07: Za výzvy jsem vděčný
o je to výzva? Zkouška. Dá se říct, že celý život je sérií zkoušek, jimiž testuje, jaký jsi. Jak se zachováš, rozhodneš, jak budeš uvažovat. A zároveň tě ty zkoušky rozvíjejí, obohacuji, posilují a uzdravují. Rozvíjejí tvou přitažlivost, život ti pak přináší víc dobrého, protože to přitahuješ.
Přitažlivost = výsledek tvých názorů
Životní zkoušky testují naše názory. Jde v nich tedy o to, jak vnímáme svět včetně sebe samotných. Jak vnímáme situace, lidi, peníze, zdraví, mezilidské vztahy…
Je to naše vnímání (naše názory a postoje), co udává životu celou jeho podobu. Vše hmotné vzniká z myšlenek.
Přesněji řečeno — plní se naše představy a očekávání. O tom celý život je — o představách a jejich prožívání. Jak uvažuji, přesně tak žiji. To mi funguje i nefunguje, na to mám i nemám.
Jak vypadá výzva?
Výzva je každá situace, která ve mně probudí neklid. Právě podle neklidu poznám, že čelím situaci, kterou ještě nevnímám správně, na kterou se ještě dívám jiným než reálným pohledem. Vidím něco, co je jinak, uvažuji nesprávně. A právě proto cítím neklid, jedno zda strach, trému, smutek, nejistotu, hněv, potřebu něco kritizovat, k něčemu se vyjadřovat, něco/někoho hodnotit…
Výzva je dar, protože mě přichází obohatit. Je to zkouška, která chce, abych ji zvládnul. Život mi nechce v žádném případě ubližovat, nic takového se nikdy neděje. Vždy mi přichází podat pomocnou ruku, nabídnout možnost se rozvinout, posílit a obohatit. Nechává ale na mně, jak se k nabídce postavím. Zda ji přijmu, nebo od ní uteču.
Výzva je reakce Vesmíru na každé naše přání. Ať si přejeme cokoli, přijde nám jako odezva výzva. Je to logické, protože aby nám něco nového přišlo nebo zafungovalo, je nutné se změnit. Proto nepřiletí výsledek, ale nejdřív výzva, po jejímž zvládnutí se dostaneme s naším přáním do souladu. A tím jsme připraveni přijmout i výsledek.
Řečeno o něco konkrétněji — pokaždé, když výzvu správně zpracuji, se ve mně něco změní. Mé podvědomí změní svůj obsah, čímž se změní mé vyzařování, má přitažlivost. Tím pádem mi něco začne fungovat lépe. Začnu se i lépe cítit, začnu si víc věřit, prožiji chvíle radosti sám ze sebe, čímž se posílí má sebehodnota a sebedůvěra… A tak to jde den za dnem, okamžik za okamžikem, výzva za výzvou. Život je neustálý proud situací, které mi nabízejí obohacení formou sebezměny neboli změny mé přitažlivosti.
Chápu-li tento základní životní princip, výzvy vítám. Těším se z nich, dělá mi radost jejich zdolávání. Užívám si proces svého růstu, jsem si vědom, že s každou výzvou přichází obohacení, posílení i uzdravení. Co nefunguje, začne fungovat lépe, co si přeji se mi přiblíží.
Proces vlastního růstu je to jediné, co nám přináší radost a naplnění. Nic jiného to nedokáže nahradit. Kdo se ale výzvám vyhýbá, ten se zákonitě cítí prázdný, a hledá radost tam, odkud přijít nemůže — v zabíjení času a závislostech.
Každá výzva přijde z ničeho nic
Výzvy fungují na principu nečekanosti. Je to jejich vlastnost, stejně jako je jejich vlastností, že v nás probudí neklid a vnitřní tlaky. To obojí je úplně v pořádku, nehledejme v tom žádnou hrozbu ani avízo problému. Nic takového se nikdy neděje, to tak vždy jen vypadá.
Zlaté pravidlo fungujícího žití: Jsem-li v neklidu, chyba je ve mně. Nezneklidňuje mě,co se děje, ale můj nesprávný pohled na to. Tím přestáváte se situací nebo člověkem bojovat a tím generovat komplikace a nechtěné výsledky.
V každé výzvě jde o jediné — nenechat se svými emocemi, které v nás neklid probudil, vyprovokovat k jakékoli reakci. Udržet se, dokázat nijak nereagovat. Své tlaky a myšlenkový zmatek musíme udržet v sobě, nevypustit jej ven. To je z naší strany celé, vše ostatní — naše sebezměna — se odehraje samo.
Bez výzev je jen nuda
Kdo výzvy a jejich význam pro život chápe, užívá si je. Je vděčný, že tu jsou, protože v nich vidí hybnou sílu, která mu plní jeho přání, dovoluje mu žít tak, jak si přeje a hlavně — přináší životní radost a naplnění. Žití bez výzev je přežíváním, protože se nijak nevyvíjíte a tudíž stagnujete.
Ve skutečnosti je úplně jedno, kde zrovna jste a co děláte. Jakou fázi života procházíte, co je jejím smyslem. Jde jen o to, jak se k tomu stavíte. Buď v tom, co prožíváte vidíte výzvy a bavíte se jejich zdoláváním, anebo se trápíte a sníte o tom být někde jinde a dělat něco jiného, případně být s někým, s kým vám je krásně. Toto uvažování je ale opět jen forma naivity proto, že se bojíte žít (nebo to neumíte).
Nikoho nebaví žít pořád v tom samém. To bavit ani nemůže. Přichází nuda a s ní spojená potřeba nudu zabíjet — čuměním na bednu, vysedáváním u piva, obrážením kaváren a atrakcí, žvaněním o ničem se známými… Říká se tomu přežívání, neboli život bez cíle a smyslu. Jedině když sami něco kloudného aktivně děláte, něco, co má pro vás skutečný význam a smysl, cítíte naplnění. Výzvy jsou tedy nezbytnou komponentou žití a proto je tak potřebné se k nim naučit správně stavět.
Výzva je správný pohled na „problém“
Problémy neexistují. Existují pouze situace, které za problém považujeme proto, že se na ně špatně díváme. problém je tedy vždy jediný — váš nesprávný úhel pohledu na prožívané. Mluví-li někdo o problémech, ve skutečnosti mluví o své neschopnosti vnímat život správně. Stejně tak stěžuje-li si někdo, mluví také sám o sobě, o tom, jak věci vidí, nikoli jaké jsou.
Správný přístup je ten, kdy pokaždé, když vás něco vyvede z klidu, si uvědomíte, že se právě ocitáte mimo realitu. Něco vidíte jinak, než jaké to je. A to platí stoprocentně, tedy úplně vždy, bez výjimky.
Naučíte-li se takto chovat, pak se stáváte z člověka naivního tím, kdo dokáže rozpoznávat výzvy a dokáže se tak rozvíjet — přijímat dary, které nám život denně posílá pro naše obohacení.
