Čtyřka Disků (6-1-2018)
estý den v roce a už tu máme podruhé Čtyřku Disků. Pojďme ji tedy prozkoumat z maličko jiného úhlu pohledu. Pojďme se trochu jinak kouknout na ono avizované bezpečí.
Bezpeční se můžeme cítit jedině tehdy, víme-li, že nejsme oddělená bytost, tělíčko někde v nekonečném prostoru. Vnímáme-li se tak, zákonitě se musíme cítit slabí, odcizení, odkázaní sami na sebe, na to, co kde klofneme. A tedy i závislí — na těch klofancích. Na zdrojích, které vidíme okolo a o něž ve snaze o přežití usilujeme.
Skutečnost je ovšem jiná. Člověk není žádným panáčkem, ale vysílačem informací. Že jen jako tělo vypadáme, ale naše skutečná podstata i to, čím vytváříme svůj život, jsou úplně jiné. Každý člověk vysílá své názory a postoje do Vesmíru, který na to aktivně reaguje tím, že vrací zpět odpovídající prožitky i již zmíněné zdroje.
Co se tím chce říct? V prvé řadě to, že ve skutečnosti zdroje, o kterých je panáček přesvědčen, že o ně musí nějak usilovat a snažit se, chodí samy k nám — na základě toho, že si to přejeme, že vysíláme takovou představu. Máme tedy nesmírnou moc (která je avizována v podnadpisku karty. Stačí si prostě přát, jak to chceme mít. Jak prosté a mocné zároveň! Avšak…
Je tu ještě jeden „zádrhel“ neboli podmínka. To naše přání musí být projevováno s láskou a vděčností k těm zdrojům a Vesmíru jako takovému. A to už jen tak někdo neví nebo přesněji řečeno ví, ale nedokáže. Proč?
Protože lásku je potřeba cítit. Opravdovou, žádné hraní si na dobráka. Láska je něčím dost jiným, než co za lásku považujeme, když o ní mluvíme. Láska je způsob vnímání, ne emoce, kterou obvykle člověk projevuje vůči tomu a těm, kdo mu jdou pod nos zatímco kritizuje a bojuje se vším, co mu pod nos nejde. To není žádná láska, to jen říkám, co mi šmakuje a s čím mám problém.
Vyzařování skutečné lásky = srdečnost. Neboli citová opravdovost. Opakem je strojovost, bezduché fungování. Říkám dobrý den, ale ve skutečnosti to je jen zvyk, srdečný to ale tak skutečně hluboce cítí. Srdečný žije (cítí) opravdově, bezduchý prostě jen tak nějak funguje. Žije účelově, ne pro radost a se skutečnou chutí posloužit, sdílet něco hezkého.
Vtip bezpečného žití tedy spočívá v naučení se cítit skutečnou lásku, tedy bezpodmínečnou tedy ke všemu a ke všem. Je to láska, která vychází z pochopení, jak to ve Vesmíru funguje, čím je člověk a o čem vlastně je jeho život (a životy ostatních lidí). S lidskou logikou zde tudíž narazíte, ta vám cítění lásky nedovolí, protože je postavena na dedukcích a hodnoceních toho, co oči vidí. A právě z toho se odvíjí naše hodnocení, dělení světa na dobré a špatné.
Míra prožívané lásky souvisí i s naší vitalitou. Čím víc skutečné lásky cítíme, tím víc jsme v pohodě, láska z nás doslova sálá, nejen přitahuje, ale zároveň nás naplňuje a nabíjí. Cítíme se svěží, vitální, činorodí, s chutí vstáváme. Je to proto, že všechny energie, které naše podvědomí vysílá, jsou spolu v naprostém souladu, zatímco jinak se sebou navzájem bojují a to nás nesmírně vyčerpává.
Ve skutečnosti je dobré vše, není co měnit, co vylepšovat, o co usilovat, zač bojovat. Říká se tomu přijetí, které začíná takovýmto zcela nekritickým pohledem na sebe samého — sebepřijetím.
Schopnost nekriticky přijímat — to je láska. Je v tom mnohem větší hloubka, protože láska je zároveň silou, která přitahuje vše dobré. Panáček se snaží fyzicky fungovat, aby něco získal — vidí zdroj svých příjmů (nejen finančních) ve fyzické aktivitě.
To je ale vedle jako jedle, protože to se akorá tbude honit od výplaty k výplatě, od člověka k člověku, a trpět obavami, aby o to, za čím se honí nebo k čemu se už dopachtil, nepřišel. Vesmír ale není laciný a tenhle přístup laciný je, na něm není žádné kouzlo.
Jak může vypadat den ve znamení Čtyřky Disků? Můžeme se cítit existenčně ohroženi. Běhají nám hlavou pochybnosti a porbouzejí se v nás nejistoty a tendence něco řešit. Nechme to běhat a nepodléhejme tomu, jsou to iluze. Můžeme se ale i naopak cítit naprosto bezpečně, podporováni, propojeni, stojíc pevně na zemi, na vlastních nohách, soběstační a sebevědomí. Točí-li se naše myšlenky okolo potřeby si život plánovat a snah držet jej pod kontrolou, nevěřme jim a neposlouchejme je.
Vesmír funguje na principu přitažlivosti, a vše dobré je přitahováno láskou. Tou skutečnou. Kde není, tam není přitažlivost a musíme se honit nebo si zoufat. kde ale láska je, tam vše dobré chodí samo k nám a zůstává to s námi. Zdrojem všeho bohatství je tedy láska, kterou jsme schopni cítit a tudíž vyzařovat. Děje se tak potom automaticky, ve dne v noci, kudy chodíme, tudy přitahujeme. A právě TO je zdrojem nejen všeho, co k žití potřebujeme, ale v úvodu zmíněného — bezpečí. Můžu žít bezstarostně, protože mé vnitřní nastavení se automaticky stará, abych měl všeho dost a mohl žít přesně tak, jak toužím.
