojdeme k úplně jinému závěru.
  • Stejným způsobem dost možná vytvoříme scénářů i závěrů víc, každý jiný. Všechny stejně logické a jasné.
  • Výsledek? Netušíme, co je vlastně správně. Skončíme v kolotoči nerozhodnosti, v hlavě se nám střídají různé varianty a nejsme schopni z nich vybrat tu správnou. Jakmile se k nějaké přikloníme, už začne probouzet naše pochybnosti jiná.
  • K výsledku se takto nedobereme. Obvykle jsou špatně varianty všechny, protože takto cesta ke správnému závěru nevypadá, takto se k němu nikdy nedobereme.

Logické neznamená správné

Hlava i ráda plánuje a kontroluje. Plánování je jen samozřejmé vyústění její potřeby anlayzovat a vymýšlet. Jakmile ji něco napadne, hned vymýšlí způsob, jak to uskutečnit. Co teď a co dál. Cítí se dobře, je-li vše jisté, naplánované a pod kontrolou. Nejistota a stav bez kontroly ji zneklidňuje a ona — vymýšlí katastrofické scénáře. Kolotoč.

Kdykoli něco řešíme pode uvedeného schématu (což je prakticky vždy), nevyřešíme to. Jdeme na věci hlavou a to nikam nepovede. Hlava nás nikdy nevede správně, je to naše ego, vymýšleč variant, scénářů a — spolehlivě mylných závěrů. Fantazírujeme, byť logicky.

Logika není potvrzením správnosti našich názorů. Logicky vypadá vše, každý uvažujeme logicky, jen každý vycházíme z jiných předpokladů. Proto si vyfantazírujeme jiný příběh než někdo jiný. Vytvoříme si názor a jsme přesvědčeni o jeho správnosti, protože odpovídá našemu pohledu na vše, co v něm hraje roli.

Z dojmů vznikly naše názory na život. Každý se na svět díváme tak, jak jsme se to naučili. Vidíme svět z perspektivy, v níž jsme vyrůstali, jsou v tom zakomponovány vlivy, které na nás působily. Vesměs jsme ale z velké části mimo realitu.

Handrkování je setkání různých logik

Setkáme-li se s někým, kdo má názory jiné, přijde nám hloupý. Nechápeme, kde se v něm jeho názory vzaly, přijdou nám naivní. A pak se začneme chovat tak, jak to vidíme všude okolo — handrkujeme se, přesvědčujeme, odmítáme, soupeříme, rozebíráme, hodnotíme, kritizujeme, radíme, poučujeme, posuzujeme a odsuzujeme.

Jsme naivní, jen o tom nevíme. Škodíme sami sobě, naše názory jsou našimi mantinely, omezují nás i naše možnosti, brání, aby do našeho života chodilo víc dobrého. Vše, co nevnímáme reálně, je pro nás nedosažitelné. My za to ale viníme okolí, protože naše logika v něm vidí příčiny.

Vše je projevem neviditelného

Vše, co prožíváme (co se kde děje a co naše hlava mylně hodnotí a spojuje s kde čím, zatímco jí uniká skutečná podstata, proč se co děje a jak co funguje) je projevem našeho vnitřního nastavení. Každý prožíváme vše přesně tak, jak o tom uvažujeme, do svého života přesně takové vše přitahujeme. Jsou to naše myšlenky nebo přesněji naše očekávání, co je zdrojem našich každodenních prožitků. Ale to nám uniká, naše hlava to nevidí, umí zvažovat jen v mezích toho, co vidí. Hledá tudíž souvislosti mezi tím, co je vidět, co se už děje. O světě, kde to vše vzniká, nemá páru.

Musí to mít řešení

Řešení samozřejmě existuje. Tím řešením je přestat se řídit hlavou. Což vypadá konkrétně takto:

  • Zbavím se potřeby dedukovat závěry = přestanu věci rozebírat. S pochopením, že takto nikdy neuvažuji správně.
  • Naučím se životní principy. Což je něco jako pravidla hry.
  • Pak se už na vše dívám podle těch principů. Už nic nededukuji, ale vím. Životní principy dají jasnou, stručnou a zaručeně správnou odpověď na libovolnou otázku, situaci a postoj k nim.

Fungujeme naopak

V podstatě to znamená se naučit fungovat naopak, než jsme zvyklí. Hlavu, která do všeho mluví, vypnout. Zpočátku to může znít divně, proto nám pomůže si položit otázku: „Kdy nám hlava mluví do života?“ A uvědomíme si, že jen tehdy, když něčemu nerozumíme (s něčím bojujeme).

Naopak vše, co nám v životě funguje, nechává úplně v klidu nás i naši hlavu. Tudíž musí být správné fungování způsobeno něčím jiným, než co hlava vymyslela. A tady se už blížíme i ke správnému pochopení.

Správně nás vede naše cítění

Správné fungování je zapříčiněno cítěním. Řídíme se srdcem, nikoli hlavou. Náš přístup a postoje nevycházejí z hlavy (logiky), ale z pocitů. Cítíme se zdraví, bohatí, silní, milující, soběstační, v bezpečí, spokojení…

  • Vše dobré je produktem cítění = pohody. Proto v tom nic nehledáme, nevidíme problémy ani překážky. A to je důvod, proč nám to funguje.
  • Vše nedobré je výmyslem hlavy, která se v tom babrá. A tím babráním začala podmiňovat, čímž vymyslela překážky a důvody, proč to fungovat nemůže.

Příčinou všech problémů je podmiňování

Rozebíráme-li něco hlavou, trpíme pocitem, že to nemůže fungovat jen tak. Bez podmínek. Právě to — série podmínek — je logika. Takto funguje, řetězí za sebe podmínky. Říká nám: když toto, pak tohle. A tudíž tohle, a proto takto… Dedukujeme dílčí závěry, opíráme je o logiku, přičemž si neuvědomujeme, že tu logiku si sami tvoříme.

Správné názory nepocházejí z tohoto světa

Jelikož hlava nedokáže na nic přijít, musíme hledat zdroje správných názorů mimo fyzický svět. Musí nám být zprostředkovány ze světa nefyzického. A to se děje — intuicí. Všechny vynálezy, vše správné a dobré, k nám chodí komunikací s nefyzickým světem, skrze naši intuici.

Každý jsme intuitivně napojen na zdroj veškerého vědění. Říkáme tomu talenty. Rodíme se s nimi, jeden má talent na matematiku, jiný na pečení rohlíků, další hraje na hudební nástroj…

Vždy, když děláme to, k čemu máme talenty, o tom nepřemýšlíme. Fungujeme automaticky, řídíme se pocitově, jde nám to samo. Kdyby měl hudebník přemýšlet nad každým tónem, který má zahrát, nic moc by nezahrál. Skončil by u brnkání akordů, což je také možné považovat za hraní a mnozí tak hrajeme, ale nejsme „rození hudebníci“, kteří dokážou mnohem víc.

Právě to ukazuje, že hlava nás omezuje. Neznamená to, že hlavou nejsme schopni přežít, jen že to bude dobré tak na to přežívání. Abychom se posunuli dál, potřebujeme v prvé řadě najít a rozvíjet své talenty.

Správné vnímání je vždy úplně jednoduché. Znáte principy, proto nemusíte o ničem složitě dumat. I život funguje úplně jednoduše, my to ale nevíme, proto nám přijde složitý a bojujeme s ním. Úplně zbytečně.

V řadě druhé je naší cestou ke kvalitnímu žití zbavení se svých omezujících názorů na život — již zmíněné jasné (reálné vnímání, což jde jediným způsobem — naučit se životní principy a žít podle nich. Čímž končíme u Esa Mečů, protože právě toto nám v Tarotu avizuje. Přestaň vymýšlet, a nauč se.


Následující >

INTUITIVNÍ NAVIGACE
Článek pro mě na teď
Výklad pro mě na teď

Tags

top