Trojka Pohárů (16-1-2018)
nešní Trojka Pohárů značí hojnost. Neboli stav samovolně proudícího bohatství, které člověka po všech stránkách zásobuje tak, aby mohl žít bezstarostně. Úplně první,co bychom si měli uvědomit v souvislosti s životní bezstarostností, je důvod, proč tak má život vypadat. proč je jako bezstarostný vlastně nastaven.
Tím dobrým důvodem, proč to tak je, je schopnost sdílet své vlastní bohatství (talenty, lásku, péči, podporu…). Nic z toho možné není, dokud nám dělá starosti náš vlastní život. Není na to prostor, čas, energie, nálada — nejde to. Sdílet jde jedině, je-li člověk sám v pohodě. Stojí-li na svých nohách a funguje zcela automaticky. Zápasí-li ale s vlastním žitím, nemá co dávat, každou chvíli je ponořen do svých vlastních vnitřních bitev, které pak akorát přenáší na druhé — což nikdy jako láska, dobro a podpora nevypadá ani nefunguje.
Trojka Pohárů připomíná známý fakt, který stojí za to si připomínat — existuje jen samé dobro, okolo nás je jen samá láska a dokonalá podpora — ráj hojnosti. Nic jiného. Stejně tak v nás je také láska a bohatství. Jenže je-li cesta k jejich prožívání zablokována (podvědomým blokem), zapíná se hlava, generátor dojmů a negativních scénářů. Ty se pak odehrávají nejen v našem nitru ve formě nepříjemných pocitů a negativních úvah, ale následně něco podobného, co se nám honívá hlavou i prožíváme.
Láska je náš přirozený štít. Zranitelní jsme pouze tam, kde ji necítíme. Všechny zneklidňující prožitky nám chtějí deficit naší sebelásky avizovat, a zároveň nám poskytují potenciál to opravit.
Vesmír je tedy totálně láskyplné prostředí, které se ovšem umí přizpůsobit našim vlastním úvahám. V tom je vtip celé hry. A Trojka Pohárů mluví i o tom, jak do toho láskyplného prostředí vstoupilo drama — sami jsme se od lásky a hojnosti odstřihli nepřirozenými názory na sebe a své okolí. K čemuž je potřeba dodat — to je v pořádku, neberme to jako chybu, je to součást té hry.
Láska (která nás ze všech stran obklopuje) má jednu důležitou schopnost — automaticky nás zpátky k lásce a hojnosti vede. Je to její zákonitá tendence, proto jsme úplně všichni vystavováni nepřetržitě přesně takovým prožitkům, které mají za cíl v nás lásku znovu probudit a tím nás zbavit starostí.
Tuto tendenci často učím jako vesmírný zákon „v každém okamžiku života prožíváš to nejlepší, co můžeš“. Je totiž velice cenné to vědět, uvědomovat si, že ať mi život nabízí jakýkoli prožitek, je pro mě tím nejlepším možným. A proto se ničemu nemám vyhýbat, ale chápat to jako obrovský dar.
To my ale často neděláme, protože tak své prožitky vůbec nevnímáme. Na nás situace, které nám život přináší, působí úplně jinak, dokud se jim nenaučíme rozumět. Vidíme ve svých prožitcích něco úplně jiného, tudíž i následně uvažujeme jinak než bychom měli a adekvátně tomu reagujeme.
Připomenu, co se o svých prožitcích učíme ve škole:
- buď prožíváš, co chceš — tedy co ti vyhovuje, co ti přináší do života vše, co potřebuješ ke své spokojenosti
- anebo prožíváš, co potřebuješ — tedy to, co tě vede do stavu, abys co nejdřív bezstarostně žít začal = aby ti mohlo do života chodit to prvé
To první jsou dary, to druhé zkoušky neboli cesta k těm darům. To první vypadá na první pohled příjemně, to druhé jsou výzvy, které v nás probouzejí neklid (právě tím, že probouzejí naše podvědomé bloky, aby mohly být vyčištěny). To první dělá dobře nám všem, protož enení důvod se dobře necítit. To druhé už s námi ale cvičí, to si užít neumíme, z již zmíněného důvodu, že obvykle v takové situaci vidíme něco jiného než co se děje a proč, zároveň netušíme, jak se zachovat a to v nás probouzí negativní emoce.
Ke zkouškám neboli „tomu, co potřebujeme“ ještě dodám, že nejen to, co v nás probouzí neklid je zkouškou. Takovým situacím říkáme „bubáci“, ale kromě nich k nám chodí zkoušky ještě jiného typu — „bludičky“. Ty se naopak tváří mile, protože mají za úkol nás svádět k tomu, co vypadá hezky, co se nabízí, ale co pro nás dobré není. V těchto zkouškách se tedy necítíme nijak zle, to naopak máme pocit, že se na nás směje štěstí, a tak nejsme-li zralí, naletíme a tím — zkoušku nesložíme a musí přijít další…
Jak může vypadat den ve znamení Trojky Pohárů? Stejně jako u každé jiné karty, obvykle prožijeme obě strany mince. Tématem karty je hojnost a vědomí všudypřítomné lásky, tudíž se můžeme cítit krásně, zamilovaně, nadmíru spokojeně. Stejně tak ale může přijít i kontrast k těmto pocitům — probudí se naše staré strachy, výčitky, neodpuštěné záležitosti. Nebojme se jich a pusťme si je a tělo, chtějí nás osvobodit — ukazují a otevírají nám správnou cestu dál.
Trojka Pohárů mluví i o tom, že velice často ve chvíli, kdy nějakou zkoušku skládáme, netušíme, proč přišlo zrovna toto. A zde opět uvažuje člověk životních zákonů neznalý úplně jinak, než by měl. Dělá tu zásadní chybu, že se na to snaží přijít. Že se snaží koumat na d tím, co se stalo, proč se to stalo, proč v tom hrál roli ten a ten člověk, proč řekl co řekl, proč udělal co udělal…
Člověk věcí neznalý trpí potřebou si vše dokázat vysvětlit. Jeho hlava chce všemu rozumět. Netuší, že to nejde, že není jak, protože řada souvislostí je nedopátratelných a řada věcí se vysvětlí sama, ale až v budoucnu.
V praxi to znamená, že trávíme hodiny, dny, týdny roky i desetiletí vracením se k událostem, které nedokážeme pobrat a pořád se v nich znovu a znovu vrtáme. Nejen že zabíjíme čas a přicházíme o energii i náladu, ale brzdíme svůj vlastní život. je to jak bychom vyhodili kotvu a naše loď tudíž nemůže plout.
Člověk věcí znalý tohle nedělá. On se naučil chovat úplně jinak, způsobem — vůbec nemusím ničemu rozumět. Mně totiž stačí vědět. Vědět, že ať se stalo cokoli a hrál v tom roli kdokoli, stalo se to nejlepší, co se mi stát mohlo a tudíž vůbec nepotřebuji zjišťovat, proč se to stalo. Tohle pochopení je nesmírně osvobozující, zajišťující, že náš život plyne a nikde se nezadrhává. Na ničem/nikom nelpíme, nic nikomu nevyčítáme, nic nevnímáme jak problém. To jde jedině, přestaneme-li trpět události rozebírat a dělat si na ně své vlastní názory.
Jsou to jen a pouze naše názory, co nám ubližuje, co nás sráží, bere sílu, radost, sebedůvěru, schopnost být sami sebou a žít tím, co v nás je jedinečného. Jsou to jen a pouze naše názory, co nám brání žít podle Trojky Pohárů — cítit lásku a bohatství a sdílet je s druhými. Díky svým vlastním názorům s životem i lidmi bojujeme, což je opak láskyplného sdílení a přináší to tudíž i opak hojnosti.
Myslíme si pak, že život nemůže fungovat jen tak, že nemůžeme mít všeho dost, že nemůžeme žít po svém, jen tím, co nás naplňuje a s těmi, s kým souzníme. To si ale — jen myslíme.
