Pětka Pohárů (5-1-2018)
ro první letošní pátek mi vyšla Pětka Pohárů. K ní bych v prvé řadě zdůraznil, že Poháry (element vody) neboli citová stránka osobnosti je jejím absolutním základem. Je to třeba brát tak, že jak máme nastaveny Poháry, tak náš život vypadá. Tolik jeho součástí je v harmonii, funguje a naplňuje nás, i tolik toho nefunguje a my to řešíme.
Pětka ukazuje právě na to „řešení“. A ať je to řešení čehokoli a v libovolné formě (strach, výčitky, nedostatek sebedůvěry, životní nejistota, zklamání ve vztazích, nefungující finance, zdraví, partnerství, pocity osamělosti, prázdnota…), podléháme sebeklamu. To je zásadní poznání, proto je už v podnadpisu karty, která pak jen dále tento fenomén (kterým trpí do jisté míry prakticky každý) vysvětluje.
Pětka o všech nepříjemných prožitcích (hází je správně všechny do jednoho pytle, protože vše nepříjemné je jedno a totéž, jen v bledě modrém) učí, že jejich původcem není to, co právě prožíváme nebo co jsme nedávno prožili. My si to obvykle takto vykládáme, spojujeme své bolístky s aktuálními prožitky a lidmi, s nimiž něco prožijeme. Ale tak to vůbec není. To je právě onen sebeklam — je to úplně jinak.
Ve skutečnosti se vždy(!) jen probudí naše stará jizva na duši. Bolí nebo straší nás to, co v sobě dávno nosíme. Aktuální prožitek na to jen posvítil. Odkryl, co je v nás skryto, co v sobě trvale nosíme.
A teď jde o to udělat druhý krok v pochopení našeho sebeklamu — musíme si uvědomit, že ta skrytá bolístka se dá vyléčit jedině když se na ni posvítí. Neboli — když se probudí a „trápí nás“. Schválně dávám „trápení“ do uvozovek, protože se trápíme jen proto, že nechápeme, co se děje a proč.
A jelikož nechápeme, co se děje a proč, nedokážeme ani správně reagovat. A už vůbec se dobře cítit. Prožíváme sebeklam sakum prdum v jeho kompletní podobě:
- Prožijeme něco, co nás rozhodí.
- Myslíme si, že nás rozhodilo to, co prožíváme (namísto že se v nás jen probudila stará jizva na duši).
- Cítíme se špatně (protože považujeme svůj prožitek za utrpení, hrozbu…, nikoli za dobrodružství s happyendem).
- S prožitkem bojujeme (protože v něm vidíme svého nepřítele, namísto dokonalého pomocníka).
- Bojovat nás nebaví (cítíme se ohroženi i otrávení, protože si neuvědomujeme, že autory svého pocitu ohroženosti a otrávenosti jsme my — skutečnost je úplně jiná a nabízí nám možnost si nejen užít, ale zároveň se uzdravit, obohatit, splnit si svůj záměr, touhu).
Sebeklam nás staví mimo realitu. Prožíváme něco úplně jiného, než co se skutečně děje, protože tomu nerozumíme. Koukáme a vidíme něco úplně jinak, než jaká je skutečnost. Podléháme zdání, jakým situace působí, a dedukujeme z něj úvahy, které nás zraňují.
Kdo bojuje, vzdoruje. V případě všech negativních prožitků vzdorujeme lásce, pomoci, svému vlastnímu obohacení. Ať bojujeme jakkoli, nikam to nemůže vést, protože bojujeme jen proto, že se na něco díváme nesprávně. Tudíž náš boj je marný, není důvod bojovat ani s čím. My to jen vidíme jinak.
Ať jdeme do boje nebo z něj utíkáme, obojí je špatně. Pětka Pohárů v sekci Lekce jasně říká — nedělej ani jedno! Jen stůj a nechej na sebe situaci (své dobrodružství) působit. Oddej se mu jako filmu, který jen běží, ty na něj koukáš, v tobě se to mele, ale pořád to je jen a pouze film.
Když ten film vypneš, nedozvíš se happyend. Nic ti nedá. Jen když vydržíš koukat až do konce, happyend přijde sám. Veškerý tvůj vnitřní mumraj naráz odezní, vyjasní se ti, a ještě se tvá stará rána poléčí.
Jak může vypadat den ve znamení Pětky Pohárů? Obvykle se tento den probouzejí naše staré nevyléčené rány na duši. Život se zdá bolavý, prázdný, těžký, bezútěšný. Nechce nám ovšem říct, že to tak skutečně je, ale zbavit nás těchto představ. Tyto iluze nás přepadají jako výplody našich starých podvědomých bloků, ran, jež naše duše utrpěla v (dávné) minulosti. Je nutné se těm chmurám postavit čelem, nechat je působit, tedy neutéct před nimi, nesnažit se myslet na něco jiného, přehlušit je činností, upínáním pozornosti jinam. Naopak — vyžaduje to plnou pozornost a žádný boj, jen sledovat, vnímat a nevěřit.
Staré rány na duši definují naše hranice. Kolíkují teritorium, ve kterém žijeme, ze kterého sami sebe nepustíme ven. Vše, co je mimo to teritorium je pro nás nedosažitelné. Nic z toho nám nefunguje ani nemůže, proto nemá smysl se o to snažit. Nemá smysl se hnát mimo své teritorium, smysl má něco jiného — smazat ty hranice, posunout je dál.
Snaha vybíhat mimo své teritorium vede k narážení hlavou do zdi. Zákonitě, tedy vždy a bez výjimky. Jen dostaneme šlupku a vrátíme se tam, kde jsme byli. Musíme na to tedy jinak — smazávat hranice. Systematicky, prožitek za prožitkem. Spolupracovat s životem, který nás dokonale podporuje, namísto se s ním prát. Zbavit se sebeklamů a namísto toho pochopit, jak život funguje.
