XII: Viselec (7-1-2018)
rvní letošní neděle je ve znamení Viselce. A to je velice zajímavá karta, která zaujme na první pohled postavičkou obrácenou hlavou dolů. Co už tak zjevné není, ale co bychom si neměli nechat uniknout je uvědomění, že Viselec stojí přesně uprostřed řady Velkých Arkán. Tímto uvědoměním začínáme jít do hloubky — k tomu, co není zjevné na první pohled, co tedy obvykle pozornosti unikne.
Hned v prvním odstavci jsme vyjmenovali hned tři důležité aspekty nejen karty Viselec, ale i života jako takového:
- Poloha vzhůru nohama — nám asociuje, že i v našich životech to často vypadá jako by to bylo postavené na hlavu. Hlava nám to nebere, zkoušíme vše, co nás napadá, a pořád nic.
- Postavení uprostřed řady — nám avizuje, že s naší původní logikou daleko nedojdeme. Že se zastavíme právě někde uprostřed, a tam to začne skřípat. Zároveň je toto avízo i symbolem, že se do takových stavů obvykle dostáváme ve „středním“ věku, kdy to, s čím jsme si doposud vystačili, už dál nikam nevede.
- Povrchní vnímání — právě ono je zdrojem všeho, čím teď narážíme a ne a ne se hnout dál.
Suma sumárum nás tyto aspekty Viselce učí, že svět rozhodně nefunguje tak, jak se navenek jeví. A že jsou to právě všechny naše dedukce, které jsme ze svého pozorování udělali a na nichž jsme postavili své názory a způsoby chování, co nás brzdí a vede znovu a znovu do slepých uliček, na konci nichž vždy narazíme hlavou do zdi. „Krize středního věku“ se tomu říkává, protože zhruba tehdy si začneme uvědomovat marnost svého snažení. Máme za sebou dospívání i pubertu, které naše názory zformovaly, i následné roky, které nám ukazují, co nám naše vnitřní nastavení přináší.
Viselec dospěl do bodu rezignace. Zkusil už všechno, co mohl, a nikam to nevedlo. Kapituluje, přestává se snažit a usilovat, vzdá to. Pověsí se za nohy a jen tak visí hlavou dolů a — konečně — nic nedělá.
Jak si tak odevzdaně visí, uklidní se i všechny jeho myšlenky, které spolu sváděly tuhé boje. Naráz konečně po dlouhé době pocítí klid. A v tomto klidu ho napadne otevřít oči a vidí — vidí svět vzhůru nohama. Vzdálený, malý, nedůležitý… A v tomto klidu a s odstupem od všech starostí se ve Viselci začínají probouzet úplně jiné úvahy než dřív.
Probudila se jeho intuice, od které se dříve odstřihl svým úsilím a snahami na vše chodit hlavou a logikou. Jeho vnitřní hlas mu teď našeptává něco úplně jiného, než co jej dřív napadalo. A přestože to všechno zní přesně naopak než jak dřív uvažoval, dává to smysl. Je v tom logika, stejně neprůstřelná jako názory, které dřív považoval za pravdy právě proto, že zněly logicky.
Viselec pochopil, že logicky zní úplně všechno. Došlo mu, že logika vůbec nepotvrzuje pravdivost názorů. Že logika je obyčejné dedukování z výchozího dojmu. A díky tomuto pochopení si dokáže konečně říct — „Já vůl!“
Viselec díky svému novému pochopení nyní dokáže přijmout i jiné možnosti. Přestal být zabedněný a otevřel se možnosti, že mohou být věci i úplně jinak, než si myslel. Už sveřepě netrvá na svých dedukcích, už chápe, že to jediné, co určuje kvalitu (správnostú názoru, přístupu, chování i výsledku, je výchozí předpoklad, z něhož ta logika odvozuje.
Na tohle pochopení navazuje jasný další krok — kde najdu ty správné „výchozí předpoklady?“ A s tím spojená touha je objevit. Za těmi „správnými výchozími předpoklady“ vede Viselce další cesta krajem Velkých Arkán — za Smrtí, Uměním, Věží, Ďáblem a dalšími archetypy, které Bláznovi alias dnes už Viselci odkryjí všechny zbývající pravdy o životě. Snad hezky je to popsáno v příběhu Bláznova cesta, který nabízívám k přečtení o Vánocích jako alternativu k pohádkám o Popelce a dalších dívkách.
Jak může vypadat den ve znamení karty XII. Viselec? Můžeme cítit zmatek, souboj negativních úvah, potřeba mít život pod kontrolou, lpění nebo se v nás probouzejí naše staré (známé) strachy. Tak to správně zpracujme. Můžeme ale cítit i příval nových pozitivních myšlenek, nových pohledů na život. Může se v nás prát závislost na něčem/někom a neschopnost to pustit. Je to ozdravný proces, který nás chce lpění zbavit a nahradit je svobodou.
Viselec je tedy avízem, že svět rozhodně není takový, jaký se zdá a že s naší „člověčí“ logikou daleko nedojdeme. i že to je naprosto v pořádku, život má být dobrodružný a kouzelný. Stačí přestat vidět problémy a namísto nich prostor pro objevování skrytých dimenzí a pravd. Vesmírné zákony jsou pokladem, a Viselec už to ví.
V některých pramenech se mluví o Svatém Grálu. A ten není ničím jiným než — věděním. Věděním, které je tak jednoduché, že by se dalo učit v první Bé, jen se tam neučí. Není ještě čas, je schované za stěnou z našich dojmů. Za tou stěnou, do níž narážíme hlavami, kde trpělivě čeká na své objevení.
