Dvojka Disků přináší dvě důležitá poselství o životních zákonitostech. Obě jsou uvedena hned v podnadpisu karty a my si je zde podrobně rozebereme. Obě spolu úzce souvisejí, popisují, jak je vlastně život nastaven a proč.

Začnu od konce, a nejdřív se podívám na téma „vývoj“ neboli „princip pěstování“. Není těžké přijmout, že se měníme, vyvíjíme, i celý svět se mění a vyvíjí. Sami na sobě si uvědomujeme, že jsme se narodili jako malí, nechodící, nemluvící, a postupně jsme rostli, začali chodit, mluvit, číst, psát…

V tomto máme jasno, tohle nikdo neřešíme. Už nám ale (častěji než se zdá) uniká, že úplně stejně se vyvíjíme i nadále, jako dospělí. Nebo možná mnohem šikovněji řečeno — máme se pořád vyvíjet! Vychozením škol náš růst nekončí, on je všudypřítomný, protože na něm život stojí (i padá). Na neustálém pozvolném vývoji je žití postaveno, a to má několik důvodů.

Jen tam, kde je vývoj, to baví

Prvním důvodem, proč je potřeba, aby se vše vyvíjelo, je zábava. Nikoho by nebavilo sedět celý život na pískovišti a plácat bábovky, byť to v jistém věku bylo skvělé. Vše, co zůstává neměnné, ztrácí punc, lesk, omrzí. Takto musíme uvažovat úplně o všech součástech našeho žití — o své práci, vztazích, koníčcích, přístupu k sobě a péči o sebe, způsobech nahlížení na život…

Kdo se vývoji brání, je zabedněnec. Zabedněný je ten, kdo urputně trvá na svých názorech, nepřipustí, že by něco mohlo být jinak než si on myslí. S takovým člověkem nehnete, protože on tu možnost nepřipouští. Cítí se chytrý a to je ten důvod, proč nemá nikomu co dát a je peklo s ním mít cokoli společného.

I proto nás život vede k seberozvoji, protože to je logické a přirozeně nutné pokračování našeho vývoje, naší životní cesty. Názory, s nimiž jsme dřív žili, potřebují výměnu, aby nás dál dokázal život naplňovat a svět bavit. Seberozvoj tedy není potřeba řešit své problémy, ale přirozený vývoj našich názorů, díky čemuž se náš život pohne i tam, kde s našimi stávajícími názory drhne.

Vývoj obohacuje

Druhý důvod, proč je život postaven na neustálém vývoji, je princip obohacování. Vyvíjíme se stále k lepšímu, čímž do svého života dokážeme přirozeně pouštět víc a víc dobrého. Změny našich postojů se projevují tím, že čím dál méně věcí drhne, čím dál víc situací vnímáme s klidem — čímž umožňujeme, aby nám přinášely to, co mají — užitek.

Vývoj = změny

Jelikož je život postaven na vývoji, musíme se my i svět okolo nás měnit. A ty změny jsou dvojího typu — pozvolné a náhlé. Pozvolnými změnami vše zraje. Ladí se naše názory, ladí se naše chování, naše vystupování, náš projev, ladí se i naše projekty, vztahy… Náhlé změny jsou pak reakcemi na to, co pozvolna uzrálo. Dozráním něčeho přišel čas na změnu, a ta zčistajasna a nečekaně přijde. Takto je tedy potřeba se na život a změny v něm, pozvolné i nečekané dívat. Pak nás přestanou zneklidňovat a trápit. Zbavíme se dojmu, že je něco špatně, že nám něco hrozí, že o něco přicházíme.

Život není náhoda, vše, co se děje, má svůj jasný důvod i význam a smysl. každá změna, která k nám sama přijde, je k lepšímu, bez ohledu na to, jaký v danou chvíli může budit dojem. Dokud dávám na dojmy, bojuji, a toho je potřeba se zbavit. Dojem neříká o situací vůbec nic. A je dobré vědět, co naopak o situaci jasně mluví.

Vše, co přijde samo, je dobré

Je to způsob, jakým změna přišla. Vše, co přijde samo, je dobré, protože to je dílo Vesmíru, který nás všechny vede správně. Změna k horšímu přijde jedině tehdy, když se za něčím pachtíme, honíme, usilujeme a nedáme si říct. Pak se stává, že si vydupeme své, a poté brzy zjistíme, že to vůbec nepřináší to, co jsme čekali. Přijde rozčarování, které nám avizuje — Vidíš? Za tímhle jsi se honil a nedal si říct, že to pro tebe (ještě) není. Že na to buď ještě nemáš (nejsi zralý), anebo to s tebou není v souladu, do tvého života to nepatří, a proto s tím prožíváš něco jiného, než jsi čekal.

Princip pěstování

Dvojka Disků v souvislosti se změnami učí pochopit, že život je proces, kde se vše pěstuje. Pozvolna v nás dozrává vše, co k nám i samo přichází. Nemáme se tedy ani čeho bát, ani oč usilovat nebo se honit. Život plyne sám, svým tempem, které je ideálně nastaveno tak, aby v nás vše, co do našeho žití patří, uzrálo a poté nás to obohatilo.

Správné žití je pasivní přijímání

Správně žít znamená umět se nechat životem vést. Nevymýšlet, nezmatkovat, nepodléhat dojmům, že je něco špatně ani fantaziím, kterými si maluji své sny o tom, jak žiji úplně jinak, úplně jinde, mám co teď nemám a dělám, co teď nedělám.

Důvodem našeho fantazírování je nespokojenost s tím, jak náš život vypadá. A je potřeba si uvědomit, že chyba není v našem životě, ale v tom, jak se na něj díváme. Naivně si myslíme, že je někde chyba, ale my se jen na svůj život špatně díváme a proto v něm vidíme chyby. Nechápeme, co nás momentálně učí, nebo se jen učit odmítáme. Vzdorujeme tomu, co nás přišlo rozvinout, abychom mohli žít to, co s námi bude souznít a přinášet nám skutečnou radost a naplnění.

Zdrojem utrpení je vzdor

Z nespokojenosti neboli z neschopnosti přijímat to, co je, vzniká trápení. Boj, vzdor, chmury, smutky, černé vyhlídky. To vše chápejme jako naše vlastní výmysly a dedukce. Stačí přijmout co je a postavit se k tomu s tím, že právě tohle mě teď přišlo obohacovat, abych se bavil a zároveň dozrál.

Jakmile přestanu vzdorovat, můj život se ukáže jako obohacující a naplňující. změním svůj pohled a naráz se změní pocity, které prožívám i můj přístup k tomu, co momentálně žiji. Uvědomím si, že vůbec nezáleží na tom, co a kde zrovna prožívám, že jde jen o to, jestli se na to dívám jako na zdroj zábavy a obohacení, anebo si při tom vymýšlím, jaké by to bylo, kdyby…

Umění žít v nejistotě

Druhým tématem Dvojky Disků je tzv. „moudrost nejistoty“ neboli umění se v nejistotě cítit naprosto bezpečně. Což opět příliš nekoresponduje s naší člověčí logikou, která je naopak postavená na budování jistot a lpění na nich. je to ve skutečnosti závislácké uvažování, vycházející z představy, že jsme izolovaná bytost (panáček), která se potřebuje držet okolních zdrojů.

My ale nejsme panáčkem, ale vysílačem informací. Nejsme tudíž příjemcem, odkázaným na okolní zdroje, ale zdrojem samotným. Do našeho žití proudí vše jako odezva na naše vyzařování, na naše očekávání. Stačí si toho být vědom a myslet na to, jak to chceme mít, namísto dedukování scénářů podle toho, jak na nás okolnosti zrovna působí.

Umět se odpoutat od vlivu okolí, přestat z okolností dedukovat scénáře, je předmětem seberozvoje neboli — záměny deduktivní logiky člověčí (panáčkovské) za logiku Vesmírnou. Cílem seberozvoje je zbavení se tendencí cokoli hodnotit. Dokud to dělám, budu pořád něco dedukovat, pořád mi bude hlava šrotovat, pořád budu dělit na pohodu a hrozby, pořád se budu cítit závislý a ohrožený.

Žití bez náhod

V nejistotě se dobře cítí jen ten, kdo už pochopil, jak člověk si svůj život sám tvoří. Že si jej tvoří aktivně svou interakci s Vesmírem, není žádnou osudem zmítanou a na okolnostech závislou obětí náhod. Že život tu je od toho, aby podporoval všechny naše záměry a vedl nás k jejich naplňování.

V nejistotě se tedy dobře cítí ten, kdo ví, že jen on sám má na svůj život vliv, a že život plyne sám, podporujíc uskutečnění všech jeho záměrů. To nás naplňuje trvalým klidem a pocitem bezpečí. Aby to tak ale bylo, je potřeba uvažovat z perspektivy vesmírných zákonů, neboli vidět život reálně. Z perspektivy našich dojmů a dedukcí to není možné, protože vždy někde uvidíme chyby, problémy, komplikace a „objektivní důvody“, proč to či ono nedopadne dobře nebo nemůže fungovat.

Vše je dobře

Skutečnost je tedy taková, že vše je dobře, vše, bez rozdílu, jakým dojmem to působí, je v pořádku a nijak nás to neohrožuje. Ohrozíme se jedině sami, když své dojmy začneme rozvíjet a reagovat na ně, považujíc je za skutečnost. Pak přijmeme za realitu své dedukce a život se tomu přizpůsobí. On se nedokáže nepřizpůsobit našim vidinám, poslouchá nás, právě proto, že MY jsme tvůrci, on jen poslouchá a poslušně se přizpůsobuje.

<Předchozí | Následující >