Sedmička Pohárů popisuje stav vnitřní disharmonie. Probouzejí se v nás nepříjemné pocity a karta nás učí ten stav pochopit. Chce, abychom si uvědomili důležitý fakt — že těch pocitů se zbavíme jedině, odstraníme-li jejich příčinu. Že před nimi nejde utéct, že pokud se jejich zdrojů nezbavíme, budou se pořád vracet.

Zní to opět samozřejmě, jenže my tak obvykle neuvažujeme. My si své depky prožijeme, a — nic. Žádná změna, prostě odezněly a my se vracíme do svého standardu. Jsme rádi, že to je za námi a neuvědomujeme si, že pokud s tím něco neuděláme, přijde takový stav znovu, a znovu…

Deprese = kontrolka

Každý stav vnitřní nepohody je kontrolkou. A my se potřebujeme na něj přesně takto dívat. ta kontrolka nám signalizuje — máš v sobě něco, co tyhle stavy probouzí (a probouzet bude). A já ti to signalizuji proto, aby sis v tom udělal pořádek = odstranil zdroj těch stavů.

Vše nepříjemné je jen signálem pro nápravu. Pro změnu k lepšímu. Chápeme-li to, jdeme s tím hned něco udělat. Nechápeme-li, chováme se jinak. Nejen, že s tím nic neuděláme, ale my obvykle sáhneme k nějakému svému „návyku“, kterým svou vnitřní nepohodu aspoň trochu přebijeme.

Někdo otevře ledničku, někdo lahváče, někdo si zapálí, někdo jde brouzdat po internetu, někdo zapne televizi nebo rádio, někdo zavolá kamarádovi… To vše jsou útěky od situace, které samozřejmě nikam nevedou, nic neřeší.

Řešením je — konfrontace

Jediným správným řešením je konfrontace s našimi bolístkami, se stavy, kdy se v nás něco nepříjemného probudilo a řádí to v naší mysli. Ona konfrontace nezmanená to jen prožít, ale — pustit si to na tělo a věnovat tomu maximální pozornost. Nesnažit se od situace utéct a zahnat nepříjemné myšlenky a pocity, ale udělat opak. Ponořit se do ní, zavřít oči aby nás nic nerušilo, aby nic jiného než naše vnitřní dění nepoutalo naši pozornost, abychom byli plně v tom, co se v nás děje.

Zdroj nepříjemných stavů je zároveň naší brzdou

Bude to nepříjemné, někdy i hodně nepříjemné. Ale je to nutnost, je to cesta k vyčištění zdroje, který v nás nepříjemné pocity probudil. Ten samý zdroj totiž nejen probouzí nepříjemné stavy a černé myšlenky, on nás zároveň brzdí. Nedovoluje, abychom žili spokojeně, svobodně, aby náš život fungoval, jak má.

Nepříjemnosti, které prožíváme pocitově, jsou jen obrazem nepříjemností, které prožíváme i fyzicky. Přitahujeme si do života situace, kde se přesně tak cítíme, kde ztrácíme půdu pod nohama, kde bojujeme, usilujeme, kritizujeme, kde se nutíme dělat co nechceme, kde se cítíme slabí, závislí, ohrožení…

Každá prožívaná nepříjemnost je náš uzdravitel

Jedině když se náš podvědomý blok probudí, je možné jej čistit. To je ten skutečný důvod, proč nepříjemnosti prožíváme — aby se blok probudil a mohlo se s ním pracovat. Nepříjemnosti jsou tudíž naši léčitelé, kteří nastolili podmínky vedoucí k oslabení a vyčištění podvědomého bloku.

Vše nepříjemné je pomoc. A je nutné se na to takto naučit dívat, pak začneme žít beze strachu a život si dokážeme užívat.

To je ale jen první krok, který zorganizoval Vesmír, aby nám pomohl — probudil podvědomý blok, což vnímáme jako nepříjemné pocity a černé myšlenky.

Na to je ale nutné navázat krokem druhým, a na to už Vesmír sám nestačí. Tam už je nutná spolupráce — naše účast. Musíme umět příležitost zhodnotit. Musíme se zachovat způsobem, který dovolí, aby se podvědomý blok čistil a tím slábnul.

Blok se čistí, když…

Čištění podvědomého bloku probíhá jedině tehdy, když se s ním konfrontujeme (jak už bylo napsáno v úvodu). Když se odklidíme do soukromí, zavřeme oči a svému právě probíhajícímu vnitřnímu boji a hádce věnujeme maximální pozornost.

Podvědomý blok se vyčistí sám. My mu to jen musíme umožnit.

Víc dělat nemusíme, žádná aktivita se po nás nevyžaduje. Jen být přítomni tomu, co se v nás děje. Nebojovat s tím, nesnažit se to zastavit, tlumit, myslet na nic pozitivního ani si nic pozitivního neříkat. Prostě nic, být jen a pouze přítomni s pocitem, že se v nás jen něco čistí. A že ten proces probíhá jen za naší přítomnosti, proto u toho musíme být, vnímat ten boj, tlaky, pocity…

Nebát se

Život nás Sedmičkou Pohárů učí důležité schopnosti — ničeho se nebát. Nebrat nepříjemné prožitky jako něco špatného, neřešit, jaký dojem v nás probouzejí. To je zásadní životní poznání, protože my to takto obvykle nevnímáme. My všechny nepříjemnosti považujeme za komplikace, případně propadáme pocitům, že se něco kazí, něco nám hrozí, že něco nevychází. Cítíme se ohrožení a propadáme panice.

Strach tu není proto, abychom se báli. Ale abychom se zbavili jeho zdroje, a tím se bát přestali. Život nás učí, že není se čeho bát, že se bojíme jen svých vlastních iluzí (představ).

To se ale nikdy neděje! To jen naše hlava dedukuje dojmy z toho, jak na nás prožívaná situace působí, a jelikož na nás působí nepříjemně, hlava automaticky vyvodí závěr, že je něco špatně. Vymyslí si hrozbu, které uvěříme. A pak už nežijeme v realitě, ale vymýšlíme si svou vlastní. Nepříjemnou, černou, ubližující…

Ublížím si vždy jen já sám

Neexistuje nic, co by nám mohlo ublížit. Vždy si ublížíme jen sami tím, že z prožívané situace vyvodíme černé závěry. Že iluzi, kterou naše hlava vyhodnotí jako hrozbu, podlehneme. Uvěříme svým dedukcím, které považujeme za skutečnost, se kterou následně bojujeme.

Myslíme si, že takto vypadá náš život, ale tak vypadá jen naše představa o prožívaném. I naše očekávání jsou výplodem našich představ. A právě ta očekávání jsou tím, co prožijeme v budoucnu. Naše očekávání = naše vyzařování = naše přitažlivost = naše budoucí realita. Neboli — co očekáváme, to prožijeme.

Zásadním poselstvím Sedmičky Pohárů tedy je — nic špatného neexistuje, nic ti nikdy nehrozí. To tak jen někdy vypadá, když začneš prožívat nepříjemné pocity. Ty situace tu ale nejsou proto, aby ti ublížily, ale aby tě vyčistily. Přišly ti na pomoc, stačí se v nich správně zachovat — konfrontovat se s nimi. Nauč se ty situace vnímat jako pomoc a tvůj život nabere úplně jiné obrátky.

<Předchozí | Následující >