Dvojka Pohárů dává správný pohled na mezilidské vztahy. V prvé řadě ukazuje, že naše vztahy k ostatním jsou zrcadlem našeho vztahu k sobě samotným. Sami k sobě se chováme úplně stejně jako k ostatním lidem.

Jak se projevujeme navenek vůči druhým odpovídá tomu, jak se projevujeme vnitřně vůči sobě. O druhých uvažujeme úplně stejně, jako v duchu sami o sobě.

Naše chování a vystupování je tudíž přesným monitorem našeho vnitřního nastavení. Kdo bojujeme, děláme to jen proto, že v sobě uvnitř také svádíme boje, hádky, výčitky a kritiky své vlastní osoby. Proč se to děje?

Nemáme se rádi

Je dobré si uvědomit, kde se zdroje naší nelásky k sobě, kterou pak už jen ventilujeme obdobnými postoji vůči ostatním, vzaly. Může za to nespokojenost, kterou jsme v minulosti někde v našem žití objevili. Nespokojenost s tím jak vypadáme, co nám jde/nejde, kde a jak žijeme, jaké máme rodiče, jak jsme na tom s penězi…

Život je obrazem vztahu člověka k sobě. Jak žiji, tak se mám rád/nerad. Mé uvažování a chování je projevem vztahu k sobě. Proto i vše vyřeším — změnou vztahu k sobě. Správně nastavený seberozvoj s ničím jiným ani nepracuje, protože je zbytečné cokoli jiného řešit.

Nespokojenost probouzí potřebu hodnotit. Přestáváme si uvědomovat, že my lidé a naše životy jsou úplně stejně kvalitní, pouze jiné. My to začínáme porovnávat, dělit na lepší a horší. V „horším“ přestáváme vidět hodnotu, vidíme ji v tom podle nás „lepším“.

Jakmile jsme jednou takto rozlišovat začali, už v tom automaticky pokračujeme. Hodnotíme sebe, své okolí, svět jako takový, situace, prožitky, autority… Hodnocení se stalo naším životním stylem. Náš vztah k sobě dostává ránu pokaždé, když nám něco vadí. Něco bychom chtěli jinak, podle nás líp. Od toho, co považujeme za „horší“ utíkáme k tomu „lepšímu“, myšlenkami i fyzicky.

Nebereme svět takový, jaký je

Jakmile jsme s hodnocením začali, přestává se nám svět a život líbit — přichází ona nespokojenost, která se v nás díky posuzování každou chvíli probouzí. Chceme něco, co není. Neuvědomujeme si, že nám ani našemu žití nic nechybí, my už si myslíme něco jiného. My už jsme si udělali a dál děláme jiné „správné“ představy o sobě, světě a životě.

Nespokojenost = nepřitažlivost. Je naší životní brzdou, protože aby se náš život změnil a obohatil, aby se náš cíl splnil, musíme být nejdřív spokojení i bez něj. „]Blockquote

Nespokojenost, kterou jsme sami do svého žití vnesli (sami si ji vymysleli), snižuje v našich očích hodnotu toho, co a jak žijeme. Tedy i naši vlastní hodnotu. Náš vztah k sobě získal a získává dál trhliny. Život přestává naplňovat, protože už se na něj nedíváme s láskou. My už jsme se stali nespokojenými kritiky toho, co je a jaké co a kdo je. Svou nespokojenost promítáme do svého pohledu na vše. Nemáme rádi sebe, nemáme rádi svůj život, nemáme rádi druhé lidi, nemáme rádi kde co. Naši pozornost se upíná na chyby a chybičky, nikoli na to dobré.

Kvalita se nemění, to si jen myslíme

Už se necítíme dobře jen tak. Abychom se dobře cítili, něco potřebujeme. Svoji nespokojenost potřebujeme aspoň na chvíli přerazit. Potřebujeme přehlušovat frustrace ze svého pohledu na svět. My si neuvědomujeme, že nám ani světu nic nechybí. Že stačí začít být spokojený s tím, jací jsme a co žijeme. Že svět ani člověk nemají být dokonalí. Že jinde to není lepší, jen jiné. Že je ve skutečnosti úplně jedno, jestli jsme sami nebo s přáteli, pracujeme nebo si užíváme dovolenou. že každá situace je dobrá situace. Že vše jsou jen různé formy, ale stále stejná kvalita.

Nikdo a nic nás nerozčiluje. Rozčiluje a ubližujeme si každý sám. Ubližují nám naše názory a chování, nikoli lidé, situace a okolnosti.

To samé platí o lidech jako takových — každý jsme jiný, jinak nastavený, jinak vybavený, jinak vypadáme, jinak uvažujeme, jinak se bavíme, ale kvalita je stejná. Nemá smysl se srovnávat ve svých dílčích aspektech, případně snažit to, jací jsme, zkoušet měnit nebo vylepšovat. Tím jen potvrzujeme svoji nespokojenost a přetvářku.

Uspokojení přijde, když…

My potřebujeme jediné — nespokojenost, kterou v sobě živíme potřebou hodnotit, nahradit spokojeností. Reálným pohledem na sebe a svět. Zahodit vše, co jsme si dřív vymysleli. Všechno, s čím jsme z libovolných důvodů spokojeni nebyli, potřebujeme přijmout jako že přesně takto to je nejlepší jaké může být.

Lidská logika říká: svět není dokonalý, je potřeba jej změnit. Ale to se mýlí, svět sice dokonalý není, ale zároveň je v něm vše správně. Není co měnit a vylepšovat, přávě teď je vše, jak má být, a to platí pořád. Cílem žití není dokonalost, ale spokojenost. Pak vše funguje.

Namísto posuzování světa a lidí hlavou (našima očima a rozumem) se potřebujeme naučit žít a vidět srdcem. Pak znovu dokážeme mít rádi co je, namísto toho, co není. Do našeho žití vstoupí láska a pohoda. Hlava se uklidní a život začne zázračně fungovat.

Zaměnili jsme hodnoty

Nespokojenost je produktem záměny hodnot — vidíme hodnotu v tom, co nemáme, jací nejsme a co není. Vymysleli jsme si, že to, jací jsme, co máme a právě žijeme, není dost dobré. Že tomu něco chybí. A začali jsme si představovat, jaké by to bylo, kdybychom byli jiní a žili jinak. I jak by bylo fajn, kdyby i druzí byli jiní.

Zdrojem strachů je nespokojenost

Vyfantazírovali jsme si blud, kterému jsme uvěřili. A nedošlo nám, že si tím vytváříme ze života peklo. Že námi živená nespokojenost bude produkovat další a další nepříjemné pocity. V řadě situací se nebudeme cítit dobře, ale ohroženě. Neuvědomujeme si, že naše strachy, pocity ohroženosti, životní nejistota a vize problémů jsou výsledkem naší nespokojeností, která je jejich zdrojem. Potřeba hodnotit a porovnávat v nás žije trvalým životem a působí jako magnet na nepříjemnosti.

Egoista je…

Na svět jsme se přestali dívat skrz člověka jako bytost (duši). Hodnoty nevidíme v sobě a lidech, ale v tom, co kdo má, kolik vydělává, jak vypadá, jak se tváří, jaké má postavení… Stávají se z nás egoisté, kteří skutečné hodnoty přehlížejí, přestali je vidět.

Egoisté nevidí hodnotu v sobě, ale v dojmu, jakým působí. Stejně tak nevidí hodnotu v druhých, ale v dojmu, jaký dělají. Obecně řečeno — nikoli v tom podstatném, ale v povrchním. Jsou mimo, něco jim vnitřně chybí, proto se snaží předvádět, budit dojem. Ne tím, jací jsou, ale nač si hrají. Jsou falešní (nikoli zlí), a zároveň — mají strach. Strach z toho, že nebudou dost dobří, že zklamou, že se jim něco nepodaří, že udělají chybu a přijde se na to, že se provalí to, co maskují, že přijdou o něco, na čem své štěstí staví — o prestiž, pózu, majetek, peníze…

Z nedostatku sebelásky vzniká závislost a frustrace

Egoista je obyčejný závislák. Tíhne k tomu, čím si kompenzuje svůj pokřivený pohled na sebe a své hodnoty. Ke své berličce, kterou své strachy a frustrace přehlušuje. Buď se předvádí, konzumuje, tráví čas zbytečnostmi, anebo se před světem schovává a utíká. V každém případě nedokáže žít jen tak, v klidu, s radostí a pro radost. Klid ani nic „obyčejného“ mu nevyhovuje, probouzí v něm prázdnotu a všechny jeho démony.

Začít se mít zase rád

Dvojka Pohárů popisuje opak egoisty. Resp. učí, že se svého egoismu (který v sobě každý máme, jen někdo méně a někdo víc) musíme nutně zbavit. Naše ego nám jen hází klacky pod nohy, dělá nás nespokojenými, prázdnými, roztěkanými, ale i slabými, smutnými… Probouzí v nás špatné pocity a následnou potřebu se životem bojovat.

Ego je původcem všech našich strachů. Cítíme se ohroženi, protože se pořád s něčím/někým porovnáváme. Hodnotíme lidi, situace, vztahy, ceny, a z řady svých závěrů vycházíme jako ti, kdo na něco nemají, komu život nemůže fungovat jen tak, komu něco hrozí. A z těch pocitů dedukujeme, že musíme chodit štěstíčku naproti, podbízet se, snažit, bojovat s konkurencí, kalkulovat, plánovat a řešit co bude/nebude.

Namísto abychom nechávali život samovolně plynout a žili jen tím, co k nám samo přichází, se v nás usadila potřeba jej mít pod kontrolou (protože se necítíme bezpečně) a aktivně jej plánovat a řídit. Vymýšlíme, co musíme dělat dnes, zítra, pozítří… Nežijeme pro radost, ale z povinnosti.

Život bez snažení

Dávno jsme si přestali myslet, že spokojeně a úspěšně žít by mohlo jít jen tak, bez snažení. Že by mohl fungovat sám, přizpůsobovat se našim potřebám. Že stačí být sám sebou, upřímný ve vztahu k sobě a tom, co chceme i nechceme.

Jenže on přesně takový život je. On se automaticky přizpůsobuje dialogu, který se sebou vnitřně vedeme. Našim představám a očekáváním. Všechny boje, honičky a překážky se odehrávají v nás, vidíme je (vymýšlíme) svým vnitřním zrakem, svou logikou. Jsou to naše představy o životě, vymysleli jsme si je kdysi svou nespokojeností a potřebou porovnávat a hodnotit.

Egoista je panáček. Uvažuje tak, vnímá sebe jako panáčka, který se musí starat o své přežití. Na vše se cítí být sám a myslí si, že motorem jeho života je jeho vlastní úsilí, plánování a aktivita. Pořád něco vymýšlí a zkouší, čímž si do života vůbec nepouští Vesmír. Svými úvahami i aktivitami vše spolehlivě blokuje a brzdí, proto to nefunguje a to v něm probouzí ještě větší potřebu vymýšlet, plánovat, kalkulovat a být aktivní. Neumí dát životu zelenou a nechat jej jen tak plynout, aby se vše samo správně vyvíjelo a organizovalo.

Nechodit na vše od lesa

Naučili jsme se podmiňovat neboli neuvažovat přímo, ale oklikou. Neuvažujeme způsobem „chci žít takto„, ale „abych mohl žít takto, musím…“. Hlava do našich úvah vnáší kalkulačku. Vymýšlí, za jakých podmínek něco půjde/nepůjde, protože hlava musí mít jistotu, plán. Hlava nedokáže něčemu věřit jen tak bez důkazu, propočtu a plánu. Neumí nechat věci být s tím, že se budou samy řešit. Hlava o životě neví vůbec nic.

Dnes už svým představám věříme, takže si neuvědomujeme, že to, co prožíváme, je obrazem našeho uvažování. My to vidíme naopak — myslíme si, že to, jak náš život vypadá, potvrzuje správnost našich úvah o něm. Dokonale jsme sami sebe oklamali.

Čistá duše

Čistá duše je ta, která vůbec nikde nevidí nic negativního. Žádné problémy, nedostatky, podfuky, hrozby, konkurenci, potřebu bojovat, chránit se, usilovat, podmiňovat… Čistá duše tohle všechno dřív viděla, ale zbavila se toho. A to je i náš případ. To je cílem skutečného seberozvoje, protože jen to nás dovede do stavu, kdy náš život funguje tak, jak byl vymyšlen — v klidu a sám. Proudí do něj vše dobré, protože nás ani nenapadne, že by to mohlo být jinak.

Vidět dobro, žít dobro. Vidět všude dobro znamená cítit lásku. Nechtít nic/nikoho měnit, přijímat vše, jaké to je s vědomím, že takto to je správné, přesně akorát. To je láska. Pak lásku vyzařujeme a naše hlava je úplně v klidu, nic neřeší, protože s ničím nebojuje. Automaticky přitahujeme dobro a náš život funguje, protože jej necháváme (konečně) samovolně plynout.

Zdroje našich nespokojeností odstraníme tím, že přestaneme rozlišovat a hodnotit. Staneme se spokojení a tím — bezstarostní a přitažliví vůči všemu dobrému. Musíme ale začít z gruntu, svojí minulostí. I o té si musíme spravit názor tak, že ať byla jakákoli, byla přesně taková, jaká být měla — správná. Že všechny prožitky, bez ohledu na to, jak na nás působily, nás přišly obohatit, udělat jedinečnými a budou se nám hodit.

Náš život bude jedna báseň, přesně jak zní anglický název Vesmíru: „uni verse“. Budeme prožívat a vyzařovat lásku. Doopravdickou, tedy k sobě i ostatním. Budeme chápat, že vůbec nezáleží, kde jsme a co děláme, ale co u toho vyzařujeme — kolik lásky do toho vkládáme.

<Předchozí | Následující >