Sedmička Holí

Martin Vlach / Hole

Sedmička Holí Vysvětluje, co je odvaha. Kde se v nás bere, od čeho se odvíjí, co je jejím zdrojem. V prvé řadě bychom si tedy měli uvědomit, že odvaha má svůj jasný původ. Že odvážný člověk je odvážný z jasné příčiny — on se odvážný cítí, nenutí se k tomu.

Odvaha je výsledkem vnitřního nastavení — odpovídá stavu podvědomí. Svým podvědomím jsme všichni ovládáni, má nad námi kontrolu. Určuje, jak se cítíme i následně chováme.

Je nad naše síly té kontrole nepodléhat, my můžeme jediné — obsah svého podvědomí měnit.

Síla = čistota podvědomí

Karta hned na začátku říká: Pravá, vnitřní síla. Chce tím sdělit, že naše odvaha, statečnost, schopnost se prosadit, ochota k riskování, odmítání kompromisů, sebedůvěra, schopnost uskutečňovat své záměry, ušlechtilost… — to vše je potřeba mít buď vrozené, anebo to v sobě nastavit. Pak to budeme cítit, úplně stejně, jako cítíme strach, nejistotu, pochybnosti, závislost… Nic z toho si taky nemusíme sugerovat, ty pocity přicházejí úplně samy. Pokud se odvážní necítíme (nenarodili jsme se takoví), nic nám nebrání se takovými stát.

Každá lidská hodnota je buď vrozená, anebo si ji můžeme osvojit. Od toho žijeme — abychom sdíleli hodnoty, které máme vrozené, a osvojovali si ty, které necítíme (sebehodnotu, zdraví, bohatství, přátelství, soucítění, úctu, šlechetnost, sílu, sebevědomí…).

Opakem odvahy je útěkářství

Chceme-li v sobě vypěstovat odvahu, musíme se zaměřit právě na prožívané pocity (emoce). Resp. na situace, které nám nepřijdou komfortní. Mnozí z nich (často nevědomky) utíkáme. Myšlenkami i fyzicky — snažíme se takovým situacím a s nimi spojeným pocitům vyhýbat.

Vůbec přitom nemusí jít žádné hrozby ani jinak silné zážitky, typickým příkladem je třeba obyčejná nuda. Kdo se nudí, obvykle se snaží „přijít na jiné myšlenky“. Což ještě samo o sobě není špatné, jde o to, že ty „jiné myšlenky“ začne hledat okolo. Na něco se snaží upnout svou pozornost — surfuje po internetu, volá/píše kamarádům, jde si udělat něco k jídlu, začne vymýšlet, co bude dělat odpoledne…

Útěkářství je únik z nepohody. Utíkáme buď před něčím, anebo za něčím (buď se něčeho bojíme, anebo jsme na něčem závislí). Útěkem si kompenzujeme své stavy nepohody. Jakmile se přestaneme cítit komfortně, hned k něčemu utečeme. K internetu, k ledničce, ke svému koníčku, k pivu, k nákupům, k esemeskování, za zábavou…

To vše jsou útěky, které vypadají úplně nenápadně, proto si své chování mnohdy vůbec neuvědomujeme. Nedochází nám, že utíkáme, přijde nám to normální. Připomenu známé „teď a tady“. Jakmile mé myšlenky cestují, utíkají. Před něčím a nebo za něčím. Tělem jsem někde a myšlenkami jinde. Případně mi v hlavě běží nějaký katastrofický scénář nebo výčitky, hádka, kritika…

Útěk je vše, co si vymyslím na svou „záchranu“. Abych zahnal nudu, abych se něčemu vyhnul, odvrátil hrozbu, něco zakamufloval, necítil se osamělý, zbytečný, slabý, nespokojený…

Odvážný má nad svými myšlenkami kontrolu

Právě tak se odvaha pěstuje — kontrolováním svých myšlenek. To je vůbec první a zároveň nutný krok. Tím se musí začít, jinak nemá smysl se o nic snažit. Druhým krokem pak je striktní dodržování pravidla „jakmile zneklidním (neboli mé myšlenky začnou chtít běhat), držím je i sám sebe. Vracím je zpět, zklidňuji se. Před neklidem neutíkám, myšlenkami ani fyzicky, ale dělám pravý opak — zůstávám mu vystaven, nechávám jej na sebe působit, ale zároveň se jím nenechávám vyprovokovat právě k tomu, k čemu mě provokuje — něco udělat, někam zavolat, něco někomu napsat, něco začít řešit nebo se naopak něčemu chtít vyhnout, odvrátit od toho pozornost…

Odvaha se pěstuje konfrontací

Právě tak se pěstuje odvaha — tichou konfrontací se vším, co mě provokuje. Mým úkolem je vždy situaci ustát = nenechat se vyprovokovat. Tuto hru bychom se měli naučit hrát kontinuálně, nepřetržitě. Právě tak vypadá seberozvoj, protože právě o to v životě jde — stávat se čím dál odolnějším, čím dál víc situací vnímat v klidu, s nadhledem a pohodou.

Konfrontace je opakem útěku. A je to ta správná volba, kdykoli se do stavu nepohody (byť mírné) dostaneme. Konfrontace (setrvání v nepohodě) je cesta, útěk je — prostě útěk. Konfrontace nás mění, útěkem se nezmění nic a podobný stav přijde zase.

Žít pořád stejně se nedá

Buď tuto hru takto hrajete, a pak se kontinuálně rozvíjíte, anebo jste útěkáři, a pak žijete pořád stejně. Což s sebou vždy přináší nepříjemnosti a nespokojenost, protože tak se žít nedá. nic vás nebude bavit věčně., ve všem musí být vývoj. A ten se děje jen když se vy sami měníte. jen když vy sami měníte obsah svého podvědomí. Ideálně cíleně, v souladu s nějakou vaší vizí.

Ale klidně i bez toho, ta hra běží tak jak tak, protože život běží sám, nepotřebuje vás, abyste jej řídili. To je jen možnost, chcete-li žít cílevědomě a dát té hře, kterou budete hrát tak jako tak, nějaký cíl odpovídající vašemu cítění.

Vyzařování (přitažlivost) je jediná jistota

Na konci karty v sekci Pointa se píše: „Spoléhám na své vyzařování.“ A to je nesmírně důležitá věta. Vyzařování neboli přitažlivost je totiž jedinou skutečnou životní jistotou. Preotože co vyzařujete, to přitahujete, a děje se to tak úplně automaticky. Vyzařujete-li zdraví, pohodu, bohatství a lásku, váš život přesně tak vypadá, protože toto vše do něj chodí. A to se nezmění, protože to změnit nejde. Jedině — že byste začali vyzařovat něco jiného.

Což se často děje nám všem, kdo si neuvědomujeme hru, o které v tomto článku píšu. Všichni, kdo nad svými myšlenkami nemáme kontrolu, měníme své uvažování podle okolních vlivů. Naše vyzařování je tedy proměnlivé, stejně jako pak i naše přitažlivost. Neboli — naše životní jistota je velice nejistá.

Situace se radikálně změní, začneme-li své vysílání kontrolovat dodržováním výše zmíněných dvou pravidel, která ještě jednou zopakuji:

• uvědomujeme si, kdy se v nás probouzí neklid a s ním spojená tendence utíkat myšlenkami, fantazírovat, podléhat obavám, smutkům, slabostem
• ve všech takových situacích se konfrontujeme se svým neklidem = necháváme jej na sebe působit, nenecháváme se jím vyprovokovat k tomu, k čemu nás právě naše úvahy nabádají

Odvážný = duchovně silný

Odvážný se chová přesně naopak než slaboch. Proto se mu říká Silný. Skutečně silný je silný duchovně neboli myšlenkově — má je pod kontrolou, nenechává je utíkat, vrací je zpět. Ničemu se nevyhýbá, nepodléhá slabostem, dělá opak — konfrontuje se s takovými situacemi, prožívá si je s požitkem. S požitkem si užije strach, smutek, výčitky, cokoli. právě tak vypadá cesta seberozvoje. proto je těžká, ale zároveň naplňující.

Být silný duchem znamená přirozeně uvažovat. K útěkům, ať z pohodlnosti, strachu nebo závislosti, se uchylujeme vždy ze stejného důvodu. O něčem uvažujeme nesprávně.

Teprve až přestanete utíkat od zneklidňujících prožitků k tomu, co vám dělá dobře, pochopili jste život, lásku, sílu, přitažlivost, seberozvoj, bohatství — pochopili jste vše a jdete na to dobře. Konečně si uvědomujete, co je v životě podstatné, kde se láme chleba, jak se jezdí na kolotoči věčné nespokojenosti, žije v kompromisech, které nemají schopnost vás naplnit a uspokojit.

Útěkář nikdy nežije naplněný život. Odmítá prožívat, co prožívat má, a utíká k něčemu, co vypadá jako snadná cesta, rychlé uspokojení. To jej ale spokojeným neudělá, protože vše, k čemu utečete, bude vždy kompromis. Chvilková záplata. Člověk se vyhýbá řešením důležitého útěkem k věcem nepodstatným, neschopným mu nic hodnotného přinést.

Abych žil spokojeně, musím prožívat i vše, co mě vyvádí z klidu, co na první pohled vypadá, že mi přináší nepříjemné pocity. Právě v těchto situacích, tím, že od nich neuteču, ale naopak si je prožiju, najdu vše, co mi chybí. Jsou mojí spásou, přicházejí, aby přenastavily mé podvědomí v souladu s tím, jak má smysl žít a co mi přinese, po čem bytostně toužím.

Překračuji své hranice…

Sedmička Holí ve své Pointě dále jasně říká: „…s odvahou překračuji své hranice…nepřipouštím kompromisy…“. Tím jen znovu připomíná, co jsme si už napsali — konfrontuji se se vším (nepříjemným), co ke mně přijde, namísto útěků k čemukoli jinému. Vše nepříjemné mě přichází vyčistit, všechny závislosti mi ukazují, čeho se potřebuji zbavit. A obojí se provádí stejně — konfrontací, aniž bychom podlehli nutkáním.

Řešením je — konfrontace

Konfrontace s našimi démony, zlozvyky, útěkářstvém, závislostmi — to je ta cesta. Ta nejkratší, nejrychlejší, nejefektivnější. Opakuji to na konci článku ještě jednou proto, že my obvykle utíkáme i tehdy, když se něčeho zbavit chceme. Vidíme řešen v tom, že si to začneme odpírat. Cigarety, pití, jídlo, ale taky třeba peníze. Jdete-li nakoupit a říkáte si „na tohle nemám, to je moc drahé…“, neděláte nic jiného, než vysíláte do vesmíru „na tohle mít nechci, to stavím nad své možnosti“. Uvažujete úplně špatně.

Konfrontací se svých zlozvyků zbavíte nejrychleji. A také natrvalo, protože v sobě rozvinete správné uvažování (namísto strachu a výčitek). Nastavujete své podvědomí do psrávného stavu, namísto že si pěstujete blok (strach, vyhýbání se, odmítání).

Úplně špatně uvažujete i v případech, kdy se vyhýbáte třeba alkoholu. To před ním také ve skutečnosti utíkáte, a dáváte najevo, že se jej bojíte, že si nevěříte. A to není ta správná cesta (přestože může nakonec zabrat). Správné je jít na to naopak — konfrontovat se se svou závislostí. Koukat na flašku, cigarety, jídlo, peníze… a říkat si „nemusím to vypít, vykouřit, sníst, utratit“. Být v konfrontaci se svým pokušením, nechat je na sebe působit a odolávat mu, ale s chutí, uvědomovat si, že hodnota není v tom to udělat, ale neudělat. To že mi přinese dobré pocity, a ne naopak.

< Předchozí | Následující >