Pětka Mečů
ětka Mečů odkrývá příčiny strachu. A ne nadarmo je spojuje se „starými ranami“, jak je možné si přečíst hned v podnadpisku karty.
O strachu je dobré vědět několik podstatných skutečností:
- Strach je falešný, vždy a bez výjimky. Nikdy se není čeho bát.
- Strach je příčinou všeho nepříjemného. Za vším trápením, nedostatky, krachy, stresy… je vždy strach. Je toho příčinou, stojí na začátku řetězce úvah, které k nepříjemným pocitům i prožitkům vedou.
- Strach je náš vlastní výmysl. Je to jen iluze neboli — pokřivený (nesprávný) pohled na situaci. Ve skutečnosti nám nikdy nic nehrozí, nic/nikdo nám nestojí v cestě, nic nám nebrání, nikdo s námi nebojuje. To si vždy jen myslíme.
Staré rány
Příčinou všech našich obav a nejistot jsou — staré rány, neboli prožitky, během nichž jsme se naučili špatně uvažovat. Každý jsme si své názory na svět vypěstoval na základě svých prožitků. Prostředí, které na nás působilo, bylo zdrojem našich názorů na svět, na život, na sebe samého, na své možnosti a schopnosti.
„Stará rána“ je každý prožitek, který nás přiměl si myslet, že něco takové, jaké to je, není dobře. Že nejsem dost dobrý, že je někdo lepší, že si něco nezasloužím, je něco těžké, moc drahé, že je něco špatně…
„Staré rány“ se ale netýkají jen mě samotného, ale i mého okolí. Řečeno jinak — jsou to všechna kdyby vztažená nejen na sebe, ale i na všechny události (přímo prožité nebo zprostředkované četbou, médii, vyprávěním a názory druhých), na lidi z mého okolí a i na lidi úplně cizí.
Kdyby = boj
Každé kdyby je ve skutečnosti projevem nespokojenosti — boje. Právě tím, že s něčím nejsme spokojeni, tasíme své meče (negativní myšlenky) a začínáme s tím bojovat. Kdykoli řekneme (v duchu nebo nahlas) „kdyby“, začíná náš boj. Kdybych byl štíhlejší, šikovnější, chytřejší, mladší, kdybych se tenkrát rozhodl jinak, kdybych měl jiné rodiče, víc se mi věnovali, byli jsme bohatší… Takto nenápadně, zato spolehlivě vzniká nejen boj, ale i jeho výsledky — rány, které sami sobě zasazujeme.
Každá rána = podvědomý blok
Jak už avizuje nadpisek — právě takto — s každým naším „kdyby“ se vytvoří v podvědomí zárodek podvědomého bloku. A problém je na světě, je zaseto. pak už ten zárodek jen dál klíčí, naše nespokojenost nabírá na síle, stává se trvalým pocitem, který se automaticky promítá do všech našich prožitků, událostí, rozhodnutí, názorů, vztahů…
Dobrá otázka teď zní: „Jak se to projevuje?„ A odpověď na ni je: „Sníženou sebehodnotou.„ Ztrátou sebedůvěry a sebejistoty. Zadělali jsme si na strach, který se v vloudil do našich pocitů. Začínám se cítit slabý, ohrožený, nejistý, přestávám si věřit. Nejistota, stud, tréma, snížená sebedůvěra, ale taky hněv, vzdor, agrese, hádavost, smutky, výčitky, obviňování… To vše vzniklo z našich „kdyby“.
Konec pohody a svobody
Ztrátou důvěry v sebe se přestáváme cítit bezpečně. Životní radost je nahrazena povinnostmi, nutností, musením a nesměním. Ze života (nebo aspoň některých jeho součástí) se stává břemeno namísto prostoru si užívat žití a svých vrozených schopností. Vytratila se radost, nevinnost, ničím nepodmíněná spokojenost.
Naše žití se přestalo řídit cítěním, srdce nahradila hlava a její „logika“. Už nežijeme tím, co cítíme, že chceme/nechceme. Teď už o všem spekulujeme. Nežijeme spontánně, ale máme v hlavě policajta a kalkulačku, kteří společně kontrolují vše, co si myslíme i děláme. Stali jsme se vypočítaví, počítání se stalo naším životním stylem.
Žití hlavou = podmiňování a povinnosti
Spokojený žije pro radost. Radost je jediný důvod, proč něco dělá i proč do svého života něco pouští. Radost je to jediné, nač myslí. A právě proto je i úspěšný, protože nic neblokuje — jeho myšlenky (zaměřen a radost) neřeší nic, co k žití tak, jak se mu líbí, potřebuje. Proto to ani neblokuje = dovoluje Vesmíru, aby mu to posílal.
Hlava — jako každá správná kalkulačka — vše zvažuje, porovnává. Neboli podmiňuje. Uvažuje způsobem „abych mohl X, musím Y“. Případně rovnou „na tohle nemám (a mít nikdy nebudu)“. Začínáme rozlišovat, škatulkovat, srovnávat, a sami sebe do toho všeho někam řadit.
Vše, co zařadíme „pod“ sebe nám v životě funguje, nechává nás to v klidu. Řečí logiky naší kalkulačky — na tohle máme. Obdobně vše, co řadíme nad sebe, nám nefunguje, to nás z klidu vyvádí, protože se při konfrontaci s tím probouzejí naše strachy. A strach funguje jako značka STOP.
Nespokojený žije povinnostmi. Radost není to, co do žití vkládá, ale co od žití čeká jako výsledky svého pachtění. Nespokojený žije hlavou, a ta na všem hledá nějaký háček. Na většinu každodenního žití se dívá jako na povinnosti — musím vstát, musím se umýt, musím jít do práce, musím pracovat, musím něco zařídit, musím zajet pro děti, musím uvařit… Neumí si to užít, protože přestal cítit (vkládat radost do činností). Namísto toho se dívá na svět a hledá, co radost udělá jemu. Namísto dávání jej baví dostávat.
Naše hranice je okamžik, kdy zneklidníme
Právě to místo, kde se probouzí naše obavy, je naše hranice. Před ní se cítíme bezpečně a proto nám věci fungují, a za ní se cítíme nejistě, proto nám nefungují (nepouštíme je k sobě). Ideálně se to vysvětluje na penězích, ale funguje to stejně úplně stejně i všude jinde.
Pro někoho je samozřejmostí utrácet koruny a desetikoruny. U stokorun už se v hlavě spouští kalkulačka. Někdo jiný počítá i desetikoruny, a jiný neřeší ani tisíce. Rozdíl u těch lidí je pouze v tom, jak si díky svým „kdyby“ nastavili v minulosti své hranice. Každý tím do svého života pouští to, co považuje z a“normální“ a blokuje to, co za „normální“ už nepovažuje neboli čím už se cítí ohrožen.
Naše hranice je okamžikem, kdy ztrácíme jistotu + radost a přichází zneklidnění + obavy. Nad srdcem (cítěním) přebírá kontrolu hlava (logika), náš vnitřní policajt a buzerátor. Říká svoje obvyklé musíš, nesmíš, usiluj, hádej se, bojuj, řeš…
Náš policajt nám nikdy neradí správně
Na svého vnitřního policajta, na hlavu, která nás straší, je potřeba se naučit správně dívat. Přesně v duchu zákona — teprve to, co pochopíš, dokážeš změnit. Musíme pochopit, že náš strach i policajt jsou součástí hry, součástí života. Je tedy DOBŘE!, že tu jsou. bez nich by totiž byl život o ničem. Jako výlet bez kopců, fotbal bez soupeře. Existence protikladů je nutná a právě proto jsou ve Vesmíru a v našich životech obsaženy.
Strach i policajt jsou mí kámoši
Největším problémem je považovat strach, smutek, nejistotu i cokoli podobného za špatné. To jsme nepochopili to nejdůležitější, co pochopit potřebujeme. Není možné žít šťastně, považuji-li strach a jeho partu za něco špatného, něco, co nám ubližuje. Dokud takto uvažujeme, jsme mimo a budeme se dál strachovat, uhýbat, smutnit a stěžovat si.
Teprve až pochopíme, že jsou tím, co dává životu šťávu, co přichází proto, abychom si udělali radost sami sebou — že jsme jim nepodlehli — začínáme uvažovat správně a vyrážíme na cestu, která je o štěstí, dobrodružství a nekonečném úspěchu.
Štěstí není stavem trvalého klidu
Po trvalém klidu touží jen nešťastník. Důvodem jeho silné touhy po trvalém klidu je, že žije v opaku — trvalém neklidu. Bojuje s kde čím, od pondělí do neděle, týden co týden.
V naší Škole rozvoje přitažlivosti pracujeme s vizí „Jsem šťastná…“ A u té definice si i přesně definujeme, co štěstí znamená. Ta definice zní: Štěstí je stav, kdy si dokážu stejně užít úplně každou situaci. Tedy každý klid i neklid. Protože už také víme, že ani nic jiného než klid nebo neklid prožívat nejde. Vnímáme život naprosto jednoduše, dělíme jej pouze na dvě — neustále se střídající — komponenty. Klid a neklid.
Abych si dokázal užívat to, kde běžně lidé ztrácejí hlavu a vidí černě, musím porozumět tomu, co se vlastně v těch chvílích neklidu děje. Že se děje něco úplně jiného, než si myslím. Že má panika nemá žádný reálný důvod, že se děje něco úplně jiného, než si myslím. I že o něco úplně jiného jde.
Pak se dokážu nejen úplně jinak cítit, ale i jinak chovat. Jako dobrodruh, hrdina, zdolávající výzvu, který se tím nejen posílí, pročistí, uzdraví a obohatí, ale který zažije pravou radost — radost ze sebe. Ze své neohroženosti, kterou právě prokázal.
Hrdina je, když…
Na konec povídání o Pětce Mečů uvedu svůj oblíbený citát: Hrdina není ten, kdo se nebojí, ale koho jeho strach nezastaví. Říká se tím, že i hrdina strach cítí, ale přistupuje k němu úplně jinak než panáček. Strach je jeho motorem, zdrojem vášně a chuti mu odolat. Vnímá jej podobně jako činku v posilovně — nepřišla mu ublížit, ale posílit. Udělat radost, protože mu přišla nabídnout možnost prokázat svou sílu, se kterou se narodil a kterou v sobě neustále nosí a nosit bude.
