Trilogie o lásce (2): Nic než láska neexistuje
ruhý díl trilogie o rozdílu mezi kartami Dvojka, Trojka a Čtyřka Pohárů pojednává o tom, co jedinečného nám přináší prostřední z nich — Trojka Pohárů.
Podnadpis karty mluví o „citovém bohatství“ a my si vysvětlíme, co se tím konkrétně myslí.
Citové bohatství je schopnost lásku cítit a všude vidět. Ono to spolu přímo souvisí, protože není možné lásku cítit, dokud ji všude nevidíme.
Člověk, který všude lásku nevidí, prožívá sympatie a antipatie. Naivně tomu říká láska, ale to žádná láska není. On jen je zvyklý říkat „to miluji“ všemu, co mu jde momentálně pod nos, a kritizovat vše, co mu pod nos nejde. A to nemá s láskou nic společného, to jen reaguje na okolnosti.
Jeho vidění světa a života v něm probouzí emoce, chvíli je nadšený, chvíli smutný nebo vystrašený. Není vyrovnaný, jeho vnitřní stav a s ním i schopnost fungovat se neustále mění a on nad tím nemá kontrolu — nezáleží na něm, jak se bude cítit a fungovat, ale na tom, co mu zrovna přeletí přes nos.
Člověk, který se na svět neumí dívat reálně, tedy vidět jen a pouze lásku úplně ve všem, co sám prožívá i co prožívají všichni ostatní, má svět rozdělený na dvě „hromádky“ (černou a bílou), podle dojmu, jakým na něj to či ono působí. Neboli na hromádku „toto je dobře“ a „toto je špatně“. A dokud to tak má, se vším, co má na podle něj „černé“ hromádce bojuje, považuje to za chybu, újmu, hrozbu, problém…
Výsledek je ten, že takto vnímající člověk nedokáže žít, jak mu vyhovuje, protože si to nedokáže dovolit. Každou chvíli v něčem bude vidět problém, který nedokáže vyřešit. Začne s ním bojovat, a tím to i skončí, na tom se zasekne.
Citově bohatý = žijící srdcem. Dokud vnímáme na základě svých dojmů a pouček, jsme citově chudí. A také mimo realitu. Žijeme hlavou a díky svým názorům prožíváme emoce, které s námi cvičí.
Trojka Pohárů tedy otevírá jiný pohled na svět — s láskou. Ten pohled je povznesen nad všechny dojmy. Vychází z pochopení, že je úplně jedno, jakým dojmem co působí. Vždy, ať tak či onak, je vše v pohodě, vše se vyvíjí v náš prospěch, nic nám nikdy nehrozí, v ničem nebrání.
Zároveň ale záleží vždy na nás, jak věci vidíme, protože máme schopnost vše změnit svými negativními očekáváními a jít sami proti sobě. Abychom si tedy dokázali neškodit, potřebujeme se na svět reálně dívat naučit. Pak pochopíme, jak svět funguje a naše dojmy ze sebe, lidí a situací přestanou hrát roli, resp. přestanou být negativní.
A tím se stane, že všude a ve všem, od rána do večera, vidíme lásku, tudíž ji i cítíme. Už to nejsou přechodné stavy pohody střídané nepohodou, ale trvalý pocit pohody, zdraví, dobra, podpory, hojnosti a samozřejmosti. A přesně to je — láska.
