Pětka Disků nám chce něco povědět o problémech. Neboli o situacích, ve kterých vidíme zádrhel, což nás zneklidňuje, a následkem toho nedokážeme myslet na to, co si přejeme ani pustit věc z hlavy. Pořád se tím zabýváme a tím vývoj událostí buď brzdíme, nebo rovnou směrujeme tam, kam nechceme.

A až to je problém. Problém nevzniká tím, co v nás probudí neklid, ale až když svým negativním dojmům uvěříme. Když začneme dedukovat negativní scénáře z toho, co nás zneklidnilo a co za problém považujeme.

Problémy neexistují

První, co nás Pětka Disků učí, je pochopit fakt, že žádné problémy neexistují. Že nic, co v nás probouzí neklid, není hrozba, my v tom jen hrozbu vidíme. Jsou to tedy až naše dedukce, co problém vytváří. Problém je výplod naší fantazie, která si jej vymyslela proto, že se něčeho polekala.

Nikdo nemluví o světě, každý jen říká, jak jej vidí. Mluví tedy ve skutečnosti o sobě. Měli bychom si uvědomit, že když lidé mluví o tom, co prožili, řešili, slyšeli nebo četli, nikdy nemluví o realitě, ale jen o tom, jak se na to dívají. Jaké si z toho dedukují za závěry, případně jaké cizí dedukce přijali za své. Zdánlivě tedy popisují něco nebo někoho, ale ve skutečnosti odkrývají sami sebe a způsob, jakým jsou zvyklí uvažovat, tedy jací jsou. Chceme-li si tedy o někom udělat jasný obrázek, stačí jej nechat mluvit.

Mluvíme-li tedy o problémech, říkáme „to je problém„, ale to tak není. Ve skutečnosti bychom měli říkat „já v tom vidím problém„. To je totiž realita — je tu něco, v čem já vidím problém nebo překážku nebo viníka, ale to vše si sám vymýšlím. Dedukuji, a dedukuji špatně, protože mé dedukce — byť logické — vycházejí z nesprávného dojmu. Vidím něco špatně, ale jsme přesvědčený, že to tak, jak to vidím.

Chyby v materializaci

Disky jsou energií elementu Země, která reprezentuje proces zhmotňování neboli převedení myšlenek v prožitky. Z vysílaných informací do světa nefyzického se zrodí situace, stav nebo vztah ve světě fyzickém. A Pětka Disků popisuje důvody, proč často tvoříme to, co nám nevyhovuje.

Těmi důvody jsou tedy naše obavy a zkreslené představy o tom, co se okolo nás děje. Někde uvidíme „problém“, což v naší hlavě automaticky spustí myšlenkový chaos — potřebu to řešit, pitvat, snahu tomu rozumět, dedukovat scénáře a strategie, jak se problému vyhnout, jak s ním bojovat…

„Problém“ vznikná v okamžiku, kdy nám o něco jde. Něčeho nebo o něco se bojíme. V tu chvíli se nás zmocní neklid, přestaneme být spontánní a začneme s neklidem bojovat = vymýšlet. Strategie, scénáře, a tím se děje opak než chceme — svůj neklid rozvíjíme, a on roste. Zároveň si myslíme, že nás zneklidňuje situace nebo ten, kdo v ní figuruje, ale ve skutečnosti se zneklidňujeme sami svým uvažováním a bojujeme s vlastními myšlenkami (výmysly).

Do Vesmíru tak vysíláme informace, které vůbec neodrážejí naše představy o tom, jak žít chceme. Vysíláme něco úplně jiného, a pokud to včas nezarazíme, přijde odezva v podobě odpovídajících prožitků.

Vše se dá včas zastavit

Známe-li výše popsané principy, dokážeme si uvědomit, co děláme a přestože nepůjde proud našich úvah hned zastavit, dokážeme mu aspoň nevěřit. A to stačí, aby se materializace vysílaného chaosu zbrzdila a neublížila nám. To proto, že Vesmír plní až naše očekávání neboli materializuje až to, čemu jsme uvěřili. Dokud nevěříme, jen brzdíme, což je lepší než nic.

Nepotřebuješ ničemu rozumět

Jedno ze zásadních pravidel Vesmíru zní — Nepotřebuješ ničemu rozumět. To potřebuje jen panáček, který podle vesmírných principů neuvažuje. Tomu nic, čemu nerozumí, nedá spát. A to je i ten důvod, proč nejen každou chvíli něco řeší, ale i že každou chvíli materializuje něco, co vlastně nechce.

Panáček se nedokáže od okolností odpoutávat. Zabředává do nich, je posedlý potřebou si na vše hned dělat názor. Jeho logika je přesně tímto způsobem nastavená. A proto je potřeba tu logiku — automaticky dedukují názory na vše, co se kde šustne — nahradit jinou, která tou potřebou netrpí.

Znám princip, proto mě víc nezajímá

Nová logika, postavená na principech, nechává člověka v klidu. Staví na znalosti principů, čímž nechává naši mysl v klidu. Znalostí principů totiž máme jistotu. A právě proto i klid. Neklid (a následnou potřebu dedukovat) v nás probouzí vždy jen to, do čeho nevidíme.

Umíte-li malou násobilku, nechávají vás příklady typu tři krát tři úplně v klidu. Chápete, jak se násobí a maximálně vás napadne si v duchu ten příklad ještě jednou přepočítat. Ale rozhodně se vám nevrací zpět do hlavy obavy, jestli to máte opravdu správně, jestli jste na to nešli špatně a nemá se to ve skutečnosti počítat úplně jinak…

Tohle se honí hlavou jen těm, kdo násobit neumějí, neboli — kdo principy násobilky neznají. Ti nebudou v klidu nikdy, ti budou jako na trní, jak to dopadne a na tom trní budou tak dlouho, dokud to nějak nedopadne. Nedá jim to spát, bude se jim písemka z násobilky pořád vracet včetně vidin, jak ji mají celou špatně a jaký humbuk z toho bude.

Znalost životních principů v člověku udržuje úplně stejný klid jako znalost principů násobilky. Vůbec se v nás neprobouzí potřeba něco rozebírat, řešit, hodnotit… Nikde nevidíme problém, ničeho se neobáváme ani nic špatného neočekáváme.

Cesta dál vede přes principy

A přesně to je ten důvod i životní nutnost se principy života naučit. Nutnost proto, že život je o neustálém vývoji, a v určité fázi přijde okamžik, kdy se stávající logikou už dál jít nejde. Dál už se pohneme jen tím, že odhodíme svůj starý způsob myšlení a začneme jej nahrazovat jiným.

Tak, jako přišel čas odhodit plínky, štěrchátko, dudlík, kyblík s lopatičkou, aktovku a další věci, přijde i čas odhodit své staré názory. I ony se během našeho života vyvíjely, i naše stará logika nabízela široký prostor pro vývoj našich postojů. Ale i tak jednou své možnosti vyčerpá a tím se stává naší brzdou.

Začneme si uvědomovat, že to, jak žijeme, nás už neuspokojuje, co jsme dřív brali automaticky jako „dobré nebo aspoň snesitelné“, už nám nic nedává a cítíme, že takto dál už žít určitě nechceme.

Principy učí jedině seberozvoj

A to je ten okamžik, kdy nás život začne navádět na cestu seberozvoje. Tam, kde se ty principy máme možnost naučit. Život nás totiž podporuje v našich záměrech zcela automaticky. Nicméně sám od sebe nás nic nenaučí, musíme spolupracovat. Navádění je něco jako krabice s dárkem, kterou nám Vesmír dokáže jen doručit. Ale jestli tu krabici rozbalíme a ten dárek přijmeme, to už je na nás, s tím nám už nikdo pomoct nedokáže.

Změna logiky není pro člověka jen tak, protože člověk se vzdává všeho, čemu doposud věřil. Proto je pochopitelné, že s tím nějaký čas bojuje, že se rozkoukává, kroutí hlavou, pochybuje, stále se vrací do svých starých vzorců úvah… I že bloudí, zkouší kde co, aniž by dokázal rozpoznat, co z toho je slepá ulice a co skutečná cesta.

Tím vším si musíme každý projít, připravenost na změnu své logiky v nás musí uzrát. Až pak jsme připraveni, až pak už se dokážeme nechat vést. Nepřipravený spíš bojuje, než že by byl ochoten být veden a přijímal nové myšlení namísto tendencí s ním spíš bojovat.

Zralost je tedy stav, kdy je nám už jasné, že cesta dopředu je ta, která nám bude krok za krokem nabízena (a žádná jiná). Jsme připraveni (schopni) nové pohledy přijímat a proto nás ta cesta bude i bavit. Není úplně snadné své staré pohledy nahrazovat úplně jinými, ale je to proces, který má svá jasná pravidla, která zajistí, že půjdeme stále vpřed, tam, kam toužíme dojít, k tomu, jak toužíme žít.

Princip zrcadel

Jedním ze základních principů života i seberozvoje je tzv. princip zrcadel. Právě na něm se testuje, jestli je už člověk pro seberozvoj zralý nebo ne, protože dokud ten princip není ochoten uznávat, nebude schopen se měnit.

Princip zrcadel (představený i na kartě Pětky Disků) říká — Vidíš-li někde chybu, je ta chyba vždy v tobě, v tvém vnímání. Není tam, kam se díváš, ale v tvém nesprávném pohledu na to.

Naše stará logika nás učila uvažovat přesně naopak — chyba je tam, kde ji vidím. To je přece logické, říkali jsme si, kde jinde by taky byla. A právě proto, že jsme vždy viděli chybu „tam“ a ne v sobě, jsme se nijak neměnili. Trvali jsme na svých názorech, považovali je za pravdu a basta fidli. Svět byl plný chyb a my jeho kritiky. I bojovníky, protože kdo vidíme chyby, bojujeme s nimi. A ten boj do našeho života přitahuje nechtěné, z čehož neviníme sebe, ale svět. A tak bojujeme dál a dál…

Mé prožitky ukazují, jaký jsem

Jakmile se naučíme vnímat celý svět a všechny své prožitky jako zrcadlo sebe samého a svých postojů, situace se změní. Už nikde nejsou problémy ani nepřátelé, ale jen já jako generátor svých problémů, překážek a nepřátel. A to je i nutný stav, kdy s tím jsem schopen něco dělat. Kdy se dokážu vydat na cestu seberozvoje neboli výměny staré logiky za novou.

Pětka Disků říká ve své Pointě — „Chápu princip zrcadel, příčiny neúspěchu hledám vždy v sobě.“ A to je zároveň první vesmírný zákon i první krok na cestě seberozvoje. Cesta za novou kvalitou může začít…

<Předchozí | Následující >