Královna Pohárů (3-1-2018)
ako dnešní téma dne mi vyšla Královna Pohárů. Ta představuje tím, že jde o Královnu zralost v ženském pojetí. A protože jde o Poháry, je to ženská složka zralosti v oblasti citů.
Hned podnadpis karty to avizuje jako „upřímné city“, neboli schopnost otevřeně vyjadřovat vše, co se v nás děje, co cítíme a jak to cítíme.
Zní to jednoduše, ale často se za své city stydíme nebo si z jiného důvodu své vnitřní pohnutky necháváme pro sebe. Skrýváme je před ostatními, nevyjádříme naplno, co cítíme v situacích, které v nás nějaké city probudí.
Nemáme odvahu svým (po)citům nechat volný průběh, a to nejen ven, ale ani sami vůči sobě. Své emoce potlačujeme, a v konečném důsledku nutíme sami sebe do něčeho, co nám nevyhovuje. Nedokážeme říct ne, podřizujeme se nátlaku, manipulaci, anebo jen prostě neumíme říct, co chceme a co ne a tím manipulujeme sami se sebou.
Pošramocené city probouzejí prázdnotu. A prázdnota, to je zdroj veškerého trápení, ať nám chybí v životě cokoli, cítíme se prázdní a může za to pokřivený citový vztah k sobě a ke světu — necítíme lásku.
Sebemanipulace vede k přijímání kompromisů. Dělám, co mě nebaví, žiji tak, jak mi nevyhovuje, dělám pak věci z nutnosti, nikoli pro radost, život je pro mě spíš každodenní těžké břemeno než prostor, kde si každý den s radostí užívám sám sebe.
Příčiny potlačování bývají v minulosti (dětství, dospívání), často vlivem rodičů, kteří se k nám nechovali zrovna učebnicově. To se děje a není důvod se k tomu vracet, rozebírat to, vyčítat… Tím bychom se jen vrtali v něčem, s čím nic nenaděláme, protože to je dávno pryč. Řešením je naopak odpustit a tím to dokázat jednou provždy pustit z hlavy.
Potlačování emocí je vlastně „škrcení lásky“. Nedáváme jí volný průchod, uzavíráme ventil potrubí, kterým k nám i od nás proudí. A ten ventil pak už zůstává přiškrcený, čímž trpíme my sami i naše okolí, nejvíc ti nejbližší. Nedokážeme lásku přijímat ani vyjadřovat. Jsme víc stroj než duše, naše cítění je potlačeno a nahrazeno logikou, hlavou a jejími poučkami.
Přestali jsme být spontánní, veselí a bezstarostní. Žijeme z povinnosti, bez jiskry a naučili jsme se vidět problémy a chyby, na které zaměřujeme svou pozornost nejen u druhých, ale i ve vztahu k sobě. proto nás život nejen dostatečně nebaví a nenaplňuje, ale zároveň nás straší. Cítíme se nejistě, ohroženě. Máme omotané hodnoty, nevidíme je v lidech a vzájemném sdílení pohody a talentů, ale v penězích, majetku, případně si vše naopak odříkáme.
Královna Pohárů nás učí se vrátit zpět k nevinnosti, obnovit tok našich citů, vyladit si svůj vztah k sobě i k okolí, vyřešit svoji minulost přijetím všeho, co bylo, že to tak mělo být. Protože právě vše nepřijaté, všechny výčitky a boje z minula, dál drží ventil naší lásky přiškrcený a dokud tomu tak bude, budeme pořád žít neuspokojivý kompromis, navíc v nejistotě, co s námi bude, případně závislosti na někom, což nikdy nemůže fungovat.
Modrá barva Tarotu neboli citová stránka osobnosti je jejím základem. Jak ten základ vypadá, tak bude vypadat vše ostatní. Nejde postavit úspěch a štěstí na děravých základech. Je nutné opravit ty základy, a pak se může stavět dál. Pak vše půjde lehce a snadno, ale dokud jsou základy děravé, nepůjde nic. Všechny snahy budou marné, pouhý kolotoč snažení a rozčarování.
Každý, kdo je citově pošramocený, od života něco chce. Trpí pocitem chybění, jen si neuvědomuje, že mu chybí láska k sobě. On svůj pocit chybění nasměroval vůči něčemu okolo — k penězům, majetku, k partnerství, kariéře, rádobyaktivitám, televizi, ledničce, pivu… Utápíme tak svou vnitřní nesourodost snahou se svého pocitu chybění zbavit. To ale nikam nevede a nepovede, protože ať své díry na duši zalepujeme čímkoli, vždy to bude jen chvilková náplast, která se zase odloupne a díra zeje dál, náš pocit chybění se opět probudí a zase, a zase…
Jak může vypadat den ve znamení Královny Pohárů? Můžeme naprosto naplnění, ale také přesně naopak — běhají v nás hádky a pochyby, něco/někdo nám chybí. Obvykle v takový den prožijeme obojí — jak vnitřní tlaky, tak jejich odeznění a nahrazení pozitivními pocity blaha a pohody. To ovšem jen když svůj neklid správně zpracujeme, proto i přišel.
Královna Pohárů představuje člověka, který pochopil toto nesmírně důležité poznání o životě — šablonou tvého žití je tvá citová stránka, tvůj vztah k sobě, ke své minulosti (prožitkům a osobám) a následně k okolnímu světu. Právě tohle je nutné vyladit, aby šlo žít spokojeně, bezstarostně, bez kompromisů, ke kterým nás naše vnitřní citová pošramocenost nutí, protože si nevěříme. Nevidíme hodnotu v sobě, proto jsme si vytvořili „náhradní žebříček hodnot“, za nimiž se pak buď honíme, nebo s nimi bojujeme.
Královna Pohárů už vidí hodnotu sama v sobě. Tu největší, proto se cítí sama se sebou spokojená, nic jí nechybí ani se ničeho neobává, s ničím nebojuje, v nikom nevidí soupeře, konkurenci, ani problém. Chápe, že vůbec nejde o dokonalost, ale o lásku k tomu, co je takovému, jaké to je. Nic ve světě není dokonalé, ale zároveň ničemu nic nechybí. Skutečná láska je právě toto pochopení — že takové, jaké vše je, to má být a není co měnit ani vylepšovat. Platí to o všem, i o lidech. Lásku budeme cítit až poté, co budeme úplně každého brát takového, jaký je. Bez výhrad, kritiky a posuzování.
