Desítka Pohárů nás učí, co je vlastně bohatství. My to totiž nevíme a tak při hledání bohatství koukáme často špatně.

Bohatství je trvalý pocit

S bohatstvím to je úplně stejné jako se všemi ostatními hodnotami — je to pocit. A každý pocit je buď chvilkový, čili na něčem závislý (cítíme jej díky aktuálním okolnostem = podnětu zvenčí), anebo trvalý — vychází z našeho vnitřního nastavení (z našich názorů a očekávání). Bohatství je náš vztah k sobě, který se automaticky promítá do našeho vztahu k životu a přístupu k němu.

Bohatství tedy leží v nás. Úplně všichni je v sobě nosíme — jen si to mnozí neuvědomujeme. Stejně jako lásku, sebehodnotu, sebeúctu, sebedůvěru… Zablokovali jsme si k nim přístup, protože jsme se naučili špatně koukat — žádné bohatství v sobě nevidíme.

Kdo nekouká do sebe, kouká jinam

Kdo v sobě bohatství nevidí, vidí je automaticky někde jinde. A tudíž tam pořád kouká. V čem vidíme hodnoty, to automaticky přitahuje naši pozornost. Čímž se i vysvětluje, proč někdo žije s myšlenkami sám v sobě (v obligátním „teď a tady“), a proč tento stav přijde druhým jako sci-fi, protože jejich myšlenky neustále všude možně létají.

Těkáme po hodnotách. Všichni to tak máme, je to vlastnost naší mysli. Jde tedy jen o to, jestli ty hodnoty vidíme v sobě (pak žijeme v klidu) anebo okolo (pak stále něco řešíme).

Žebříček hodnot, o tom to je

Vysvětlení je tedy na světě — je to o žebříčku hodnot. Správně má být na vrcholu toho žebříčku člověk sám. Vidět největší hodnotu ve svých schopnostech, vlastnostech, jedinečnosti. Pak přijde i přirozená potřeba (touha a chuť) své schopnosti projevovat a sdílet.

Přirozeně nastavený člověk se má bezpodmínečně rád. Bere se takový, jaký je, se vším všudy. Nic si nevyčítá ani na sobě nechce měnit — je spokojený s tím, jaký je. Uvědomuje si své přednosti i nedostatky. Za nedostatky se nestydí, stejně jako nemá potřebu vyvyšovat své přednosti. Nedostatky vnímá jako nepodstatné a přednosti jako jedinečné dary ke sdílení.

Jaký na sebe, takový na svět

Člověk, který se má rád, má automaticky rád i druhé lidi, protože se na ně dívá stejně. Vidí jejich přednosti i nedostatky, a ani v jednom nevidí problém. Vnímá každého jako jedinečnou bytost, která dokáže svými přednostmi obohacovat sebe i druhé. Všímá si právě těch předností a nedostatky vůbec neřeší.

Nepřirozené přitahují nedostatky. Všichni, kdo jsou na štíru se vztahem k sobě, mají svou pozornost fixovanou na nedostatky. Bojují sami se sebou (nemají něco vyřešeno), a stejně kriticky se pak dívají i okolo = na svět. Trpí potřebou vše hodnotit, srovnávat, kritizovat, odsuzovat (všude vidí chyby).

Přirozeně vnímat = skrz člověka

Správné vnímání života se kouká na svět skrze člověka (přesněji řečeno obecně skrze živé bytosti). Smysl žití pak vidí ve vzájemné toleranci, podpoře a harmonii. Lidskost se tomu říká, a vyplývá z ní pak i vše, co lidskost rozvíjí, opečovává a pěstuje — laskavost, soucítění, podpora, sdílení, respekt, služba, pokora, vděčnost… Přirozeně nastavenému člověku nejde o to, aby bylo dobře jemu, ale aby druhým bylo dobře s ním.

Nepřirozeně nastavení lidé necítí lásku. Necítí srdcem, ale myslí hlavou. Proto jsou netolerantní, tedy kritičtí. Vše posuzují bezcitně hlavou podle toho, jestli jim to jde pod nos nebo ne. A to žádná láska není, to je obyčejný kalkul a potřeba soudit. A příčinou je, že těm lidem něco vnitřně chybí, proto se nad nic nedokážou povznášet. Jsou malicherní, nepružní a — účeloví.

Z nedostatku sebehodnoty se rodí ego

Nepřirozené vnímání je vidění hodnot v čemkoli jiném než živých bytostech — v kariéře, titulu, majetku, penězích, společenském postavení, uznání, vzhledu a dojmu, jakým člověk na okolí působí, v užívání si, flákání se, konzumu… Nevidíme-li dostatečnou hodnotu v sobě, začneme totiž cítit, že nám něco chybí. A dedukcemi dojdeme k závěru, že nám chybí právě ta kariéra, titul, majetek, peníze… A tím se naše pozornost upnula ne na to, co máme, ale co nám chybí. A tím začalo naše peklo.

Náš pocit chybění i vidění hodnoty v tom, co nemáme, se pořád vrací a — sílí. Což řešíme každý po svém. Jeden se užírá, druhý honí, snaží, vylepšuje a „vzdělává“, třetí se přetvařuje a naparuje, další se izoluje od světa a lidí (protože se cítí zneuznaný nebo ohrožený), jiný krade, podvádí, zabíjí čas, utrácí… Bloudíme.

Všechny formy bloudění od ničeho k ničemu jsou zákonitým vyústěním nedostatku sebelásky, který vedl k pomotání hodnot. Nikam nepovede, nepřinese nic z toho, co si tolik přejeme — klid, štěstí ani spokojenost. Budeme jen narážet, protože zdroj naší nespokojenosti není v tom, v čem jej vidíme.

Přejeme si klid, ale nedokážeme se v každodenním životě klidně cítit. Zneklidňují nás každodenní úkony, role, které plníme, situace, které prožíváme. Mylně z toho viníme svět, který ale za nic nemůže, je totiž v pořádku. Nás zneklidňuje jen náš pohled na něj — pohled chudáka. Pohled člověka, kterému něco chybí, a proto trpí dojmem, že jej život trápí a ohrožuje.

Nebaví jej žít, ale ne proto, že není čím, ale že on jde na vše hlavou a tudíž ve všem hned vidí boj a překážky. Uvažuje účelově, něco za něco. A právě díky tomu v ničem nevidí smysl a do ničeho se mu nechce. Neuvažuje z pozice toho, kdo chce dávat, ale kdo touží něco (konečně) dostávat.

Bohatství nejsou peníze

Bohatství je cítění lásky. Bezpodmínečné, tedy pořád, bez ohledu na okolnosti. Pak vše funguje, vychází, žití baví. Nic neřešíme, nebojujeme, cítíme se dobře sami ze sebe, a ten pocit pohody do všeho automaticky promítáme. Jsme přitažliví, proto nám všichni a vše vychází vstříc a vše funguje, aniž bychom se o cokoli starali.

Přitažlivý a spokojený je ten, komu o nic nejde. To je to tajemství bohatství. Dokud nám o něco jde, jsme nepřitažliví a upjatí. Nic nedáváme. Teprve až nám nejde o nic, jsme uvolnění, bezstarostní, a tudíž i dávající.

Bohatství je systém našich názorů na sebe a potažmo na svět

Bohatství musíme nejdřív cítit. Pak je budeme přitahovat, úplně samozřejmě a automaticky, ve všech formách. Pokud se ale bohatí necítíme, může se nám o všem jen zdát. Musíme se tedy přestat za bohatstvím honit a vymýšlet, jak zbohatnout. My se potřebujeme stát bohatými zevnitř.

Bohatství je pocit, o který je nutné pečovat. Pěstovat jej a hýčkat, cíleně rozvíjet v souladu s našimi talenty, touhami a potřebami.

Správné uvažování je — chci bohatství sdílet. Chci se stát přitažlivým, hodnotným, soucitným, laskavým. Chci se uvnitř nastavit tak, abych se bohatý cítil, aby mi nic nechybělo a s nikým a ničím jsem nebojoval. Tím najdu svou přirozenou cestu k seberealizaci a zároveň si otevřu všechny cesty tak, aby mi to, co dělat chci, fungovalo.

Zbohatnout = změnit se

Bohatými se staneme tím, že srovnáme a vyladíme svůj vztah k sobě. Staré podvědomé bloky, které řídí vzorce našeho nesprávného uvažování a chování, odstraníme z podvědomí a nahradíme je uvažováním přirozeným. Cesta k bohatství je tedy cesta sebezměny.

Sebezměna = změna přitažlivosti

Snažením se, handrkováním, úsilím ani snahami něco řešit se člověk nijak nemění. Vyzařuje pořád to samé — proto to k žádné změně k lepšímu nevede — nemůže. Změna k lepšímu se uskutečňuje jinak — využívá se potenciálu zneklidňujících situací. Začíná to pochopením, že kdykoli zneklidním, není co řešit, ale přišel čas čistit. Od té chvíle se začínám chovat úplně jinak — namísto řešení se měním a — tím bohatnu.

<Předchozí | Následující >