Pokora je umění nehodnotit
ýt pokorný znamená dokázat svět nehodnotit. Nesrovnávat, nekritizovat, nevyvyšovat, nerozebírat, brát vše takové, jaké to je s vědomím, že přesně takové to je naprosto v pořádku.
Pokora je umění, protože svět k hodnocení, kritikám, srovnávání a rozebírání na každém kroku provokuje. A jen ten, kdo o tom světě něco ví, kdo vidí za oponu dojmů, se dokáže potřeby si na vše dělat názory zbavit.
Dělat si názory je naivní, přesto to děláme a celá člověčí (panáčkovská) logika je právě na tomto fenoménu postavena. Hodnotíme, jakým dojmem co působí, a podle toho vše dělíme na dobré a špatné. Neuvědomujeme si krátkozrakost našich úvah. Uniká nám toho mnohem víc, než co při svých názorech zvažujeme, koukáme na věci nesmírně omezeně a právě proto nereálně.
Panáček má binec nejen v tom, co na první pohled vypadá zle, ale i v tom, co vypadá pěkně. Spousta věcí, které dělá, vypadá hezky a správně, ale ve skutečnosti způsobují pravý opak toho, co si panáček myslí — škodí. Ono se to jen ukáže až časem, k čemu takové „hezké“ chování vedlo.
Typickým příkladem toho, co vypadá hezky, ale škodíme tím, je například snaha si pomáhat. Člověk se narodil proto, aby stál pevně na svých nohách. Jen tak se bude v život cítit spokojeně a bezpečně. Jenže aby se tak stalo, potřebuje se naučit fungovat samostatně a soběstačně. K tomu ale nedojde, budou-li se mu ostatní snažit pomáhat. Tím z něj naopak vypěstují chudáka, který si nebude věřit, který se bude cítit závislý na druhých, a tím si z života udělá peklo.
Dělání si názorů = dramatizování. Domýšlíme zápletzky a emoce tam, kde pro ně není místo. Věci, které jsou úplně v pořádku, vidíme jinak, po svém, dramaticky. Ať už je tím dramatem tragédie, komedie či fraška, realita je jiná a náš názor nás od ní spolehlivě odvádí. A to podstatné — škodíme si tím podstatně víc, než si vůbec uvědomujeme.
Pokora je i o nesrovnávání. Paní uklízečka je stejně důležitý a kvalitní člověk jako pan generální ředitel. Je úplně jedno, jaké má kdo vzdělání, co umí a neumí, jaké role na světě plní. Podstatné je něco úplně jiného — že tu má být a má být přesně takový, jaký je.
Dokud si to neuvědomujeme, trápíme sebe i druhé. Pácháme tím zásadní zlo —snižujeme sebehodnotu. Jelikož je ovšem celý život postavený právě na té sebehodnotě, přestává jejím snižováním bavit a fungovat. Z radosti a hojnosti se stává boj a nepříjemnosti. Do života vstupují problémy, protože si je začínáme vymýšlet svými nespokojenými názory. A už to jede…
Pokora je i cesta vpřed. Jedině pokorně se ze svých chyb poučím, jsem ochoten se měnit. A jsem toho i schopen, protože nejdřív potřebuji porážku (chybu) uznat a přijmout. A až potom s ní přestanu bojovat a dokážu ji i vděčně pustit z hlavy, což je pro posun vpřed a otevření se novým možnostem nezbytné.
Pokora nám pomáhá vyrovnat se se ztrátami a prohrami. S pokorou rychle odezní, protože se v nich nebabrá naše ego. Zbytečně nerozebíráme, nevzpomínáme, nestěžuejeme si, nefantazírujeme, netrpíme sebelítostí… prostě přijememe prožité jako fakt, který pro nás má nějaký důležitý význam. Dokážeme věc pustit z hlavy (případně se i poučit, je-li to i o tom), a jít dál, a právě o to vždy jde.
Skutečná pokora není o tom vědět, že bych měl být takový a makový. Takto se (nejen) pokoru snažíme biflovat, ale tím se nikdy nedostaneme tam, kam bychom měli (podobně je na tom třeba odpuštění). Abychom skutečné hodnoty skutečně začali žít, musíme je cítit, ne znát. A k tomu potřebujeme — naprosto chápat, jak funguje svět.
On funguje jednoduše, v tom problém není. problém je jen v onom nevědění jak. A když nevíte, necítíte. Nemáte jak, vaše nevědomost vám stoj v cestě, a proto dál žijete hlavou, nikoli srdcem.
Stát se z „hlavaře“ srdcařem vyžaduje kvantový skok = změnu v podvědomí. A k té změně je nutné v prvé řadě vědění, což není poučování, jaký by člověk měl být, ale učení, jak svět, člověk a život fungují. Pak si nepotřebujete nic tlouct do hlavy, pak se už nebudete o nic snažit, pak vám totiž vše bude úplně jasné.
Skutečné = trvalé. A to jde jedině, když víte, jak to funguje. Pak vás totiž žádný argument ani okolnosti nepřinutí pochybovat. Dokdu ale nevíte, jste a vždy budete pouhou obětí okolností, které s vámi budou cvičit, jak se jim zachce.
My se na to obyvkle snažíme jít tou druhou cestou — pouček, aniž bychom měli ve věci jasno. A proto to nefunguje, jelikož tohle fungovat nemůže. To totiž pořád chcete žít a cítit B, ale v hlavě nosíte A. Snažíte se sami sebe o něčem přesvědčit, ale chybí vám argumenty. Proto to nezabere, budete se takto jen snažit o nemožné.
Život je nutné vnímat úplně technicky, odosobněně. Pak z něj zmizí naivní názory i zbytečné emoce. A přijde klid, pohoda, radost, pocit naprostého bezpečí, zdraví, bohatství — zcela nezávslé na okolnostech neboli dojmech. A teprve to, co je zcela nezávislé, je opravdové, protože to je — trvalé.