Královna Disků přichází vysvětlit, jak to na světě vlastně chodí. Jaký přístup je potřeba, aby se události, naše záměry, touhy a cíle plnily. Jejímu umění se teprve učíme, proto bych měl správněji psát — co se musíme naučit, aby se naše záměry a touhy spolehlivě plnily.

Královna Disků představuje nutnou složku tzv. „spolupráce s Vesmírem“. A tou složkou je pasivita neboli schopnost nechávat událostem volný průběh. Stačí se nad svým žitím trochu zamyslet a uvědomíme si, že nám funguje vše, co vůbec neřešíme. Nač vůbec nemyslíme, o čem nespekulujeme, co považujeme za tak samozřejmé, že nás na to myslet vůbec nenapadá.

Vše funguje správně jedině samo

Dojde nám, že věci skutečně fungují samy. A že vše, do čeho myšlenkově zasahujeme, nějakým způsobem pokulhává. Nejsme totiž na světě proto, abychom věci řešili a vymýšleli způsoby, jak něco zaonačit, ale abychom jen udávali své záměry a poté je nechali se samovolně realizovat.

Bezstarostnost, to je to pravé

Život má být bezstarostný, přesně tak o něm i Královna mluví hned na začátku. Právě naše starosti vše brzdí a blokují, stojí mezi námi a tím, co si přejeme žít. A všechny starosti jsou jen iluze, které naše podvědomí generuje proto, že je zablokované našimi nesprávnými názory.

Řetězová reakce

Probuzený podvědomý blok přinutí hlavu se něčím zabývat. Nadhodí jí něco, co jí přijde jako problém, a ona se jej snaží řešit. Podvědomý blok hlavu aktivuje, a ta, jelikož se nedokáže uklidnit, aktivuje nás. Dostaneme potřebu to řešit a rozebírat. Nebere to konce, protože ani nemůže. Řešíme totiž něco, co neexistuje, co si jen sami vymýšlíme. Žijeme tedy v začarovaném kruhu, kdy si vymýšlíme problémy, které se následně snažíme řešit a jimiž se trápíme. Život nám přijde těžký, ale „těžký“ je jen náš pohled na něj.

Zní to až legračně, ale není na tom nic víc, než že naše hlava nepozná, že je poháněna iluzí. Nemá jak. Všechny její dedukce jí přijdou jasné, logické, a tedy samozřejmé a reálné. Nevidí nic, co by aspoň naznačovalo, že se mýlí. Že to celé, co nám bere klid a pohodu, je jen výmysl.

Mám jen dva úkoly

Své studenty učím, že:

• Vše se tvoří stejně — spoluprací s Vesmírem.
• V té spolupráci máme každý své úkoly (a musíme plnit jen ty své, neplést se druhému do řemesla).
• Mé úkoly jsou jen dva. Mít vizi + správně reagovat na to, co mi samo přichází do života.
• Jinak nic. A to je na tom to nejtěžší — nic nedělat, obzvlášť když nás přepadnou starosti.

Mezičas mezi mým „reagováním na to, co mi samo přišlo do života“ je období, kdy se mám chovat přesně tak, jak učí Královna Disků — být bezstarostný, nic neřešit, na nic „důležitého“ nemyslet. Dělat si, nač mám zrovna chuť — pracovat, odpočívat, relaxovat… Hlavně ale nic nerozebírat a nevymýšlet.

Vypadá to jednoduše, ale…

…jen když se to takto čte. Je v tom totiž skrytý vtip. On úplně celý život stojí na skrytých vtipech — je úplně jednoduchý, ale ta jednoduchost je nesmírně vtipná i nesmírně skrytá.

Vtip zakopaný v bezstarostném nicneřešení se nazývá — důvěra. Celým jménem dokonce naprostá důvěra. A tím to celé dostává úplně jiný rozměr. Naráz to je něco, co jen tak někdo nedá. Naráz to je něco, co je — za odměnu. Je potřeba se to nejdřív naučit, aby nám to pak mohlo začít fungovat.

A to už je vesmírné. Život nám touží vše nabídnout, jen ne zadarmo ani lacino. Není totiž důvod, to by nedávalo smysl. Život je proces, který nám nabízí si uvědomovat a uplatňovat své schopnosti. Bavit se tím, že je rozvíjíme. Že se toužíme učit to, co je pro nás důležité.

Královna = zralost

Královna, stejně jako Král jsou dospělí neboli zralí lidé. Tarot tím naznačuje, že jejich schopnosti i od nás budou vyžadovat zrání, že ani ta Královna s Králem je nevyhráli v loterii, ale museli k nim dospět. I Královna byla kdysi zbrklá, nevěřila si, kde co řešila. Fungovat tak není chyba, jen je potřeba vědět, že toto není finální stav, ale cesta k dozrání. K nabytí životního klidu rozvojem své důvěry ve vesmírné síly, které pracují pro nás, ovšem pouze když jim to umožníme.

Jsme dva, ale máme jen jednu lopatu. Takto princip spolupráce s Vesmírem často vysvětluji. jde o to, že jakmile začnu něco řešit, seberu Vesmíru „lopatu“ a on nemůže dělat svou práci, protože se ji snažím dělat já. Je to ale naivní, protože já jeho práci dělat nedokážu. Musím se naučit ji nechat na něm = nebrat mu lopatu.

Čím víc důvěřuješ vesmírným zákonům…

Přesně toto nám klade Královna Disků na srdce — důvěřuj vesmírným principům. Nauč se je a svůj život postav na jejich dodržování, na žití v souladu s nimi. Pak bude náš život nejen fungovat, ale přinášet nám radost z tvoření, ze sebe, ze schopností, které jsme v sobě vypěstovali.

Ono vlastně ani nejde být šťastný z ničeho jiného, než ze svých vlastních schopností. Všechno ostatní „štěstí“ je jen prchavá emoce, reakce na okolnosti, která rychle vyšumí. A proto to žádné štěstí není, protože štěstí nemá s emocí nic společného, podobně jako láska.

Nehodnoť, jen tak přestaneš řešit

Vše skutečné je trvalé, je to způsob, jakým vnímáme svět. Naučíme-li se na něj dívat z perspektivy vesmírných principů, budeme lásku i štěstí cítit pořád. Od trvalého štěstí a lásky nás oddělují právě naše dedukce, kdy se snažíme svět, lidi a prožívané situace hodnotit, aniž bychom si uvědomovali, že kdykoli se o to snažíme, jsme úplně mimo realitu, vše je ve skutečnosti jinak.

Cesta k důvěře tedy vede přes zbavení se potřeby svět hodnotit. Přestaneme rozlišovat na dobře a špatně vše, včetně nenadálých situací a nečekaných změn. A to je ta jediná možnost, jak se stát — bezstarostným jako Královna Disků.

<Předchozí | Následující >