Slunce představuje v Tarotu zralost. Stav, do něhož svým rozvojem spějeme (i proto se Slunce nachází prakticky na konci řady Velkých arkán, za ním už jsou jen takové „logické samozřejmosti“). Jde o stav ryzí radosti a štěstí. Trvalého, nikoli přechodného, což je zajištěno tím, že se necítíme na ničem závislí, ničím omezovaní, ani se ničeho nebojíme. Cítíme, že žijeme svůj život, který nás baví a naplňuje. Jsme sami sobě Sluncem, a naše vyzařování spokojenosti ozařuje i naše okolí a vše, do čeho se pustíme.

Být Sluncem znamená být sám sobě všeho zdrojem. Právě to a nic jiného dokáže dodávat životu trvalou pohodu, klid i pocit bezpečí. Takový stav je výsledkem správného vnitřního nastavení, kdy všechny předchozí nepřirozené názory byly v našem podvědomí nahrazeny těmi správnými.

Slunce je trvale šťastné proto, že mu je dobře samotnému ze sebe. Právě to znamená být „sám sobě zdrojem“. Mám se absolutně rád, s ničím v sobě nebojuji. Nic si nevyčítám, nic nemám chuť měnit, cítím se dobře jen tak, nepotřebuji k tomu žádné vnější impulzy.

Že jsem skutečně šťastný poznám také podle toho, že jsem svými myšlenkami prakticky pořád sám v sobě. Nikam netěkají, neodbíhají, k ničemu se neupínají. Jsem jimi přesně tam, kde jsem i fyzicky. Není nic, nač by mě to vnitřně nutilo myslet.

Běhající myšlenky

Je určitě dobré si uvědomit, proč k „útěkům myšlenek“ dochází. Je to zcela samovolný proces, který nezastavíte. Není to ve vašich silách. Zdrojem oněch „útěků“ je podvědomý blok, neboli „nesprávné vnímání“. A nesprávné vnímání automaticky produkuje dva typy chování:

• Závislost = vaše myšlenky neustále běhají k něčemu/někomu, na čem se cítíte závislí (bez čeho/koho „nemůžete být“, s kým nebo kde byste byli raději, než kde právě jste). Vidíte v tom větší hodnotu než v sobě.
• Strach = vaše myšlenky běhají k něčemu, čeho se bojíte. Nejste schopni přestat myslet na vidinu problému, kterou vaše fantazie vykresluje a tím vás nutí se znovu a znovu k tématu vracet, rozebírat je a řešit.

Slunce září, protože je myšlenkami samo v sobě. Právě tato schopnost — výsledek správného nastavení — vám dává pocit bezpečí a vnitřní síly. Jakmile vaše myšlenky začnou těkat do okolí, sílu ztrácíte. Jakmile vaši mysl něco nutí nad tím přemýšlet, slábnete, ztrácíte klid, jistotu, pohodu, jasnost. 

Slunce je tedy archetypem toho, kdo se ani necítí na ničem závislý, ani se ničeho nebojí. A to je možné jedině tehdy, když se na sebe, na svět i na život díváte přirozeně. Pak nikde nevidíte nic, čeho by bylo se potřeba bát, ani nic, bez čeho byste se neobešli, co by vám nějak chybělo.

Slunce = člověk bez podvědomých bloků

Ještě jednou zopakuji, že spokojený stav v sobě nenastavíte nijak jinak, než že vyčistíte své podvědomé bloky. Toto málokdo ví nebo si to takto jasně uvědomuje, proto je běžné, že se lidé snaží se svými obavami, nejistotou a závislostmi bojovat různými strategiemi. Marně, jen se trápí a působí si utrpení. Hledají řešení tam, kde není a odkud přijít výsledky stoprocentně nemohou.

Strategie, které obvykle používáme, jsou rovněž dvě:

• Boj = snažíme se svou bolístku porazit. Přemoci silou, úsilím, aktivním nasazením, potlačováním. Namlouváme si, že není, čímž se ji snažíme nacpat někam do skříně a zapomenout na ni. Anebo za ni viníme někoho jiného a máme proto tendenci s ním bojovat, hádat se a obviňovat.
• Útěk = před stavy, kdy se nám naše bolístka připomíná, utíkáme. Forem útěku je nekonečno, ale princip je stále stejný — snažíme se něco dělat, abychom na svou bolístku nemysleli. A neuvědomujeme si, že to nikam nevede, že to je jen kolotoč, který nás točí na místě.

Ať už si namlouvám, že mi nic není, že vše zvládám, že jsem v pohodě (boj), anebo pořád dělám něco, abych před stavy, kdy se necítím dobře unikl (útěk), jdu na to špatně a vůbec nikam se neposouvám. Zítra se budu cítit úplně stejně jako dnes. Neplatí zde dokonce ani známé „čas vše spraví“, protože on nic nespraví. On jen mou závislost či obavu překryje novými zážitky, což ale neznamená, že se znovu neobjeví hned, jakmile nastane vhodná příležitost — prožiji to samé, jen někde jinde s někým jiným. Stejný bude jen výsledek.

Finta ani oklika neexistuje. A to je dobře.

Často říkám, že ve Vesmíru vše funguje přesně a zákonitě. A že z toho plyne jeden důležitý zákon: Na vše existuje jen jedno správné řešení. Jelikož je to zákon, platí vždy, na každou situaci, kterou řešíte, ať se týká čehokoli.

Proto není žádný prostor pro kreativitu, žádné varianty ani možnosti neexistují. Což je nesmírně osvobozující, protože skutečně není co vymýšlet, co řešit, protože jediné, co má smysl udělat, je sáhnout po tom správném řešení. Jednoduše nemáte na výběr, proto nemá smysl spekulovat. Ani se čeho bát, protože ono „jediné správné řešení“ vede spolehlivě k cíli — úspěšně vyřešíte, co potřebujete vyřešit. Co chtít víc.

Stát se Sluncem je smyslem života

Ať žijete jakýkoli život, je jeho smysl úplně stejný jako smysl životů všech ostatních lidí: stát se Sluncem, neboli tím, kdo žije šťastně a spokojeně. Znamená to jít cestou přirozeného vnímání, což v sobě nese potřebu své zkreslené názory měnit.

Měnit své zkreslené názory = čistit své podvědomí od bloků neboli rozvíjet svou přitažlivost. Jde o nedílnou součást života, čili žádné trápení nebo řešení problémů, jak o tom mnozí uvažujeme. Žádné problémy neexistují a my nikdy žádné neřešíme. To je jen náš mylný pohled na situaci, ke které nás život přivedl. Ve skutečnosti se vždy jen učíme něco, co doposud neumíme, a to jen proto, abychom tím svůj budoucí život obohatili a posunuli na kvalitativně vyšší úroveň.

Slunce od života nic nechce. Cítí, že vše má a neustále dostává. Nic mu nechybí, samo se sebou si vystačí. Necítí se na ničem a nikom závislé, proto dokáže jen zářit a tím druhé přitahuje. Je jim se Sluncem dobře, cítí se v jeho přítomnosti spokojeně, čerpají jeho pohodu.

Pro čištění podvědomí používám výraz „rozvoj přitažlivosti“, protože s každým vyčištěným blokem do mého života začne automaticky proudit víc dobrého. Ať v podobě zdraví, radosti, financí, seberealizace, partnerství, pocitu životní jistoty… Ať tedy prožívám cokoli, má to jediný důvod — život mě chce obohatit, a dělá to tak, že mě něco učí. Na mně jen je, abych to chápal a naučil se, jak oním učebním procesem správně procházet.

Čistit blok je potřeba se naučit, je to součástí nezbytné životní vybavenosti. Dokud nerozumíte tomu, co se děje, trápíte se. Máte pocit, že řešíte problém nebo že je někde chyba. Bojujete nebo utíkáte, namísto abyste si situaci užívali z pozice své síly a schopností. Přesně o to v učebním procesu jde — život vám chce odkrýt vaše schopnosti, o nichž zatím nevíte a naučit vás je používat ve svůj prospěch, abyste dokázali spokojeně žít. Učíte se, že se ve všem můžete spolehnout jen sami na sebe, protože vaše přirozená schopnost je přitahovat vše tak, abyste dosahovali všeho, čeho chcete a jak to chcete. Jen se s ní musíte naučit zacházet.

Vždy prožívám to nejlepší

Vesmír je nastavený tak, že zcela automaticky každý člověk neustále prožívá to nejlepší. Ono to tak jen nevypadá, ale právě to je pouhé zdání, kterému podléhá úplně každý, kdo životu nerozumí.

Skutečnost je taková, že každý den všichni prožíváme situace, které v sobě nesou maximální potenciál pro naše obohacení. Právě to je důvod, proč se o Vesmíru říká, že je polem hojnosti, nejspíš jste to už někde četli nebo slyšeli. A je dobré tomu jasně rozumět, takže vysvětlím.

Zákony Vesmíru zajišťují, aby každý v něm dostával nepřetržitě to nejlepší, co může dostat. Což neznamená, že každý neustále dostává to, co chce, ale často to, co nejvíc potřebuje. Protože právě to, co potřebuje, jej v danou chvíli nejvíc obohatí.

Napíšu-li to ještě z jiného úhlu pohledu, jde o to, že:

• situace, kdy dostáváme, co chceme, nám přinášejí obohacení ihned; prožíváme radost, štěstí, spokojenost…
• situace, kdy dostáváme, co potřebujeme, nás obohatí později; jsou to výzvy, které v nás momentálně probouzejí neklid, nutí nás v sobě něco překonat

Tohle se děje neustále, z těchto dvou typů situací se skládají naše životy. Kdo už životu rozumí, vnímá jej přesně takto jednoduše — jako střídání dvou typů situací. První typ = klid (pohoda), a druhý typ = neklid (výzva).

Láska je schopnost vždy dát, co je potřeba. Právě tak funguje Vesmír a proto se říká, že existuje jen láska. Mnozí tomu vůbec nerozumíme. Myslíme si, že láska je rozmazlování, podpora v neschopnosti a pocitech slabosti. A právě to je kámen úrazu našeho uvažování, kterým škodíme nejen sobě, ale i druhým (například svým dětem).

Uvědomíte-li si, co je napsáno v předchozím odstavci, pochopíte, jak je život (rozumíte-li mu) jednoduchý. Na začátku článku jsem zmínil, že „na vše existuje jen jedno jediné správné řešení„. A teď píšu, že „existují jen dva typy situací„. Tudíž musí platit, že existují jen dva způsoby, jak se k nim správně stavět. A tak to i skutečně je.

Problém je jen nepochopení situace

Vše, co nazýváme problémem, je ve skutečnosti jen situace, na kterou se nesprávně díváme. Vidíme v ní něco, co v ní není, a naopak nevidíme dar, který nám přináší. Mluvím teď vesměs o situacích druhého typu, tedy o výzvách.

A je opět dobré se zeptat — „Proč se na tu situaci dívám nesprávně?“ Na což je správnou odpovědí — „Protože se na ně koukáš momentálním úhlem pohledu.“ Jelikož vám všechny výzvy přinesou obohacení v budoucnu, vy teď toto obohacení neprožíváte. A tudíž je ani nevidíte, vůbec vás nejspíš nenapadne se do budoucna podívat.

A právě to jediné — váš momentální úhel pohledu — je váš jediný problém. Ten vás trápí, bolí, nutí vás se ošívat, bojovat, utíkat, chtít se vracet tam, kde to nefungovalo, trpíte sklony někoho vinit, hledat někde chybu… Ve skutečnosti jste ale pouze otroky svého momentálního pohledu.

Vše je za odměnu

Vnímat věci momentálním úhlem pohledu souvisí i s tendencí „pouze dostávat“. Výzva není ničím jiným než chvílí, kdy máte něco vydat. Sami ze sebe, něco překonat, naučit se, pročistit, posílit, dokázat. Což je nezbytné, aby fungoval zákon akce a reakce, neboli „jedině, když vydám, dostanu„. Jedině když se něco naučím, něco v sobě rozvinu, budu mít z čeho těžit bohatství. Ovšem mnozí bychom rádi užívali pohodu a životní radosti, aniž bychom v sobě jejich zdroje rozvinuli.

Většinou není důvodem naší „nechuti čelit výzvám“ lenost. Mnohem spíš to je jen nepochopení, co se děje, proč, a co se po nás vlastně chce. Vidíme pak bubáky a komplikace, jenže ony nikde nejsou. My si je vymýšlíme, vidíme je v tom, nač se nedokážeme správně podívat. Cítíme se pak nepříjemně a následně začneme bojovat nebo utíkat.

Slunce nikde bubáky nevidí

Žít šťastně znamená umět přepínat mezi reakcí na pohodu a výzvu. Dokázat automaticky reagovat dvěma univerzálními způsoby na dva univerzální typy situací. Na klid a na neklid. Začíná to tím, že se naučíte jen takto jednoduše všechny své prožitky rozlišovat, a končí tím, že si příslušný typ situace dokážete užít správnou reakcí.

Dokázat být Sluncem neznamená mít svaly, společenské postavení, vlivné přátele ani vysoký plot kolem domu. To jsou jen snahy se chránit, ukazující, že Sluncem nejsem. Sluncem budu, až se naopak těchto tendencí zbavím. Až — nikde žádný problém ani soupeře nebudu vidět. V nikom a v ničem. To je tajemství Slunce, to je tajemství věčného štěstí. A cestou k prožívání tohoto tajemství je vyčištění podvědomí, protože v něm máte uloženy všechny své zkreslené pohledy, díky nimž problémy a nepřátele někde vidíte, aniž by tam byli.

<Předchozí | Další >