Šestka Mečů učí, že vše je jednoduché. Život je jednoduchý i vše v něm, co denně prožíváme, je také takové. Komplikovanost je jen náš vlastní výmysl.

Komplikovaně začneme přemýšlet pokaždé, když v naší hlavě zavládne chaos, který vyvolá paniku. Ztratíme klid a pohodu, a to (jak víme) nás staví mimo realitu. Probudí se naše fantazie a začneme uvažovat černě, v tomto případě komplikovaně.

Probudí se v nás obavy, že něco nezvládneme, že toho je moc nebo to je těžké, že jsme ztraceni… Přestaneme se ovládat, ztratíme schopnost správného úsudku a rozhodování, prostě chaos.

Klid a pořádek

Situace, o kterých Šestka Mečů pojednává, jsou běžné a budeme se v nich ocitat vždy. Nijak nám neškodí, naopak — jako vše na první pohled zneklidňující nás posilují, rozvíjejí a obohacují. Jen…

…je potřeba znát klíč k jejich řešení, ke správnému přístupu, když se něco takového začne dít. Ty klíče jsou v tomto případě dva:

• Klid — ten je vždy na prvním místě. Klid mohu ztratit, to není žádný problém. Ten nastává až v okamžiku, že nevím, co pak. Tudíž začnu zmatkovat, komplikovat, generovat překážky a tlačit věci směrem, kterým to nikam nepovede. A tím vším vzniká ještě větší zmatek, já prožívám ještě větší neklid, a tím se vše akorát zhoršuje.
• Pořádek — je nutnou komponentou efektivity. A potažmo i zábavy, radosti a spokojenosti. Nepořádek vyčerpává, protože nás nutí řešit zbytečnosti. Probouzí emoce, a to je rovněž vyčerpávající. Platí zde vesmírný zákon, že „vyčerpává tě vždy jen to, co je zbytečné“. Proto člověk, který tvrdí, že nestíhá, ve skutečnosti říká něco úplně jiného — mám v tom nepořádek.

První, co bychom si tedy měli uvědomit, je nutná podmínka spokojeného života — funguji zásadně jen v klidu a ve všem udržuji pořádek. Neboli — žiji s radostí a efektivně. Dělám jen to, co je skutečně potřeba, tudíž mám na vše kupu času, proto si dokážu život užívat a baví mě žít. Negeneruji zmatky, vše dělám maximálně jednoduše.

Jak na to prakticky?

Opět použijeme pravidlo — víš-li jak, je vše úplně jednoduché. Tudíž si vysvětlíme, o co tu jde, co je podstatou radostného a efektivního (jednoduchého) žití. Oba zmíněné „klíče“ strčíme do těch správných zámků:

• Klid — je skutečným klidem až tehdy, kdy je trvalý. A to se stane, až pochopíme jeho tajemství. To tajemství zní: klid musí přijít nejdřív, nikoli „až potom“. Nesmím tedy uvažovat způsobem „Až udělám tohle, tohle a tamto, budu mít klid.“ To je ta zásadní chyba. Správné uvažování zní: „Jsem-li v neklidu, je mým prvním úkolem se vrátit zpět do klidu. Pak vše hravě zvládnu a ještě si to užiji.„
• Pořádek — je také potřeba nastolit hned na začátku. Je to tedy nutný úkol hned poté, co se vrátím do klidu. Pořádek je vlastně zbavení se všeho zbytečného (s čím bych se jinak zatěžoval a tím si věci komplikoval). Udělat si pořádek znamená — najít v tom, co dělám, to podstatné. A jen s tím dál pracovat, zbytkem se už vůbec nezabývat. Odhodíte tak břemeno, kterým (jak už jsem zmínil), je vždy to nepodstatné.

Úspěch je, když…

Budeme-li se těmito klíči řídit ve všem, co denně děláme, budeme žít spokojeně a úspěšně. I o úspěchu má Vesmír zákon, tento: Úspěch je zákonitý výsledek správného přístupu. A onen správný přístup je Klid + Pořádek. K čemuž si můžeme doplnit vysvětlení zodpovězením otázky — „Co je to úspěch?“ Na což mnozí odpovídají — „To je různé, to má každý jinak.“ Ale to je úplně špatná odpověď. Ta správná zní: „Úspěch je schopnost spokojeně a šťastně žít.“ Protože ať děláme, co děláme, ať žijeme, jak žijeme, vždy se snažíme být spokojení a šťastní.

Nikdy nejde o to, co se jeví na první pohled. Toto je další z vesmírných zákonů, vlastnost Vesmíru. Řečeno lidštěji — všechny situace nějak vypadají (budí dojem), ale jde v nich o něco jiného — o princip. Například vše, co nás zneklidní, v sobě nese princip: Nenech se vyprovokovat ke zmatkování, nic ti nehrozí, nic se nekazí, to ti tak jen připadá. Nic tudíž v neklidu neřeš, jen se vrať zpět do klidu.

Odteď tedy víme, že úspěch je trvalá životní pohoda a závisí na dvou nutných podmínkách: žiji v klidu a ve všem si udržuji pořádek. Funguji s chutí, pro radost, a úplně jednoduše.

Klidním se a zjednodušuji

Úspěšně žít znamená vědomě plnit oba zmíněné principy. Dalo by se to prakticky popsat takto:

• Ráno v klidu vstanu a ničemu nedovolím, aby mě z mého klidu vyvedlo. Říkám tím vlastně — kontroluji svůj klid. A jakmile jej ztratím, jdu se okamžitě uklidnit. Chápu, že se nemám dál snažit něco vymýšlet nebo dělat (to by byla ta chyba), ale jít se zklidnit. Ono se často může zdát, že „zrovna teď to nejde, teď skutečně spěchám a musím“, ale to je jen další z vesmírných klamů. Nikdy to tak není, vždy jde o to tohle nutkání ustát, nenechat se jím napálit a přimět zmatkovat.
• Ve všem si nejdřív dělám jasno (pořádek v hlavě). Dřív, než se do něčeho pustím nebo se nějak rozhodnu, něco slíbím…, v klidu si to promyslím. Neboli — nikdy se nerozhoduji hned. Vždy si nejdřív zvážím, co z toho pro mě plyne, co je důležité a co ne, jestli není něco proti něčemu. A až po této zralé úvaze se rozhodnu nebo do něčeho pustím.
• Vše si nejdřív maximálně zjednoduším (pořádek v záležitosti). V hlavě nebo na papír si srovnám, o co jde, co je skutečně podstatné, případně v jakém pořadí. Složité zadání si maximálně zestručním. Lidově řečeno — vše si v klidu srovnám, přežvýkám, udělám výcuc. A pak už jen s tím „výcucem“ pracuji.

Vše je jednoduché a vše se jednoduše dělá i to jednoduše funguje. Složitě uvažuje jen ten, kdo nerozumí, a proto se složitě dívá. Uniká mu podstatné. Platí, že vidíš-li nebo děláš-li něco složitě, můžeš se spolehnout, že to děláš špatně. A tvým úkolem je najít jednoduchý pohled i řešení.

Kdo takto nefunguje, je zmatkař. Zmatek je jeho životní styl, který jej nervuje a vyčerpává. Vidí věci složitě, dělá věci složitě a generuje zmatek sobě i okolí. Takový člověk si pak obvykle stěžuje na těžký život, ale to, co popisuje, není život. On si to ze života sám dělá. Nefunguje v klidu (je emotivní), je nepružný (s nečekanostmi bojuje, namísto aby je přijal a přizpůsobil se jim), do všeho je hrrr (nenechává událostem prostor, aby se samy vyvíjely) a pak řeší zmatky, které sám vymyslel a napáchal.

Mít svůj cíl, ale ne plán

Šestka Mečů ve své Pointě říká: „Vím, co je podstatné. Tím mám v hlavě jasno.“ K čemuž ještě dodává: „Mám svůj jasný cíl, a tím i pevnou půdu pod nohama.“ Obě tyto věty jsou důležité, protože až spojením jejich významů máte život i vše, co v něm podnikáte, správně ošéfováno.

Nexistuje problém. Existuje jen situace, na kterou se nesprávně díváš. Tudíž nikdy nejde o to „řešit problém“ (protože není co řešit), ale najít na prožívané správný pohled. Což v praxi znamená uklidnit se a buď vás správné řešení hned napadne, a pokud ne, nechte věci, ať se samy vyvinou.

Dosud jsem zde psal o té „první polovině“ sdělení — o potřebě vidět věci jednoduše, což jde jedině když si je v klidu nejdřív vyjasním tím, že si uvědomím podstatu a jen na tu se zaměřím.

Stručně k tomu připomenu (protože to je už podrobně vysvětleno zase jinde) o „druhé polovině“ — o vizi neboli jasné představě cíle.

Vize je…

Vize je životní motor. Máte-li vizi, váš život má jasný směr a cíl. A tudíž skutečně žijete (máte pro co žít), namísto přežívání (od ničeho k ničemu). Vize tedy dává životu smysl, je tedy jeho nutnou komponentou.

Vize je představa výsledku. A tady opět často narážíme, protože do své vize vkládáme i způsob, jak si svůj cíl splnit. A to je nejen chyba, ale zároveň zdroj všeho nepříjemného. Začínáme plánovat a podle toho plánu se i honit, tlačit, usilovat. Snažíme se ten plán „co nejrychleji splnit“. A právě tím generujeme zmatek, protože bereme věci do vlastních rukou. nenecháváme Vesmíru prostor, aby sám organizoval a uskutečňoval naše záležitosti, aby hledal vhodná řešení, cesty, pomocníky, partnery… To vše je jeho práce, ale my jej k tomu vůbec nepustíme. protože — spěcháme. Usilujeme, honíme se, nervujeme… Nic nefunguje ne proto, že je někde chyba, ale že je chyba v nás.

Kdo má plán…

Každý, kdo si vytvoří svůj vlastní plán, se jej drží. Zuby nehty, nutno dodat. A právě ty jeho zuby a nehty jsou příčinou všech zmatků a nervů. Protože kdo má plán, má představu, co se bude dít. A tudíž kdykoli se děje něco, co nečekal, považuje to za problém. nepřipouští, že by se mohlo vše správně vyvíjet jinak, než vymyslel. Kdepak — je tu problém. A jelikož žádný problém nemá řešení, začíná mumraj a nervy.

Plánovač nedokáže přijmout, že mohou věci fungovat i jinak, než si naplánoval. Že nečekaná změna nemusí být nic proti ničemu. Že to je naopak cesta, namísto slepé uličky, kterou vymyslel.

Plánovači neví, že jim Vesmír otevírá dveře, že je vede. Kdepak, já to tu řídím a vedu, říká plánovač. Ke své vlastní smůle. Právě tím se stává sám sobě brzdou a překážkou. Plánovač se za svým cílem žene a usiluje, namísto aby se nechal vést, přesně v duchu pravidel spolupráce s Vesmírem.

Suma sumárum

Shrnuto podtrženo, učí Šestka Mečů spokojeně a s radostí žít, o čemž říká:

• Žij v klidu a ničemu/nikomu nedovol, aby tě z klidu vyvedl.
• Stane-li se to (a ono se to stává, to je v pohodě), máš jasný úkol — do klidu se v vrátit. Nic jiného neřeš, jen svůj návrat do klidu.
• Ve všem si udělej pořádek. Hned na začátku, tedy ještě než se rozhodneš, odpovíš, promluvíš, než se pustíš do nějaké činnosti, úkolu, projektu…
• Měj svůj cíl, ale ne plán. Mít vizi je životní nutnost, ale bez plánu. Tvůj úkol je mít jen cíl a věřit mu. Cestu organizuje a uskutečňuje Vesmír. Dokonale, líp to tedy ani nejde. Proto není co řešit, jen se nechat vést.

<Předchozí | Následující >