Žijeme ve věži postavené z nepravd. Sami jsme si ji postavili, a sami ji i musíme zbořit. Karta XVI. Věž je návodem pro vnitřní změnu vedoucí k osvobození. Tedy změnu k lepšímu, jak už dobře známe z karty XIII: Smrt. Bude dobré si nejdřív vysvětlit, proč má vůbec nějaká změna nastávat, proč nestačí, aby zůstávalo při starém. Byl by přece klid, pohoda, což obrázek na Věži rozhodně neevokuje. Proč se nám vlastně všechny „neklidné“ věci dějí a jaký mají smysl?

Nejdříve ze všeho si povíme, proč stavy, kdy se to v nás hádá a bojuje, prožíváme. Začít tím musíme, je nutné jim správně rozumět. Naučíme se tím totiž úplně jinak dívat i na svět a na druhé lidi, což nám nesmírně pomůže — osvobodí nás to z našich vlastních pout, každodenních bitev a hádek se světem.

Je nezbytné chápat základní princip smysluplného života: aby bavil, musí se v něm střídat dva prvky:

• klid
• neklid

Obojí musí neustále přicházet a odcházet, jejich neustálé střídání je nezbytné. Dobrá je teď otázka: „A k čemu to? Proč nemohu žít pořád v klidu?“ Odpověď je překvapivě jednoduchá: „Protože by ses ukrutně nudil.“

Nevyváženost probouzí touhu po opaku

Vidina trvalého klidu a pohody je toužebnou představou pouze těch, kdo v klidu nežijí. Cítí permanentní tlak a tak touží po opaku. V čím větším strachu, stresu, pocitu ohrožení, nejistotě, honičce a bitvách se světem a životem žijí, tím víc touží po opačném stavu — klidu, kdy nemusejí vůbec nic.

Úplně stejně to ale funguje i naopak. Kdo prožívá stav, kdy se nic neděje, zoufale touží, aby se něco konečně dělo. K smrti se nudí a vyhledává jakýkoli zdroj dění. Trvalý klid tedy přináší nudu, zatímco trvalý neklid vyčerpává. Ta správná hranice je tudíž přesně uprostřed — ve střídání klidu s neklidem.

Teď bychom už měli chápat, proč je život nastaven tak, aby se neustále klidy s neklidy střídaly — je tím přirozeně zajištěno, že nás žití baví. Kdo to toužíme mít jinak, žijeme nevyrovnaně (některá ze složek převažuje). Fyzicky žijeme víc v jednom a proto nám chybí protipól, na který pak pořád myslíme.

Neklid je nositelem změny a obohacení

S životní zábavou je spojen i trvalý růst. Opět jde o přirozenou součást správného životního stylu. Tak jako by vás nebavilo celý život sedět na pískovišti s bábovkami, nebude vás bavit dlouhodobě žít úplně stejně. Musíte se vyvíjet, jinak to začnete kompenzovat zbytečnostmi — zabíjet čas. O tom už jsem ale psal dříve, nebudu to víc rozebírat, pouze připomínám, že i toto s kartou Věž souvisí.

Často se mě lidé ptají, proč v sobě vlastně máme podvědomé bloky, které je pak nutné čistit. Mnozí si totiž myslíme, že čištění svých omezení je nutné životní zlo. Tak to ale vůbec není, je to úplně srovnatelné s tím, když se učíte cokoli jiného. Jestli buduji firmu nebo čistím své rány z dětství, prožívám úplně stejné stavy, pouze v jiné formě. Člověk A to má jen nastaveno nějak a člověk B jinak. Forma je různá, ale principy a prožitky stejné. Tak jako když jeden hraje tenis a druhý fotbal.

Zdrojem neklidu je nepravda

Budeme-li pátrat po tom, co v nás probouzí neklid, vždy dospějeme k závěru, že nepravda. Neboli úhel pohledu, který neodpovídá skutečnosti. Zneklidňuje nás právě náš pohled na situaci, nikoli situace jako taková. Aneb — základní pravidlo osobního rozvoje — jsem-li v neklidu, chyba je vždy ve mně, protože nikde okolo chyby neexistují. Jen se momentálně na něco špatně dívám.

Má šablona určuje mé pocity. Jsem to já, kdo cítí stud, protože si myslím, že se mám zač stydět. Jsem to já, kdo se bojí, protože si myslím, že je čeho. Jsem to já, kdo se chce něčemu vyhnout, protože někde vidí důvod to udělat. Jsem to i já, kvůli komu se cítím uraženě, když mi někdo řekne, že jsem blbec. To kvůli sobě nad tím nedokážu mávnout rukou a zůstat v klidu, nebojovat vnitřně ani navenek.

Důvod, proč se „momentálně na něco špatně dívám“ je ten, že jsem se takto dívat v minulosti naučil. Uložilo se mi to do podvědomí jako šablona a já teď skrz ni koukám na vše, co je tomu podobné. A děje se mi, že se odpovídajícím způsobem i cítím. Pořád dokola, vždy stejně. Když mi naskočí husí kůže při pohledu na cenovku u uheráku, naskočí mi i zítra, pozítří, za rok i za dvacet let.

Jedna paní povídala…

Husí kůží to ale nekončí, spolu s ní mi naskočí i úvahy typu: „To je děs kolik za to chtějí.“, „Na tohle mít nikdy nebudu.“ a podobné průpovídky, které si často ani nenechám jen sám pro sebe, ale podělím se o ně s okolím. A touto lidovou slovesností se podílím na šíření nepravdy. Aniž bych si to uvědomoval.

A přesně takto — lidovou šeptandou — vznikl současný obsah našeho podvědomí, který se teď zcela automaticky manifestuje (vysílá, vyzařuje) do Vesmíru a on jej transformuje v naše budoucí prožitky. Náš podvědomý program řídí náš budoucí život. Každé setkání se štanglí salámu v nás posílí přesvědčení, že je něco na světě špatně a v našem životě to i nadále bude takto — špatně — fungovat.

Každý vždy říká jen svůj názor. Nikdo nedělá víc. Může to být vědec, politik, odborník na to či ono, spisovatel, známá osobnost… Ať je to kdokoli, nikdo nikdy neprezentuje víc, než svůj vlastní úhel pohledu, který vznikl směsicí šeptandy a vlastních prožitků, zabalených do vlastních úhlů pohledu.

Stejně jako se zmíněným uherákem je to úplně se vším. Se zdravím, sebevědomím, sebehodnotou, vztahem k druhým lidem, který obvykle ještě dělíme na vztah k nejbližším členům rodiny, ke vzdálenějším příbuzným, k přátelům, známým, kolegům, lidem cizím a často i k lidem s titulem nebo jinak „důležitým“.

Podstatou i řešením je Věž

Konečně se tedy dostáváme k Věži. Jedině díky kartě Věž si budete moct jednou ten uherák koupit, protože ona prozrazuje i řešení. Jedině díky kartě Věž budete jednou koukat na prezidenta stejně jako na souseda nebo děti na pískovišti. Rovně a v klidu, ani shora, ani zespod. Prezidenta nebudete mít potřebu kritizovat, salám si koupíte zcela samozřejmě, ani s pocitem viny, ani se zbytečným nadšením, jaké terno děláte. Je to prostě salám, stejně jako je někdo prostě prezident.

Nepravdám se říká ego. Člověk s egem je tedy ten, kdo se na něco kouká nesprávně a jeho nesprávné pohledy v něm zákonitě generují nesprávné postoje a chování. Pochopme — on není zlý, nikdo není zlý. Jen téměř každý svým názorům (úhlům pohledu) věříme. Slovo „téměř“ píši roto, že jen hrstka vesmířanů dnes ví, že to je jinak, že kdykoli na mě přijde neklid, jsem vedle jako jedle. Mám tedy za úkol držet pusu a vůbec nic nedělat, dokud se to ve mně zase neuklidní.

Mezi říkat a dělat je obrovský rozdíl. Znám mnoho lidí, kteří vědí, že se nemají čeho bát, že nic negativního neexistuje, že nemáme nikoho kritizovat a na nikoho ukazovat, že nemáme utíkat před životem k rádobyaktivitám… Jenže současně tohle vše dělají. Vůbec si to neuvědomují, dokážou o tom mluvit a v tu samou chvíli to dělat. Vůbec ten paradox ve svém vlastním chování nevnímají. Na ně všechny čeká Věž. Ovšem i pak bude záležet, jak se zachovají, až se před nimi objeví a začne se otřásat. Zda ji dokážou nechat padnout.

Právě toto důležité pravidlo, které dělá z obyčejného člověka vesmířana, je tajemstvím karty Věž. V prvé řadě nás ale Věž učí chápat, že je naprosto v pořádku, že věříme bludům. Jinak bychom tu neměli co dělat, co se učit, v čem se překonávat. Řečeno jinak — naplnění našeho podvědomí nepravdami bylo součástí našeho životního plánu. Takže je to v pořádku, nemusíme s tím už bojovat, vyčítat sobě nebo druhým, jak se k nám chovali nebo čeho jsme se kdy sami dopustili. Mělo to tak být, bylo to tak v pořádku, přijměme to jako součást příběhu.

Věž postavená z nepravd

Věž ale tímto vysvětlením nekončí, ona na něm teprve tu svou věž staví. Představte si ji jako věž z cihel, kde každá ta cihla je nějaká nepravda, které věříte. A vy žijete v té věži, která vás zraňuje, omezuje, vyvádí z klidu a nutí před něčím uhýbat. Bere vám svobodu, okrádá vás o životní kvalitu. Právě to je věž s velkým „V“, tarotová XVI. Věž, v minulosti vystavěná cihlu za cihlou v našem podvědomí během dospívání.

Každá nepravda, kterou v sobě nosíme, v nás probouzí neklid. To už jsem zde psal, navažme na to — neklid v nás automaticky probudí vnitřní tlak. A právě ten tlak má potenciál nás nepravdy, která jej vyvolala, zbavit. Uvědomíme-li si, co píšu, pochopíme, že zdroj neklidu je zároveň spouštěčem procesu svého vyléčení. Hybatelem procesu, který dokáže spálit svého hybatele.

Kopřiva popálí, ale neublíží

Napíšu to ještě jinak — mám-li ve svém podvědomí uložený nesprávný úhel pohledu (nepravdu neboli podvědomý blok), je tento blok zároveň ohněm, který jej dokáže spálit a odstranit — podvědomý blok je sebespalující. A právě toto nesmírně důležité pochopení karta Věž odkrývá.

Podvědomý blok je něco jako kopřivy, které nám rostou na zahradě — zbavíme se jich jedině tím, že do nich vstoupíme a vytrháme je, přestože nás při tom budou pálit. Neublíží nám, jen udělají svým pálením bu-bu-bu. Pálí, ale neublíží. Je to tedy jen o tom se nebát trochu od kopřiv popálit.

Kdo se popálění od kopřiv vyhýbá, nikdy mít čistou zahradu nebude. Je to jeho volba, může klidně žít i s kopřivami na zahradě, jen to nebude zdaleka tak hezké, jako když tam nejsou. S podvědomými bloky to je stejné — nikde není napsáno, že se jich musíme zbavit. Je to naše vlastní věc. Můžeme si dál stěžovat na život, kritizovat ostatní, vyčítat rodičům, můžeme žít, jak chceme. Jen je úplně pro každého dobré vědět, že existuje cesta, jak to změnit a ta ceste vede skrz Věž, skrz kopřivy, které budí dojem, že vám ublíží, ale ublížit nedovedou. Dokážou jen a pouze postrašit a odradit.

Za každým strachem hledej nepochopení

Určitě jste někde četli nebo slyšeli, že za vším negativním stojí strach. Já to taky mnohokrát četl. Už jsem se ale nikde nedočetl, co stojí za tím strachem. A právě to je důležitá informace: Za každým strachem stojí nevědění. Neboli nesprávné vnímání, vidění věcí jinak, než jaké jsou, jak fungují.

Vím, mnozí teď možná řeknete — to je jasné, to vím dávno. Ale nejspíš si to ale neuvědomujete v celém rozsahu. Do všech důsledků neboli stoprocentně. Například nedokážete úplně odpustit proto, že nevíte, jak mechanismus odpouštění funguje. Čili odpustíte, ale zároveň cítíte, že úplně stoprocentní to není, že se vám něco sice jen maličko, ale pořád vrací. A právě to aličko vás drží zpět omezuje. A takto je to se vším — musí to být stoprocentně čisté, jinak vás to pořád brzdí.

„Stoprocentně“ neboli „bez kompromisů“ jsou krásná slova, ale mnohem hezčí je, když je dokážete uvést do praxe. Pak naráz cítite, jak je Vesmír úžasný, jak je život úžasný, jak jste úžasní vy sami. A právě to každému přeji, to učím, k tomu vedu, protože v tom já sám vidím tu pravou hodnotu (i zábavu) takto do krajnosti chodit. Jedině o nekompromisní výsledky má smysl stát, za takovými jít a s ničím jiným se nespokojit.

Nic než stoprocentní výsledek mě nezajímá. Ne proto, že jsem namyšlený nebo přehnaně náročný, ale protože vím, že není možné, aby mě uspokojil. Vůbec nikoho neuspokojuje jiný než dokonalý výsledek, zákonitě. My i svou nespokojenost s kompromisy denně prožíváme, jen si zároveň myslíme, že to stoprocentně nejde. Tak raději slevíme, než bychom si řekli: „Kdepak, tohle je málo, to neberu!“ A tím děláme obrovskou chybu.

Dokážu, jen když vím

Není na tom žádné přehánění, naopak — je to nutnost. A aby tato nutnost byla dosažitelná, musíme… přesně vědět, jak Vesmír funguje. Pak pro nás bude to, co jiní považují za nemožné, naprosto samozřejmým.

Kde dnes běžně člověk končí, my začínáme. Jsme nadčasoví — ne proto, že máme ramena nebo si na něco hrajeme, ale že víme něco, co ostatní nevědí. Jen proto dokážeme rutinně řešit věci, které dnes řešit vůbec není obvyklé. Dokážeme se dívat na život jinak a proto vidíme něco, co jiní nevidí.

Proč o tom píšu u karty Věž? Protože právě skrze Věž dospějete ke schopnosti své neobyčejné vědění i reálně žít. To, o čem si tu čtete a co se učíme, dostanete skrz Věž do krve. Je to obyčejná vesmírná alchymie, kdy tlakem měníte obsah svého podvědomí. Asi tak, jako vám v autoservisu přezouvají letní pneumatiky na zimní. Oni na to mají „přezouvačku pneumatik“, my na to máme Věž.

Věž transformuje teorii do praxe

Vrátím se k mému „oblíbenému“ příměru se čtenáři, kteří naivně věří, že se čtením o osobním rozvoji mění a rozvíjejí. Je to sebeklam, jako je sebeklam i každá jiná technika osobního rozvoje, která neobsahuje princip Věže. Budete-li si číst o bruslení, bruslit se tím nenaučíte. Pro bruslaře je Věží plácek s ledem a brusle. Kdo „se už deset let učí bruslit čtením a víkendovými semináři, kde si o bruslení zajímavě povídají“, je stejný bruslař jako ten, kdo nic z toho nedělá. Jen toho o bruslení víc ví, ale na ledě to půjde oběma stejně.

Bez tlaku to nejde

Pro osobní rozvoj je nezbytná změna v podvědomí. Právě o ní to celé je, buď ji dokážete uskutečnit anebo ne. A tak jako na přezutí pneumatik potřebují automechanici vyvinout tlak, potřebuji já využít tlaku pro změnu ve svém podvědomí. Kdo říká/učí něco jiného, neví, o čem mluví/co učí (přestože tomu, co učí, nejspíš věří).

Věž učí využívat ke změně v podvědomí tlaky, které ve vás nastanou probuzením podvědomého bloku. S těmi tlaky musíte umět správně zacházet, zužitkovat je. Právě v nich je potenciál pro vaši změnu, ale pouze potenciál. Že nějaké tlaky prožíváte neznamená, že jich využíváte ke své transformaci. Prožít a zužitkovat jsou dva rozdílné procesy a pouze to druhé přináší i výsledek.

Po probuzení vnitřních tlaků a chaosu obvykle odehraje něco jiného než má. A tudíž k žádné vaší transformaci nedojde — jen prožijete zmatek. Kdejaký (psycho)terapeut vám poradí, že když to ve vás vaří, máte bouchnout do stolu, zařvat si nebo nějak podobně „upustit páru“, zahnat blbé myšlenky. Zní to logicky, ale jen tomu, kdo nevidí dál než na kraj. Kdo neví, že sice páru upustíte a momentálně se vám uleví, jenže se zároveň stane i něco dalšího — nic se nezmění. Brzy tudíž přijde stejná situace, která ve vás vyvolá stejné tlaky a vy si zase budete ulevovat ránou do stolu nebo křičením do zdi. A tohle se vám bude dít pořád, donekonečna. Protože…

…protože upuštěním páry vypnete stroj, který byl připravený vaši transformaci uskutečnit. Podobně jako když v autodílně vytáhnou ze zástrčky přezouvačku pneumatik. Sice utichne hluk, který ten stroj dělá, ale pneumatiky vám nepřezují.

Tlak nevypouštět, ale ustát. O to jde.

Chcete-li dosahovat změn v životě (a tedy v podvědomí), musíte vidět dál než se dnes běžně kouká. Musíte chvíli ustát ten hluk (vnitřní chaos a tlaky), odměnou za což vám budou nové gumy — nová kvalita, která do vašeho života přijde. Vše je za odměnu a změna přitažlivosti neboli změna životní neboli změna v podvědomí je odměnou za to, že ustojíte vnitřní chaos a tlak. Spálí se vždy jen to staré, nepotřebné, a přijde nové, jasné, čisté, příjemné. Uherák přistane v košíku a večer si na něm smlsnete.

Právě tohle učí karta XVI: Věž. Že vše nepravé, každý klam, kterému ještě věříte nebo jej aspoň v sobě nosíte, je nutné pod tlakem spálit. Dokud to neuděláte, bude se vám stále vracet, probouzet ve vás neklidy, a tím nejen kazit vaše pocity, ale brzdit vše dobré, co do vašeho života nemůže samovolně proudit.

Vše dobré tu pořád je, stačí se od něj neoddělovat.

Být po mém, nazval bych kartu Věž spíš Zeď. Přijde mi výstižnější představa, že každý váš nepřirozený názor je kamenem ve stěně, která zabraňuje proudění dobrého k vám. A spálením každého z těch kamenů se zvětší prostor, aby k vám toho dobrého mohlo proudit víc.

Čímž končíme u známého pravidla, že nemá žádný smysl o něco usilovat, honit se nebo snažit, protože takto není možné svůj život vylepšit. Stěna, která nás o dobrého odděluje se tím nijak nemění, proto můj život vypadá a vypadat bude stále stejně. Jediné, co smysl má, je bourat tu zeď, kámen po kameni.

<Předchozí | Další >