Karta Vůz představuje Blázna otrkaného zkušenostmi. Je to karta zaměřená na umění jít za svými cíli tak, aby se skutečně plnily i naplnily. Nezbytným pilířem tohoto umění je zodpovědnost. Bez ní nikdy k žádnému cíli nedojdete, nikdy vám nic nebude kloudně fungovat, pořád budete něco řešit, vracet se stále do stejného bodu (bloudit v kruzích) a cítit se prázdně. Nicméně nejen zodpovědnost je nezbytná, aby se vaše cíle plnily a aby — a to je mnohem důležitější — vás život bavil.

Možná si vzpomenete, že jsme si Blázna popsali jako člověka radostného, bezstarostného, který se řídí svým srdcem (čili svými pocity). Potud vše fajn, jenže…

Jenže je to také člověk nezkušený. Je jako dítě, přemýšlí čistě, nespekuluje, je otevřený, dává najevo, co chce a co ne. Ale chybí mu zkušenosti, tudíž jde na spoustu věcí naivně, zbrkle, dopouští se chyb, své zkušenosti teprve sbírá. A bez zkušeností nejde nic, zkušenosti jsou nezbytnou komoditou každého člověka.

Vůz charakterizuje zkušeného vozataje, který se ocitá — podobně jako Blázen — na začátku své další cesty. Nyní už ale poučený z předchozích nezdarů, tudíž na to už jde jinak. Vozataje je tedy možné chápat jako zkušeného Blázna.

Pokus-omyl? Ano!

Ještě jednou zopakuji zákon, že zkušenosti jsou nezbytné. S tím připomenu, co vysvětluji poměrně často: „Čtením žádné zkušenosti nenasbíráš“. Zní to samozřejmě, přesto řada těch, kdo něco řeší, „dlouho čtou“, než se konečně rozhodnou něco i dělat. Zbytečně přešlapují na místě, chybí jim odhodlání.

Platí to samozřejmě obecně, nejen pro osobní rozvoj. Život je nekonečná šňůra pokusů a omylů. Láska znamená to takto vnímat, vědět, že takto to je správně a já jsem na světě proto, abych se vůbec nebál do ničeho nového jít. O tom je život i štěstí.

Se sbíráním zkušeností je spojena další zákonitá nezbytnost — dělání chyb (další oblíbené životní téma). Dělat chyby je úplně normální, nutné, bez chyb nejde nic. Bez dělání chyb se nic nového nenaučíte, nikam se neposunete, nic nedokážete. Bez dělání chyb se z vás stane ustrašená nepřitažlivá nula. Nevnímejte tedy chyby své ani druhých negativně, ale jako nutnost. Vozataj je z tohoto pohledu Blázen, který už udělal dostatek chyb, aby se díky nim dokázal posunout na vyšší úroveň.

Kdo se bojí dělat chyby, je mimo. Považuje je za něco špatného. Chyba je ale jen nutný krok vedoucí ke zlepšení. Chyby odsuzují jen ti, kdo se sami bojí chyby dělat a poté přiznat. Stydí se za ně, viní se, a stejně se pak dívají i na druhé. Kritizují, ukazují, komentují, kompenzují si tím své vlastní nedostatky. Čím větší nýmand, tím větší kritik.

Co je zodpovědnost?

Zodpovědnost je umění své chyby a zkušenosti zúročit. Zde se láme chleba, protože udělat chybu ještě neznamená, že se někam posunu. Posun nastává až v okamžiku, kdy si svou chybu uvědomím, přiznám a poučím se z ní = příště už ji neudělám.

Vše jinak vypadá, než jaké to je. To je základní zákon Vesmíru. Proto chce vše praxi, protože teoretická logika je často úplně mimo. Teprve až se podle ní zkusím řídit, ukáže se, že na to jdu špatně = dělám chybu. Uvědomím si, že to je vlastně o něčem úplně jiném = poučím se. Toto je typická achillovka politiků, rozhodujících o věcech, které sami nikdy nedělali. Chybí jim zkušenosti, dívají se na věci naivní optikou teoretika.

Dokud za své nezdary a bolístky viním náhody, shody okolností nebo druhé lidi, chovám se nezodpovědně a jsem „ztracený případ“, se kterým nemá smysl ztrácet čas. Můj život je potom jako houpačka — chvíli nahoru, pak zas fofrem dolů, a tak pořád dokola, nikam se neposouvám. Takto to vypadá vždy, když se ze svých chyb nepoučíte: přijde obdobná situace, na ni stejná vaše reakce a nakonec i zase stejný výsledek. A to se děje, dokud konečně neotevřete oči. Vozataj je tedy tím, kdo má oči otevřené, kdo ví, že bude dělat chyby i dál, ale že se z nich bude učit a nikoho z nich nebude vinit. Takto vypadá zodpovědné uvažování, správný pohled na život, na sebe samotného a také na druhé.

Nezodpovědnost je i vyhýbání se zkušenostem. Uhýbání před výzvami, snaha se vyhnout situacím, které mě nepřišly obtěžovat ani odradit, ale rozvinout. Uhýbáním v sobě člověk pěstuje snížené sebevědomí, sebehodnotu, strachy, závislosti i nespokojenost. Necítí se pak v každodenním životě dobře, má pořád pocit, že něco musí nebo nesmí, že mu něco hrozí, že jsou lidé proti němu, že bude kritizovaný, nechtěný, stresuje se, cítí se ohrožený… Omezuje se, protože si nevěří. Naučil se špatně uvažovat a tím si denně hází klacky pod nohy — generuje si nepříjemné pocity a stavy. Výzvy, které jej chodí bavit, vnímá jako nepříjemnosti a komplikace, kterým se snaží vyhýbat.

Dát nejdřív vše do pořádku

Vozataj je otevřený novým zkušenostem = baví se tím, že se vydává na nové cesty, objevuje, poznává, tvoří, rozvíjí se, sílí, roste a vše, co v sobě rozvinul, sdílí s druhými a obohacuje tak je i sebe. Jeho zodpovědnost mu ale vždy říká: Než se vydáš na novou cestu, musíš uzavřít tu starou. Nezanechávej kostlivce, nevyřešené otázky ani jiný „nepořádek“.

Proč? Protože si to vše budeš pak dál všude tahat s sebou. Ničeho se nezbavíš tím, že od toho utečeš, ono se ti to bude pořád vracet. Útěkem od nedokončeného vše jen zkomplikuješ. Každá cesta má svůj cíl (přestože někdy jiný, než sis představoval) a do něj je potřeba dojít. Proč? Protože i na slepé cestě na tebe čekají nezbytné zkušenosti. Až pak, až je sebereš, má smyl vyrazit na cestu další, splnit si něco nového.

Cik-cak

Na pozadí obrázku karty VII. Vůz je klikatá čára. Symbolizuje reálnou cestu k cíli, a u toho se chvilku zastavíme. Musíme pochopit, že přestože jdeme k cíli přímo, naše cesta vypadá klikatě. Tento klam je potřeba chápat. Přímá cesta k cíli je ve skutečnosti spojnicí mezi sérií nutných zkušeností. Můžete si je představit jako stanoviště na trase orientačního závodu, kterými všemi musím proběhnout, abych se pak mohl vydat do cíle.

Vozataj už to ví, on přesně takto funguje. Na rozdíl od Blázna už na své cestě potkal Mága, Velekněžku, Císařovnu, Císaře i Velekněze, díky nimž ví, že existuje nějaký Vesmír, se kterým má spolupracovat. Vozataj tedy ví, že každá jeho cesta je dokonale naplánovaná a organizovaná Vesmírem. Vozataj ví, že nemá vymýšlet, jak ke svému cíli dojde, ani řešit, co bude dělat dnes, zítra, pozítří… On má jen přijímat vše, co mu samo přichází do cesty, jít vždy tam, kam cítí, že má jít a nechat k sobě zkušenosti přicházet (přesně podle Vesmírova plánu).

Mít jasno

Vozataj má pouze jednu starost, a tou je jasný cíl. Musí vymyslet, za čím se vydá. Ono je v tom víc, než se na první pohled zdá. Umět si vytyčit správný cíl chce také — v tomto článku už několikrát probírané — zkušenosti.

Jedním z nezbytných faktorů zodpovědného vytyčení cíle je: Naplnění a výzva. Zde dělá kde kdo chybu, protože se vydává za věcmi, ktreré pro něj žádnou výzvu nepředstavují. A pak se zákonitě děje, že je život prázdný. Zvolená cesta totiž ve skutečnosti žádnou cestou nebyla, byla únikem od neuspokojivé reality.

Nesuccess story

Uvedu příklad, který je přesným opakem Vozataje: Nežiji spokojeně. Necítm se jistě, nudím se, cítím, že mému životu něco chybí = jen přežívám ze dne na den. Nebaví mě (například) práce, chodím do ní jen kvůli výplatě. A samozřejmě — řeším to. Pořád mi to v hlavě běhá. Vymýšlím, co s tím, jak vdechnout životu náboj, smysl, naplnění. A tak se rozhodnu zapsat do kroužku keramiky (cesta 1). Jednou týdně jdu něco plácat z hlíny, je to zábava, jsem mezi lidmi, mám pocit, že právě to jsem potřeboval. Ale ouha, prázdný se cítím dál. Sice ne ty dvě hodiny, kdy jsem v keramice, ale celý zbytek týdne ano. A tak vymyslím další aktivity — začnu chodit i do divadla (cesta 2). Dopadne to ale stejně jako s keramikou — pravidelné divadlo mě zabaví na tu chvíli, kdy v něm sedím. Zbytek — stará (ne)dobrá prázdnota. A tak si každou chvíli vymyslím něco na zaplácnutí času (cesta 3, 4, 5…) v naivní naději, že právě TO — zaplnění kalendáře aktivitami — mi přinese do života zpestření, zábavu a naplnění. Jenže nic z toho nezabere.

Přesně tak vypadá zoufalství, marné hledání cesty, smyslu života, radosti, štěstí a pocitu naplnění. Koukneme-li na to optikou Vozataje, uvidíme všechny chyby i jejich příčiny. První v řadě je už to, že se snažíme něco neuspokojujícího řešit něčím jiným. Uvažujeme nesprávným způsobem: práce mě nebaví, tak se zapíšu do kroužku. Namísto abych uvažoval správně: práce mě nebaví, změním to. Podobně naivní je model „jsem osamělý, někoho si najdu“, „doma mi to nefunguje, odejít se bojím, ale pořídím si milence“, „nudím se, koupím si televizi“ apod. Namísto nápravy nefunkčního hledáme únik k něčemu/někomu. A to je vždy špatně.

Každý únik představuje porušení pravidla Vozataje, že cesta mě má naplňovat a vyzývat. Jen taková má totiž smysl, protože mi přinese to, co mi skutečně chybí, co opravdu hledám = štěstí a spokojenost. A to splňuje jedině cesta nápravy nefungujícího nebo splnění si něčeho, co je pro mě výzvou. Cokoli jiného (kroužek, divadlo, milenec, televize…) je jen nezodpovědný útěk, který mi štěstí ani nic jiného kloudného nepřinese.

Vozataj tedy při plánování každé nové cesty zodpovědně používá jasné pravidlo: Vše, co je útěkem, okamžitě zavrhuji. Rozhoduji se jen pro to, v čem je výzva, protože jen to je cesta dál i zdroj štěstí a naplnění. Vše zvládnu, stačí si věřit a znát přírodní zákony = umět spolupracovat s Vesmírem.

Zodpovědnost = vesmírná ochrana

Vozataj — tím, že s Vesmírem kamarádí (spolupracuje) — spoléhá právě na svou zodpovědnost. Ví, že se nemá čeho bát, ani když udělá chybu. Vesmír jej podrží, podpoří, umožní mu chybu napravit (počítá s tím, že Vozataj chyby udělá). Vozataj si dobře uvědomuje i opak — problém nastane (zákonitě) jen tehdy, když se polekám, začnu zmatkovat, sám něco vymýšlet (spekulovat, vymýšlet jak ze situace ven), maskovat svou chybu, propadat panice…

Vozataj je archetypem člověka, který se nebojí na jakoukoli cestu vydat. Žádný cíl pro něj není nesplnitelný, ví, že si dokáže uskutečnit vše, za čím se vydá, po čem touží. Vnímá život zákonitě a neomezeně. Ví, že cesta za čímkoli je jen sérií dobrodružných „zastávek“, kdy Vesmír vygeneruje situaci, která na Vozataje bude působit tlakem, a na Vozataji je žádnému tlaku nepodlehnout. Namísto, aby začal tlaky řešit, se má zaměřit na něco úplně jiného, opačného — neřešit nic, jen uvést sám sebe do klidu. Právě to je ono tajemství zvládnutí každé výzvy. Lépe řečeno: tajemství RADOSTNÉHO zvládnutí každé výzvy. Protože právě ona radost ze zvládnutí výzvy je tím, co ti v životě chybí. Nic jiného člověku ani chybět nemůže. Tak je život jednoduchý.

Odvrácená strana

Jako každý, má i Vozataj svou odvrácenou stranu, o které musí vědět a dávat si na ni pozor. Je to přehánění, machrování, rychlá honba za něčím, k čemu ještě nedozrál. Nejlíp to asi vysvětlím způsobem školní docházky: je to jako bych chtěl nastoupuit rovnou do páté třídy. To je špatně, to mi nepřinese nic dobrého, budu se trápit, ukáže se, že mi chybí vše, co se v první, druhé, třetí i čtvrté třídě učí. Na vše se musí postupně a radost spočívá nikoli v honbě za výsledky a senzacemi, ale v každodenním prožívání své cesty a výzev, které mi přináší.

Životní princip, kterému karta učí

Mám-li co nejlíp shrnout princip karty VII: Vůz, napíšu to takto: Dokážeš úplně cokoli, a právě to je zdrojem tvého štěstí, to tě naplňuje. Víš, že ti nic nestojí v cestě. Žiješ ve Vesmíru, který všechny tvé záměry dokonale podporuje a k tvým cílům tě automaticky vede. Chápeš-li život, plníš si úspěšně a samozřejmě své cíle, což je zároveň ten jediný způsob, jak šťastně žít. Zdrojem tvého štěstí, radosti a naplnění jsi ty sám, protože se denně bavíš tím, jak rosteš a co prožíváš. K pocitu štěstí nepotřebuješ nic a nikoho. Druhé děláš šťastnými ty, nepotřebuješ, aby dělali šťastným oni tebe. Řečí Tarotu zužitkováváš vše, co tě naučil Mág, Velekněžka, Císařovna, Císař a Velekněz. A v podstatě i Zamilovaní, kteří tě naučili vidět v druhých jen přátele.

<Předchozí | Další >