16: Blok odstraníš, jen když se mu postavíš čelem
Z předchozího článku bys měl už mít úplně jasno v tom, čím jediným se omezuješ. I jak tvá omezení vznikla, jak se projevují i jak jejich přítomnost ve svém nebo i cizím chování bezpečně poznat. Dnes tyto důležité znalosti doplníme o to poslední — umění se svého libovolného omezení úspěšně zbavit.
Zbavit se svého omezení je jednoduché, protože existuje jediná možnost, jak to udělat: svému omezení se postavit čelem. Co to znamená? Že si své omezení otevřeně přiznáš. Přestaneš jej maskovat, skrývat, předstírat že neexistuje, přetvařovat se, vyhýbat se mu apod. Tím vším totiž jen svůj blok posiluješ a on v tobě sílí. A hlavně — nosit jej v sobě budeš pořád dál a při každé příležitosti tě zraní.
Každý nějaké své bloky máme, rozhodně si nemysli, že jsi nějaká výjimka. I lidé, které teď možná považuješ za své vzory, ideály, kteří ti imponují, mají nebo měli své nedostatky a s nimi spojené bloky a museli se jim stavět a překonat je. Musíš pochopit, že vše, co člověk vnímá jako své omezení, je ve skutečnosti prostředek k nalezení lásky k sobě samým a tím pádem následně i bezpodmínečné lásky k druhým lidem. Ta totiž spočívá hlavně v pochopení, že každý má své chyby a v přijetí lidí takových, jací jsou, se vším všudy. Píšu to proto, že tohle pochopení a přijetí je stěžejním milníkem na tvé cestě k tvé neomezenosti, tak pokud cítíš, že je potřeba, chvíli se nad tímto odstavcem zastav a přečti si jej třeba znovu nebo o něm chvíli přemýšlej.
Pojďme si říct, jak na svůj konkrétní blok, jak se jej zbavit. Už víš, že se mu musíš postavit čelem, přestat předstírat, že není. V praxi to znamená připustit si jej k tělu a konfrontovat se s ním. Cílem této konfrontace je jeho přijetí. Přijmeš třeba to, že jsi tlustý. Nebo že máš velké uši. Křivé nohy. Pleš. Nebo že nejsi zrovna Einstein. Že se něčeho bojíš. Cokoli. Nic z toho totiž samo o sobě není nic omezujícího. Omezující je pouze špatný pocit, který z toho máš a tento špatný pocit máš jen proto, žes to nepřijal. Nechceš si to připustit. Stydíš se za to. A… teď to přijde… nemáš se kvůli tomu rád. A tohle JEDINÉ tě omezuje. Tvůj špatný pocit ze sebe samého je to jediné, co ti hází klacky pod nohy, co tě přivádí do rozpaků, kvůli čemu si nevěříš, co ti nahání strach, co tě nutí srovnávat se s druhými, přetvařovat se, maskovat své rozpaky, schovávat se za různé role apod.
Máš pocit, že přesně tak, jak se vidíš, tě vidí i druzí, že přesně tak, jak se soudíš, tě soudí oni, že přesně tak, jak sám sebe podceňuješ, tě i oni podceňují. A co to znamená energeticko-informačně? Přesně tyhle informace, odpovídající tvým vlastním mizerným pocitům ze sebe, vyzařuješ. Vypouštíš je do vesmíru a co se pak děje? Až PAK tě takto druzí začnou vnímat. Kdybys to nedělal, nikdo by to neřešil. Proč? Protože jak už víš, Vesmír je sám o sobě neutrální. Jen reaguje. No ale jak může reagovat Vesmír, když do něj vysíláš „cítím se slabý“, „cítím se škaredý“, „cítím se hloupý“, „cítím se chudý“… Nedáváš mu jinou možnost, než na tebe přesně takto reagovat. Nemá jinou možnost, tudíž ani nečekej, že to bude jinak.
Uvědom si, že to, jak tě Vesmír vnímá, závisí jen na tom, jak se vnímáš ty sám. Na ničem jiném. A tudíž odteď v klidu dělej, co je nutné k tomu, aby tě vnímal s láskou. Zbav se svých strachů, sebepodceňování, sebehodnocení, své nelásky k sobě. Tím, že si své „handicapy“ připustíš k tělu. Jedno přísloví říká — čeho se bojíš, to dělej. Začni tedy dělat to, že budeš o věcech, které ti přijdou nepříjemné, se sebou v klidu otevřeně mluvit. Zpočátku se to v tobě bude mlít, nebude ti to asi příjemné, ale je to nutné. Rychle pocítíš, jak tvůj blok, to, před čím ses tak dlouho skrýval, co sis tak dlouho nechtěl připustit, slábne. Přichází úleva. Přichází pohoda, přichází pochopení. Přichází láska.
Jiné přísloví říká: strach je malý, má jen velký stín. A ty, dokud se svému strachu nepostavíš, utíkáš neustále právě před tím stínem. Tímto stínem není nic jiného než tvá vlastní představa. Iluze, plodící obavu, stud… V momentě, kdy před ní přestaneš utíkat, kdy se konečně zastavíš, otočíš a řekneš „No tak teda pojď, ukaž se a udělej mi, co mi chceš udělat…“, v ten okamžik staneš konečně tváří v tvář ničemu. Až teď pochopíš, že tam nic není, nic tě nehoní, nic ti nehrozí, že utíkáš před ničím.
Postavit se svému sebeomezení je zpravidla proces, vyžadující opakování. Jelikož podvědomí je „živý organismus“, je většinou potřeba staré přesvědčení přemáznout vícekrát novým, než dojde k úplné změně. Nicméně pokaždé přijde znatelný pokrok, je cítit, jak staré přesvědčení slábne.
Ono se ale jen tak nevzdá, bude se vzpouzet, snažit svou ohroženou pozici získat zpět, bojovat o ni, ale ty se už nedáš. V tobě už žije vidina stavu nového a to je motivace, které se už nevzdáš. Cesta zpět už pro tebe neexistuje a vnitřní bitvy, které s sebou nahrazení starého přesvědčení novým nese, tě začnou brzy dokonce bavit, protože v nich cítíš zrození nového.
V každém případě platí jedno pravidlo, strategie úspěchu: při každém vnitřním boji, každé hádce, kterou v tobě zrod nového s bojujícím starým vyvolá, vydrž až do konce. Najdi si klidné místo, ideálně samotu, někde se zavři, a sleduj jako nestranný svědek to, co se v tobě hádá. Nic násilně neutlumuj, nesnaž se být ani nijak zbytečně aktivní, nic neurychluj, jenom pozoruj, co se v tobě odehrává a nechej to doběhnout až do konce. Ono se nakonec to staré vždycky vzdá a přijde obrovská úleva, vyjasnění, vítězný pocit. Takhle to končí úplně vždy a víc se od tebe ani nechce, než setrvat, neděsit se toho ani nikam neutíkat. A opět platí, že toto je jediný způsob, jak svůj boj sám se sebou úspěšně zvládnout. Není tedy potřeba hledat jiné řešení, pátrat, vymýšlet. Celé tajemství úspěchu je v tomto odstavci.
Už chápeš, že sebezměna je s tímto procesem nutně spojená. A proto si jej brzy začínáš užívat, namísto aby ses jej bál. Je to jako když se cyklista vydá na vyjížďku, vytyčí si cíl, a cestou jede sem tam po rovince, sem tam jede kolo samo z kopce, ale několikrát si taky mákne do kopce. A každý správný cyklista ti řekne, že ty kopce jsou velká paráda, bez nich že by ta vyjížďka nestála za nic, i když by na jejím konci bylo něco parádního. Chyběla by jí výzva a radost z jejího překonání. Stejně tak si ty udělej radostnou výzvu z překonávání sebe samého, najdi si v tom motivaci a živ v sobě vidinu nového. Tím všechno zjednodušíš a urychlíš. Řada lidí se naučila před výzvami couvat. V každé příležitosti zažít něco nového a obohatit se vidí problém a tudíž se jejich život nikam neposouvá, je stále stejný.
A teď to nejlepší: jestliže přijmeš svůj současný stav, zjistíš potom, že jde tento stav klidně i libovolně změnit. Není to nutné, ale najednou to je reálné. Napadá tě spousta možností, jak to udělat. Namísto aby ses trápil totiž začneš o všem úplně jinak přemýšlet. Už totiž se sebou nebojuješ, ale máš se rád. Máš už teď ze sebe radost. vše se změnilo, břemeno spadlo, cítíš, jak volně dýcháš, jak je všechno krásné. A to je — láska. A láska je tvůrčí síla. Láska uvolňuje přirozený tok energie, kterému předchozí blok bránil.
Namísto dřívějších myšlenek na to, co nechceš nebo co se ti nelíbí („mám obří nos“, „můj šéf je kruťas a blbec“, „nikdo mě nemá rád“, „svět je samý problém“ a podobné nesmysly) naráz o těch věcech přemýšlíš úplně jinak: „lidé s velkým nosem jsou sexy“, „šéf je v pohodě, taky má svoje mouchy, ale já ho beru s nadhledem jako kámoše“, „mám se rád a nic od nikoho nepotřebuju“… A co se stane? Při pomyšlení na svůj nos se cítíš fajn (to snad není možný, fakt je sexy!), v práci koukáš na šéfa a on je úplně jiný než jaký byl doteď (von je teď fakt pohoďák!), lidé kolem tebe se k tobě chovají úplně jinak, vnímají tě, povídají si s tebou, a ty sám s nimi taky komunikuješ úplně normálně, nestydíš se, jsi otevřený, nekoktáš, díváš se jim do očí, cítíš, jak spadla neviditelná bariéra, která byla do té doby všudypřítomná. Uvědomíš si, že „tok vesmírné energie“ doslova a do písmene cítíš. Že jej, i když není vidět, jasně a zřetelně vnímáš. Což je vlastně energeticko-informační důsledek tvé změny — tam, kde dosud energie volně netekla naráz už proudí. Blok zmizel. A to je celé.
