Královna Mečů
rálovna Mečů přináší učení o upřímnosti a otevřenosti. Říká nám, že jedině takto se svých podvědomých bloků, které nás brzdí a škodí nám, zbavíme.
Na obrázku karty je Královna, která si sundala svou masku — odkryla svou pravou tvář, ukázala se světu taková, jaká je. A tím — se nad ní rozestupují mračna, která její život dříve zakrývala. Vše černé a nepříjemné mizí, její život se vyjasňuje.
Upřímnost a otevřenost jsou vlastně návratem do stavu přirozenosti — na úplný začátek, kdy jsme takoví všichni byli. Než…
…jsme začali zapojovat do svých pohledů na život hlavu. Tím se stalo, že jsme se přestali řídit svým cítěním, a namísto toho se oddali svým dojmům a z nich dedukující logice. Začali jsme hodnotit, porovnávat, kritizovat, odmítat, utíkat… Jedním slovem — bojovat.
To bylo tak…
Celé to začalo tím, že jsme přestali věci přijímat takové, jaké jsou. Začali jsme si je nálepkovat podle toho, jak na nás působily — hodnotit. Lidi i prožitky. Už to nebylo jen jiné, ale lepší/horší. A sami sebe jsme taky dostali potřebu hodnotit a — někam zařazovat.
Takto se naše podvědomí začalo plnit nepřirozenými představami — začalo se blokovat. Každá nálepka je blokem, který se začne promítat do našeho uvažování. „Drahé“ začne být skutečně drahé, tudíž — nedostupné. Při pomyšlení na to v nás hrkne a přesně tím zastavíme proud energie. Ozve se záklopka, která nám hlásí — na tohle nemáš!
Co nepřijímám, jaké je, to odmítám. Boj s něčím je vlastně odmítání. Např. všemu, co mi přijde „moc drahé“ říkám „tohle do svého života nepouštím“. A pak to tak i mám — nemám na to. Vesmír se stará, abych na to skutečně neměl.
Podobných záklopek jsme si vytvořili víc a každá z nich se projevuje hrknutím a odmítavým postojem — bojem. Vyjadřujeme svoji nespokojenost. Vytvořili jsme si svou vlastní verzi světa, ve kterém jsme všemu přisoudili nějaké hodnotící atributy.
Subjektivní realita
Už nežijeme ve světě skutečném, ale ve svém vlastním. Ve své fantazii, která vše překroutila. Nevidíme svět takový, jaký je, ani lidi a situace takové, jaké jsou. My už máme na vše svůj vlastní názor. Svou — logiku. Dovedeme si naprosto jasně všechny své nálepky zdůvodnit (jak by ne, sami jsme si je vydedukovali). Považujeme je tudíž za realitu — víme přesně, proč je to tak, jak to vidíme.
Objektivní realita = svět bez nálepek. Takový, jak jej vidí jeho autor Vesmír. Ale každý člověk si vytvořil svou vlastní verzi, realitu subjektivní, kterých existuje tolik, kolik existuje lidí. V čem se subjektivní realita blíží té objektivní, to člověku víceméně funguje. Čím víc se ale jeho představy se skutečností rozcházejí, tím víc mu to drhne — bojuje a řeší.
Ve skutečnosti neřeší „to“, ale vždy jen svoji subjektivní realitu (nálepku). Neboli problém, který si (kdysi) sám vymyslel. Bojuje se svým názorem, s tím jak věci vidí, nikoli jaké jsou.
S každým blokem přichází — strach
Jakmile na něco připneme nálepku „moc drahé“, automaticky se v přítomnosti toho nebudeme cítit dobře. Budeme cítit, že na to nemáme. Bude nám nepříjemně, ztratíme vnitřní klid, naše hlava začne něco řešit. A my…
Před strachy se zakrývám maskami
…se začneme ošívat. Nebude nám příjemně a tudíž — budeme chtít ten nepříjemný pocit zakrýt. Nasadíme si masku = začneme se přetvařovat neboli — přestaneme být upřímní. Začneme hrát divadýlko, odvádět pozornost, svoji i případně druhých lidí, jsou-li u našeho vnitřního boje přítomni. Úplně stejně nepříjemně se budeme cítit v konfrontaci se vším, co řadíme nad sebe — mezi těmi, koho považujeme za hezčí, chytřejší, úspěšnější, vzdělanější, šikovnější, bohatší, zkušenější…
Láska je vidění života bez dramat. S nadhledem, v pohodě, optimisticky, bez stresů a zmatkování. Láska je opakem strachu, ten naopak vše zveličuje, dramatizuje a působí černé vyhlídky.
Měli bychom už znát vesmírný zákon, že „nikdo se nedokáže v neklidu chovat správně“. Jenže my se do neklidů dostáváme automaticky pokaždé, když se konfrontujeme s něčím, o čem si myslíme, že na to nemáme, co řadíme nad sebe. I co sobě nebo někomu vyčítáme, s čím nejsme spokojeni. Tudíž ať pak uvažujeme jakkoli, je to vždy špatně. Vždy tím sami sobě ublížíme (někdy i druhým, ale sobě vždy nejvíc). Sami sebe omezíme, odstřihneme se od něčeho jen proto, že se na to díváme skrz nálepku „na to nemám“ nebo „to si nezasloužím“.
Vzhůru zpět!
Náprava historicky napáchaného systému nálepek spočívá v opačném postupu. Svou realitu osobní potřebujeme sladit s tou objektivní. Přestaneme se pak automaticky omezovat, staneme se znovu spokojeným člověkem, který má bezpodmínečně rád sebe i celý svět — protože už přestal vidět problémy i soupeře, které jej dřív zneklidňovaly. Do svého života začneme pouštět, co jsme dřív blokovali.
Musíme pracovat se zdroji svých nepříjemností, nesnažit se pracovat s těmi nepříjemnostmi jako takovými (to napadá panáčka, on vždy uvažuje přímočaře). A tou cestou ke zdrojům je — upřímnost. Skoncování se vším, čím jsme své bolístky maskovali, se vší přetvářkou, hraní si na něco a honění se za něčím.
Upřímnost = svět bez nálepek. Takový, jaký skutečně je, nezkreslený a bez přetvářky.
Všechny hodnoty nosím uvnitř (jen to nevím)
V podstatě jde o nalezení hodnot v sobě namísto dřívějšího vidění je v tom, co nemám, jaký nejsem a co neumím — v jiných lidech, věcech, penězích, majetku… Musím pochopit (přestože to tak dost možná necítím), že jsme všichni hodnotní stejně, jen jsme zároveň každý jiný.
Nikdy mi nic nechybí. Jen já sám, každý pocit „chybění“ je jen kontrolkou, která říká — nemáš se rád! Chybíš si, chybí ti sebeláska (máš pošramocenou sebehodnotu). Neceníš si toho, jaký jsi. Proto se tvé myšlenky upínají tam, kde hodnoty vidíš, co stavíš výš než sebe.
Hodnoty jsou v tom, co každý dokážeme nabízet, sdílet naše vrozené talenty. Je to něco, co nám nemůže nikdy nikdo vzít. Kromě nás samotných — když si své poklady neuvědomujeme. Naučili jsme se na sebe dívat jako na někoho méněcenného, nedostatečně dobrého, závislého, kdo aby si získal pozornost, musí něco předstírat. Anebo se rovnou zašijeme do ústraní, protože se mezi lidmi necítíme dobře. Vnímáme je jako sobě nadřazené, silnější, šikovnější, úspěšnější — lepší. V porovnání s nimi vyjdeme vždycky jako poražení.
Sebehodnota = subjektivní pohled na sebe
Objektivní realita neboli skutečnost je ale jiná — každý je hodnotný úplně stejně. Jenže já na sebe nekoukám skrze svou skutečnou hodnotu, ale skrze sebehodnotu. Neboli svým zdeformovaným pohledem na mé kvality. Sebehodnota neukazuje, jaký jsem, ale jak se vidím. Je to tedy můj vlastní názor.
A právě tento můj názor na sebe je alfou i omegou mého žití. To je ona šablona mého života od A do Z. To ona udává, co do svého žití pouštím a co ne (protože s tím nějak bojuji). To ona udává, co si mohu dovolit a co ne. Kde se cítím dobře a kde špatně.
Vše vyřešíš změnou vztahu k sobě
Královna Mečů tedy odkrývá tuto pro život stěžejní skutečnost — životu udává podobu i trend vývoje tvůj vztah k sobě. Zdrojem všeho je jen a pouze — tvá sebehodnota. Tvá představa o sobě a svých kvalitách. Tvůj (nereálný) pohled na sebe.
Nesnažit se vylepšit, ale přijmout, jaký jsem
Z čehož se už jasně rýsuje řešení — nauč se na sebe dívat reálně. A tím reálným pohledem se myslí — přestaň si nalhávat, že ti něco chybí. Že nejsi dost dobrý, že je nebo někdy bylo v tvém životě něco špatně. Žes někdy udělal chybu, kterou je potřeba si vyčítat, žes měl někdy něco udělat/rozhodnout jinak. To vše je tvá fantazie. Nic ti nechybí a tvůj život tě vždy vedl tak, abys prošel vším, co budeš kdy potřebovat.
Mít rád nedokonalosti. Stavem skutečného sebepřijetí je láska k nedokonalostem. Přijímáme ty své (za které jsme se dřív styděli) a stejně tak se nám líbí i na druhých ty jejich. Už netoužíme po dokonalém světě, už cítíme, že „tak akorát“ je vše mnohem lepší. Z našeho života tím zmizí napětí.
Řečeno jinak — jsi přesně takový, jaký máš být a jde jen o to to přijmout — mít se rád. Bez výčitek, bez srovnávání i všech kdyby. Upřímně se vyjadřuj, buď sám sebou, otevřený, přátelský, říkej, jak věci cítíš, přiznej, co umíš i neumíš, jaký jsi i nejsi, neboj se dělat chyby. Nic si nevyčítej, ber to tak, že vždy děláš, jak umíš a jinak to ani nejde. Stejně se dívej na druhé, i jejich zdánlivé nedostatky a chyby toleruj, nevnímej je jako důvody ke kritice.
Miluj sebe a začnou tě milovat i ostatní. A ty je. Všechny tvé vztahy se samy vyladí, protože ony opět jen a pouze odrážejí tvou (ne)spokojenost se sebou. Život začne bavit, protože z něj zmizel boj i zbytečné napětí živené tím, že vše musí nutně být bezchybné. Všude tam, kde dřív přicházela kritika, se objeví láska, nadhled a pohoda.
Upřímnost = cesta ke spokojenosti
Upřímný se stává automaticky spokojeným. Uvědomuje si, že všechny jeho masky jej jen svazovaly a bránily mu volně dýchat. Pak se ani nešlo cítit spokojeně, pak bylo pořád někde na pozadí cítit, že životu něco chybí nebo hrozí. A to něco — jsme byli my sami. Chyběla nám sebeláska. Vědomí, že nám vůbec nic neschází, jen nemáme nic zbytečného. Že nám ani nic nehrozí, že vše se samo vždy vyřeší v náš prospěch když — s tím nebudeme bojovat.
