VIII: Vyrovnání (12-1-2018)
yrovnání je karta, popisující základní vlastnost Vesmíru a zákon, jemuž vše v něm podléhá, tedy i člověk. A tudíž by měl toto pravidlo nejen znát, ale řídit se jím na každodenní bázi. Ten zákon říká — Vesmír se automaticky udržuje v harmonii. Vše se v něm neustále vyrovnává, aby mohl život fungovat.
Na první pohled to pravidlo možná nepředstavuje nic zásadního, ale je v něm víc, než se zdá.
V první řadě jde o to, že jedině v klidu (což je forma harmonie) dokáže člověk žít s radostí a sdílet kvalitu. Jakmile totiž klid ztratíme, odletí i radost a žijeme strojově, mechanicky, z povinnosti a nutnosti. A to je úplně zbytečné žití, protože nám vůbec nic nedává — nebaví nás. Klid je tedy nutnou podmínkou zábavy a život má zábavný rozhodně být, proto jsme jej přišli žít.
S tou kvalitou se to má podobně — jakmile ztratíme klid, jakmile začneme spěchat, honit se, muset…, jsme „tělo bez duše“ neboli mašina. A ta sice fyzicky něco dělá, ale chybí tomu srdce. A právě to srdce, vkládané do toho, co prožíváme a děláme, je hodnotou, kterou sdílíme. Kdo žije mechanicky, ve skutečnosti nesdílí nic. Proto činnost bez srdce nikdy nic hodnotného nepřinese. To je jen pachtění, obvykle účelové, a tomu odpovídají i utrápené výsledky.
Zákon harmonie je na světě krásně vidět ve střídání se noci a dne. Čas odpočinku automaticky přichází, aby byl vystřídán časem, kdy si máme užívat sami sebe. A tak pořád dokola, pravidelně, donekonečna. jedině tak totiž může něco (příroda, člověk…) dlouhodobě fungovat a mít to i smysl. Se zákonem harmonie je totiž spojený i druhý zákon — zákon pěstování. Ten říká — vše hodnotné a smysluplné se pěstuje. Prochází to procesem pozvolného zrání, definovaným „dělám málo, zato pravidelně“.
Kdo to neví, bývá netrpělivý, žene se za svými cíli, vrhá se do situací, na které není zralý, a tím nejen naráží, ale komplikuje si život, který mu pak přináší opak toho, co by si přál. Navíc to nesmírně vysiluje, protože každé honění se, snažení a usilování produkuje stres a napětí, které nesmírně berou energii.
A jelikož člověk usilovač nedokáže přestat, stává se vyšťavený, utahaný, vystresovaný a ještě zklamaný z toho, jak moc vkládá a jak málo mu to přináší. To vše proto, že pravidlo harmonie v jeho konání a uvažování není ani náznakem. Vede to k depresím, nemocem duševním i fyzickým, krachům, bankrotům…
Zákon harmonie se promítá i do samotného sdílení hojnosti. Chceme-li žít spokojeně, musíme být vnitřně nastaveni na dávání. Automaticky myslet a uvažovat jako dávající, nikoli jako ten, kdo něco očekává a chce. To je brzda, proto nám nic nefunguje, protože jsme nepřitažliví. Chtít dávat a žít s tímto podvědomým nastavením generuje z hlediska zákona harmonie jakýsi „podtlak v rovině dobra“, který k nám přitahuje bohatství.
Člověk myslí jen na to, jak sdílet své talenty a obohacovat, a Vesmír řeší, jak toho člověka obohacovat. Přesně takto to má být, takto vypadá tok hojnosti a jedině takto život funguje. Abychom tak dokázali žít, musíme se vnitřně odblokovat, protože naše bloky v nás probouzejí pocity prázdnoty, které v nás automaticky probouzejí chtění — potřebu něco dostat. Případně strachy, a ty se projevují stejně — bojíme se o svou existenci, proto chceme něco dostat a právě tím jsme naprosto nepřitažliví.
Zákona harmonie s úspěšným a naplněným žitím tedy přímo souvisí tím, že definuje funkční život — mysli jen na dávání, na sdílení sebe, o víc se nestarej. Pak budeš žít kouzelný život, kde budou všechny tvé potřeby a touhy samovolně naplňovány, protože se o to bude starat Vesmír (dokonale inteligentní a všeho schopný).
Harmonie je stav nezávislosti na okolí. Je mi dobře s lidmi i samotnému. S partnerem i bez něj. Životní změny na mě nemají vliv, vnímám je s klidem, nemění mé vyzařování, proto dochází automaticky k náhradě odešlého novým, lepším. Život funguje sám, protože necítím důvody se trápit.
Jakmile to budeš dělat jinak a roli Vesmíru chtít plnit sám (řešit co a kolik a odkud a jak…), budeš se trápit, fantazírovat, honit a zase trápit. Radost budeš znát jen z vyprávění, tvůj život bude o každodenních starostech.
Zákon harmonie také říká — ta správná hodnota je vždy uprostřed. Představíme-li si graf, kde dole je vodorovná čára „mínus“ a nahoře čára „plus“, je tou správnou mírou čára přesně uprostřed mezi nimi. Každý výkyv k jednomu z extrémů je odklon od rovnováhy a meli bychom dbát na to, abychom se zase vraceli k tomu normálu.
Harmone je nutná i ve všech vztazích — jednak v nich musíme vystupovat jako rovnocenní partneři, jedině pak nám budou fungovat. Zároveň je nutné udržovat harmonii mezi časem tráveným společně a odděleně, což se netýká jen vztahů s lidmi, ale všeobecně, protože úplně vše je vztah. I činnost, kterou milujete, musíte umět odložit, pustit z hlavy, abyste se na ni zase těšili. Nic nedokáže bavit, je-li toho příliš. Ani dva milující se lidé nemohou být stále spolu, ponorkovka není psychická chyba, ale zákonitý stav z nemožnosti se odpoutat, mít soukromí.
Jak může vypadat den ve znamení karty VIII. Vyrovnání? Je možné, že budeme chtít odpočívat, tak to udělejme. Anebo meditovat, tak se do sebe ponořme a nechme přicházet i odcházet myšlenky. Můžeme i cítit neklid, který si máme správně zpracovat — přichází kýžená změna a potřebuje od nás patřičnou pozornost.
Zákon harmonie tímto i říká — není problém se od normálu odchýlit, to budeš dělat pořád. Problém je až ten, kdy své výkyvy nevyvažuješ. Když si vyrazíš zaběhat, vydáš víc než kdybys nešel, a potom chce tělo odpočinek a doplnění toho, co vydalo. Když to dostane, je vše skvělé, když ne, je zaděláno na něco, co tě v budoucnu nepotěší (třeba nemoc). Stejně tak výživa je o vyrovnaném výdeji a příjmu, práce o schopnosti dělat i se od ní úplně odpojit a odpočívat, je to i o umění nejen dávat, ale i přijímat (velice důležité umění, protože umět přijímat je mnohem těžší než umět dávat) atd.
Zákon harmonie je tedy všudypřítomný, zahrnující umění žít v klidu, umění myslet jako dávající, umění fungovat vyrovnaně, jíst vyrovnaně, umění pěstovat namísto honění se a usilování, fungující vztahy…
Harmonie je nezbytná pro správné fungování čehokoli. Žít je nutné v klidu, s čistou hlavou a v harmonii, kterou nám zajistí — správně nastavená sebehodnota. Jakmile jí máme moc (mačovské egíčko) nebo málo (submisivní egíčko), jsme v loji a jediné, co nás zachrání, je — sebezměna.
