Královna Pohárů
rálovna Pohárů nás učí opravdovosti. Tedy schopnosti být sami sebou, nic neskrývat, nic v sobě nepotlačovat, za nic se nestydět, nic nepřekrucovat, do ničeho se nemanipulovat, nic sobě ani druhým nenalhávat, nemlžit…
Opravdovost nás dělá čitelnými, pro okolí, ale hlavně pro sebe samé. Jakmile sami se sebou začneme bojovat tím, že své přirozené cítění zkoušíme korigovat poučkami, příkazy a zákazy, přestáváme být nejen sami sebou, ale zároveň ztrácíme schopnost se sami v sobě vyznat.
Nevíme, co vlastně chceme — to je výsledek oné nečitelnosti. Ztratili jsme cit, protože jsme své pocity začali přebíjet logikou neboli dogmaty. Co se sluší a nesluší, co říct můžu a nemůžu, co je správné a co není… Cítění slábne, potřeba vše rozebírat roste.
Manipulace
Logika manipuluje duchem, nebo chceme-li — hlava srdcem. Začali jsme hlavu používat k tomu, k čemu ji nemáme. Začali jsme ji zapojovat do svého vnímání světa a rozhodování. Dedukujeme, namísto abychom nechávali volný průběh svému cítění.
Ono to obvykle přišlo zvenčí. Poslouchali jsme „autority“ a jejich názory. Rodiče, paní učitelku, starší kamarády, ale také názory lidí prezentované v televizi, časopisech… Již zmanipulovaní se stali našimi učiteli. Nevědomky, ale to nic nemění na faktu, že jejich podvědomé bloky neboli pomotané názory a hodnoty se začaly stávat i našimi pohledy na svět.
Panáčkovská logika
Nesprávná logika vzniká tak, že se snažíme svět hodnotit. Hlavou dedukujeme své názory na to a ono. Automaticky tím dochází k potlačování cítění, cesta k našim pocitům neboli srdci se začíná zanášet podvědomými bloky.
Blok je nesprávná šablona uvažování. Šablona, neboli vzor, to je důležité chápat. Všichni koukáme na svět skrz své šablony, takže jakmile nějaká šablona vznikne, od té chvíle se na to a vše tomu podobné díváme skrz ni. Nepřemýšlíme, nám už automaticky naskakují v mysli existující šablony.
Lidská logika je deduktivní, neboli vystavěná na hlavou dedukovaných závěrech, které jsou — vždy špatné. A to je nesmírně důležité poznání — hlava nedokáže uvažovat správně. Ne proto, že je hloupá, ale že — umí jen dedukovat. A zdroj, ze kterého dedukuje, je to, co vidí naše smysly. Tedy pohled zvenčí. A pohled zvenčí, ať je z jakéhokoli úhlu, je vždy špatný. Tudíž z něj hlava vydedukuje sice logický, nicméně stoprocentně nesprávný závěr.
Vesmírná logika
Vesmírná logika, která odpovídá realitě, nededukuje. Ona se na věci dívá bez posuzování, tudíž nic dedukovat nepotřebuje. Vidí principy a víc nepotřebuje vidět. To je i důvod, proč nás nechává v klidu — nic nevymýšlí, s ničím nebojuje. Vše přijímá s vědomím, že to je v pořádku. Tím pádem se neprobouzí potřeba něco dedukovat, není proč si na něco dělat vlastní názor, když vím, že je vše v pořádku a já nejsem ničím ohrožovaný.
S vesmírnou logikou cítíme, cesta k srdci je otevřená, volně průchozí. Žádné naše prožitky neprobouzejí tendence něco rozebírat a řešit, protože nás nic nezneklidňuje. Cítíme se bezpečně, neohroženě. A právě tehdy se chováme zcela přirozeně a otevřeně, bez falešné sebekontroly neboli přesně tak, jak nás to učí Královna Pohárů.
Vesmírná logika je cíl
Je potřeba si uvědomit, že umět svět vnímat vesmírnou logikou (a tudíž se vrátit k cítění namísto dedukování) je cílový stav. Ten je i cílem seberozvoje, který spočívá v cíleném čištění podvědomých bloků, neboli cesty mezi našimi vjemy a srdcem.
Otevřený dokážu být, až jsem čistý. Otevřenost je tudíž až výsledek procesu podvědomého čištění. Nemáme se o to tudíž snažit (jít na věc silou), ale čistit se (nechat to zrát a uzrát).
Čištěním se zcela automaticky odkývá vše opravdové, co jsme v sobě odjakživa nosili, jen jsme si to zakryli svými dedukcemi neboli podvědomými bloky. Vše, co se pak snažíme hledat, vše, co nám chybí i vše, co necítíme, cítit zase začínáme. Hlava se čištěním podvědomí vyřazuje z činnosti a čím dál víc situací prožíváme srdcem.
Přestáváme hodnotit, posuzovat, považovat situace za problém i lidi za soupeře, přestáváme se cítit závislí a ohrožení — přestáváme vidět složitě a černě. Nic z toho není výsledkem síly vůle ani snažení mít věci pod kontrolou (oč se často bláhově snažíváme). To vše se v nás probouzí samovolně, jako pocity vycházející z našeho nitra. Čím dál silnější a jasnější.
Ke klidu a štěstí se pročistíš
Je dobré si připomenout, co z výše psaného vyplývá — ke všemu dobrému se pročistíš! Nikdy se tedy nesnaž vymýšlet řešení situací, ani správné pohledy na věc… Naopak — zbav se tendencí cokoli vymýšlet a jen čisti, a čisti.
Nejsme na světě, abychom něco řešili
Znamená to vlastně — zákaz používat hlavu k úvahám o životě. Pochopit, že ji skutečně nemáme k řešení životních situací ani hledání správných názorů. Životní situace nechtějí, abychom je řešili. To si myslí jen hlava a proto dedukuje (bláhové) scénáře. Snaží se něco řešit, ale ono není co. Ono se nic neděje, my jen v tom, co se děje, vidíme problém (a dokud budeme používat hlavu, vždycky budeme).
Jakmile něco hlavou řešíme, jakmile si myslíme, že něco není dobře, jakmile nám něco vadí nebo se cítíme ohrožení a závislí — přestáváme být spontánní neboli — otevření. O něco nám jde, a tím je ovlivněno naše uvažování, chování a projev. Už to nejsme my, už je to naše hlava, která nám mluví do toho, jak se tvářit a netvářit, co říkat a neříkat, co dávat najevo a co nedávat, jak reagovat, jaký budit dojem… Nasadíme si masku a hrajeme nějakou roli.
Ve skutečnosti přestáváme být čitelní, protože se nevyjadřujeme opravdově, ale zkresleně. Okolí nám nerozumí, vnímá náš projev, nikoli naše nitro. A tím dochází k nedorozuměním, a na kvantové rovině se děje, že „nevysíláme to, co chceme“, tudíž ze zákona akce a reakce ani nemůžeme co chceme dostávat.
Za vše mohu já
Naše neupřímnost je příčinou (tou jedinou), že náš život nevypadá, jak bychom si přáli. Zákon akce a reakce se o to dokonale stará. Dokud nezačneme otevřeně vyjadřovat své pocity, není možné, aby nás život uspokojoval. Není možné, aby vypadal tak, jak chceme aby vypadal. Život je obrazem našeho vyzařování, proto nemůže vypadat jinak než přesně odpovídat tomu, co vysíláme.
Takže klíč není v tom se o něco snažit, ale v cestě do sebe. V čištění podvědomých bloků, které budou postupně mizet a otevírat cestu k srdci, čímž se začneme cítit jistější, spokojenější, soběstačnější, neohroženější. Naše otevřenost vůči světu bude přesně odpovídat naší otevřenosti směrem k srdci. Co na srdci, to na jazyku.
A přesně o to jde. Tohle nás Královna Pohárů učí. A ukazuje i cestu, jak toho stavu dosáhnout — nevymýšlet, ale čistit!
