Princ Pohárů nás učí chápat, že touhy jsou motorem našeho života. Že právě v jejich uskutečňování najdeme naplnění, v ničem jiném. Tato skutečnost je jakousi prodlouženou rukou Princezny Pohárů, která přišla s pochopením, že sebepřijímáním neboli čištěním svého vztahu k sobě získáváme sílu, radost i schopnost stát na svých nohách a žít v souladu s naším vnitřním nastavením.

Princ Pohárů na to tedy navazuje pochopením, že jedině naplňování svých tužeb nás dokáže naplnit, neboli — jestliže tak nežijeme, budeme se zcela jistě cítit prázdní. A to je rozhodně potřeba nebrat na lehkou váhu. Zde se jasně rýsuje ta jediná smysluplná životní cesta — cesta plnění svých tužeb, svých vnitřních volání, rozvíjením a využíváním svých talentů.

Zábava naplnění nikdy nepřinese

Je poměrně časté, že hledáme smysl svého žití v něčem jiném než v seberealizaci. Přejeme si partnera, rodinu, děti, hodně peněz, chatičku, teplé dobře placené místečko, navštěvovat se s přáteli, chodit na zajímavé akce, jezdit na dovolené, okukovat svět, kupovat si hezké věci, žít v luxusu…

Touha není výmysl. Touha jde zevnitř, z nitra, je to bytostná potřeba se realizovat. Výmysl je fantazírování, jehož zdrojem je naše nespokojenost s tím, jak žijeme. Začneme si vymýšlet, co by nás z té bídy a letargie vytrhlo. Začneme snít o něčem, co přinese našemu žití oživení, změnu k lepšímu, co nás aspoň nějak zabaví, odvede jinam, nebo aspoň k jiným myšlenkám. Ale tohle nemá s touhou nic společného, to je zoufalství.

Tyto představy jsou ale naivní, na ničem z toho svůj život nemůžeme stavět. Jediné, co nám skutečně štěstí přinese, je seberealizace. Tedy naše vlastní pracovní aktivita, k čemuž ale rozhodně nestačí jen „něco dělat“. Nutným prvkem seberealizace je „věnovat se tomu, k čemu jsme se narodili“. Věnovat se tomu, co cítíme jako svou bytostnou potřebu a touhu to dělat. Naplňujeme tím své předurčení, v souladu se svými talenty, jejich rozvojem a uplatňováním tam, kde je máme uplatňovat.

Vše cenné odjakživa máme

Potřeba seberealizace souvisí s pochopením, že jsme se pro ni každý narodil již vybavený. A jde jen o to, jestli se cestou rozvoje svých talentů vydáme, anebo ne. Jestli pochopíme, že právě to nám zajistí trvalou spokojenost, anebo budeme zkoušet hledat uspokojení v něčem jiném.

Život je plný lákadel. Proto ten, kdo začne žít hlavou, začne na ta lákadla sedat jako vosa na bonbóny. Lákadla hezky vypadají, lacino se nabízejí, přinášejí rychlé uspokojení. Jsou to ovšem bludičky, které nás testují. Zkoušejí, jestli se necháme zlákat a vydáme se cestou lacinosti, namísto seberealizace. Lacinost nás vždy dovede k závislosti, ukáže nám, že jsme podlehli klamu a pozlátku, chuť dostávat a užívat si zvítězila nad chutí přirozeně rozvíjet svou schopnost dávat víc a víc ze sebe.

Následkem toho nás život nudí a my s ním začínáme bojovat. Nežijeme pro radost a chuť se realizovat, ale pro své fantazie, zbytečnosti a konzum. Hodnoty vidíme v tom, čím se snažíme své frustrace kompenzovat — ve svých útěcích od neuspokojivé reality.

S kompenzacemi přichází kompromis

S potřebami něco kompenzovat se dostaví — kompromis. Nežijeme srdcem, něco nám chybí, tudíž ani nedokážeme být sami sobě věrní. Slevujeme, žijeme v kompromisech, neschopni z nich vystoupit. Uvažujeme způsobem „lepší něco než nic“, protože nám samotným se sebou není dobře ani se necítíme jistě a bezpečně. Chybí nám odvaha, protože nám chybí sebeláska. Sami se sebou se cítíme prázdní (osamělí), proto jsme schopni tolerovat a snášet kde co (abychom se vyhnuli samotě, naší noční můře).

Už ani pořádně netoužíme, nemáme k tomu odvahu. Už se jen tak plácáme a srovnáváme svoji bídu s bídou druhých, říkáme si, že „oproti těm a těm jsme na tom vlastně dobře“ nebo „co bychom chtěli, vždyť to není tak zlé“ a podobné nesmysly. Snažíme se sami sebe utěšovat, jenže — to nefunguje. Nemůže, protože to je falešné. Pendlujeme mezi frustrací a útěky z ní. Jako pendlovky, doleva—doprava, sem—tam, od ničeho—k ničemu, pořád—dokola.

Už Princezna Pohárů dala jasně najevo, že život je nutné srovnat vyčištěním své duše. Sebepřijetím, neboli odstraněním všech starých podvědomých bloků. Dokud to neuděláme, budeme dál žít jako ty pendlovky.

Pendlovky rozhodně ne

Tak ale život vypadat nemá, jen může. A bude, dokud si neuvědomíme to, co nám přichází vysvětlit Princ Pohárů — že kompromisy do života nepatří. Jsou to právě ony, díky čemu se necítíme dobře, nežijeme šťastně, naivně sníme a bloudíme od ničeho k ničemu, ve snaze si aspoň namlouvat, že náš život za něco stojí. Přežíváme, a je nutné si to otevřeně přiznat.

Přežívá ten, kdo nestojí pevně na svých nohách. Což je každý, kdo se nemá bezpodmínečně rád a tudíž mu — něco chybí. A právě to chybějící „něco“ se mu stále vrací v podobě nepohody a — pocitů slabosti a osamělosti. Cítí se tlačený životem, okolnostmi, nevěří si.

Vnější tlaky jsou ale pouze zrcadly vynášejícími na světlo naše vnitřní slabosti — naše podvědomé bloky. Jediná cesta vpřed je cestou jejich čištění, čímž se v nás začne znovu probouzet síla, která nás ani nikdy neopustila, my jsme se jen od ní sami odstřihli.

Touhy v sobě všichni nosíme

Jak naše vnitřní síla roste, cítíme se čím dál klidnější, svobodnější a — začínají se probouzet i naše touhy. Ty, které jsme marně hledali, o kterých jsme si mysleli, že nám chybí, v nás také vždycky byly, jen — byly zakryté našimi bloky a tudíž jsme o nich nevěděli. Necítili jsme je, protože jsme s nimi nebyli ve spojení.

Z toho plyne jedno důležité pochopení — touhu nemá smysl hledat, přemýšlet, čím vlastně jsem, co jsou mé talenty a jaké je mé určení a místo ve společnosti. To najít ani vymyslet nejde, k tomu je potřeba se pročistit — odstranit své podvědomé bloky. Tím se se svými touhami spojíme, naše nově probuzené cítění začne sílit a jasně nás povede přesně tam, kde nám bude dobře.

Pro jistotu shrnu ta nejdůležitější poselství Prince Pohárů:

• Svůj život musíš postavit na seberealizaci.
• Rozhodně nepřistupuj na žádné kompromisy, budeš nešťastný.
• Své touhy ani způsob jejich uplatnění nehledej, nesnaž se nic vymyslet, jen se čisti, dokud se v tobě vše samo neprobudí.
• Nic si neodepírej, jen nic nechtěj hned. Bav se tím, že si za tím svým jdeš a že si to rozhodně splníš. Užívej si cestu, nefixuj se na výsledek.

Toto je tedy poselství Prince Pohárů, nositele spokojeného a naplněného života bez kompromisů i všeho laciného a zbytečného.

<Předchozí | Následující >