Dvojka Disků (20-1-2018)
e tu sobota, a s ní přichází Dvojka Disků. Karta, která v podstatě říká — klídek. Hned v jejím prvním odstavci na konci najdete zmínku — pozvolná změna k lepšímu, změny v materiálním světě. Čímž se chce říct, že nic nejde rychle, hned, žádná instantní řešení neexistují.
My si často rychlá řešení přejeme, obzvlášť teče-li nám do bot. Ale to jsme naivní, a on ani není důvod, aby se něco hned vyřešilo, to bychom popřeli celý smysl žití. Hra by končila ihned poté, co začala.
Život je hra, tudíž musí mít nějaké trvání. Vše se pěstuje, což je vždy kontinuální proces pozvolné změny kýženým směrem. A právě v tom pěstování je nejen vtip, ale i zábava, prostor si užívat sebe a svůj rozvoj, cestu k zadanému cíli. Proto celá ta hra přišla, proto se na začátku něco odehrálo, aby bylo co hrát.
Ať už je tím „něčím na začátku“ touha něco dokázat, něco si splnit, anebo potřeba něco změnit, jde vždy o tentýž princip — je to hra, zábava, při které nám vůbec nic nehrozí, jsme v naprostém bezpečí, Vesmír se o vše stará, jen — procházíme sérií výzev, které mají všechny dva důvody, proč přicházejí:
- pobavit nás, nabízejí možnost udělat si radost ze sebe, ze zvládnutí aktuální výzvy
- obohatit nás a posunout tam, kam chceme dojít
Nikde nic negativního! To tak jen často vypadá, protože život je především duchovní záležitost a na duchovní rovině existuje jediná možnost, jak vymyslet výzvu — iluze. Vesmír nemá moc z čeho vařit, protože jediná možnost, kterou má k dispozici, je navození iluze. A tak to jediné dělá, pouze to dokáže zabalit do miliard obalů. Navenek to tedy má různé podoby, ale uvnitř je pořád jedno a to samé — iluze. A zase iluze, a zas.
Život je dobrodružství, v němž čelíme iluzím. V pohádkách to jsou různí obři a bubáci a draci a trpaslíci a bludičky… V životě má to vše nefyzickou podobu, namísto strašidel a divných skřetů se nám honí hlavami naše vlastní dojmy z prožívaného.
Největší iluzí je pocit, že musíme něco řešit. Nikdy to není pravda, to jen tlak okolností nás provokuje, naše hlava šrotuje a my máme tendence jí její dedukce věřit. A jelikož to dělá dobře (logicky), uvěříme. Nevíme-li, jak věci fungují, uvěříme vždycky.
Kdo tohle pochopí, začne žít totálně. Otočí své názory, svůj přístup ke každodenním situacím a začne si život dokonale užívat. A tak to i má být. Máme prokouknout tuto hru dojmů a zdokonalovat se v ní. Tím růst, sílit, přitahovat víc a víc dobrého a krásného, přičemž se bavíme sami sebou, užíváme si svoji neohroženost protože — víme že ničím ohroženi nejsme. Že vždy hrajeme pouze hru se svou vlastní iluzí.
Kdo tuto hru nechápe, žije život, kterému nerozumí. Hraje hru, jejíž pravidla vůbec nezná, a podle toho to i vypadá. Cítí se ohrožený, nejistý, tudíž se snaží nějaké jistoty budovat, chránit se, bojovat… Cítí se závislý, protože má dojem, že je na vše sám, ale to je opět jen — iluze.
Není možné se cítit bezpečně a svobodně, nechápeme-li život. Takové uvažování není schopné pocit jistoty navodit. To jde až pochopením pravidel hry, vesmírných zákonů. Život je hra s vlastními myšlenkami a očekáváními. Tím je vše dáno, a hrej, jak chceš. Pravidla až hanebně jednoduchá. A tím dokonalá. Poskytují nekonečné možnosti a varianty.
Jak může vypadat den ve znamení Dvojky Disků? Obvykle cítíme, že se v nás rodí něco nového. Svěžest, pozitivní pohled na svět a život. Cítíme, jak něco dozrálo, což se vždy projevuje pohodou a nadhledem, užíváme si, co se v nás změnilo k lepšímu, co nám předchozí etapa přinesla. Někdy to může být i den, kdy nás atakuje netrpělivost. A máme si uvědomit, že není kam spěchat ani proč. Život je řízen Vesmírem, a ať vypadá momentálně jakkoli, má vše pod kontrolou a není důvod panikařit, ani usilovat.
Ještě ani nemusíme začít hrát a už tu je vůbec samotné vědomí, že stavebními kameny všeho jsou naše vlastní myšlenky. Kdo by to řekl, komu tohle jen tak samo od sebe dojde? Denně nám běhají hlavami, ale my jim vůbec nepřikládáme žádný význam. my řešíme úplně jiné věci, protože poutají naši pozornost. my se honíme, snažíme, dohadujeme, usilujeme, snažíme, makáme…
…a co nám při tom běhá hlavou moc neřešíme. Nenapadá nás, že právě to je podstatné. Jak mazané! Stejně jako další fáze, kdy už si roli svých myšlenek uvědomíme — nejde to! Nejde myslet jen tak, jak bych si přál žít. Pořád se mi vrací mé staré úvahy a má hlava dál vymýšlí a dedukuje spekulace. Nejde ji zastavit!
A tak přichází — hezky v duchu Dvojky Disků — další dobrodružství. Proces, během kterého svou hlavu zkrotíme. Postupně, pomalu, ale jistě na tom pracujeme, bavíme se svým přístupem i pokrokem, až se hlava vyčistí.
A to pořád není konec, pak přichází fáze, kdy už hlavu máme zkrocenou, takže není potřeba krotit, je čas si přát a plnit. Dělat radost svou hlavou sobě i druhým. A zase to je kupa zábavy a dobrodružství, protože Vesmír je tu s námi a stará se, aby žádná cesta nebyla jen tak, nuda od ničeho k ničemu. Kdepak, zábava musí být a od toho tu je Vesmír.
My určujeme, čím se bavit chceme a on tomu dává dobrodružnou fazónu. Život je kouzelný a pochopíme-li jej, hluboce cítíme, že to přesně tak je. Až z toho mrazí, jak nádherné to tu je, jak báječně je vše vymyšleno, jaké možnosti máme a jakými schopnostmi jsme vybaveni. Jedním slovem — „uni-verse“, neboli jedna báseň.
