Být se vším v souladu, to je zdroj všeho bohatství
ýt se vším v souladu neboli s ničím nebojovat, To je smyslem života, jehož naplněním končí etapa, kdy se člověk potýká se svými názory neboli nezralostí (naivitou, zkreslenou realitou).
V naší škole se učíme, že život má dvě etapy (fáze). Ta první se jmenuje „fáze mých vnitřních změn“, která je charakteristická tím, že je člověk vystavován provokujícím okolnostem. Neboli všemu, nač si dělá názory, jelikož to následně atakuje jeho logiku.
V této fázi ten člověk potřebuje pochopit, že chyby nejsou v těch okolnostech a situacích, ale v jeho pohledech na ně. Což odporuje jeho naturální logice, takže namísto aby toto chápal, s těmi okolnostmi bojuje. A bojovat bude dokud nepochopí, že je vše jinak a nezačne měnit svůj způsob nazírání na svět.
Etapa provokací, emocí a nárazů může trvat věky. Vede z ní totiž jediná cesta — cesta pochopení neboli Vědění. Zároveň existují kvanta cest slepých, které nevedou nikam. A právě těmi má člověk svým stylem vnímání tendenci se vydávat. Nejdřív jen naráží, pak chodí slepými uličkami, a teprve nakonec, až pochopí slepotu všech těch marných pokusů, vydá se na cestu skutečnou, která jej dovede k tzv. Zralosti.
Nezralý netuší, co prožívá a jaká je pointa jeho prožitků. Proto ani nezraje, protože namísto toho řeší věci, které si myslí, že má řešit. Tak to ale není, on má zrát, což znamená úplně jinak se dívat a chovat. A právě tato schopnost mu chybí, tu misí získat Věděním, aby se měnit začal a s tím i jeho život.
Zralost je stav, kdy člověk došel na konec etapy narážecí neboli etapy svých vnitřních změn. Ony vnitřní změny byly změny jeho názorů — zbavil se jich. Přestal hodnotit a vymýšlet. A tak přestal narážet na svá hodnocení a fantazie. Přestal vidět chyby a problémy, přesal si i růžově malovat, jaké by to bylo, kdyby, přestal se honit za svými fantaziemi a pomotanými hodnotami. A následkem toho život začal fungovat a bavit. Skončila doba přežívání.
Ve stavu Zralosti, kterého člověk dosáhl výměnou své hodnotící a fantazírující logiky za Vědění, začíná čas skutečného žití. K čemuž je dobré si odpovědět na otázku — „Co to skutečné žití vlastně je?“
Skutečné žití je vědomé tvoření takové reality, která se mnou úplně souzní. Jinak řečeno — je to žití svých ideálů. Právě toho člověk s názory nebyl schopen, byl odsouzen přežívat v kompromisech a falešných touhách. Neboli v tom, co mu úplně něvyhovuje, s představami upřenými na to, co mu štěstí nepřinese.
Dokud žijete v kompromisech, nejste spokojení. Nejde to, protože kompromis nikoho uspokojit nedokáže. Kompromis nespokojenost živí a člověk pak potřebuje neustále utíkat ze své neuspokojující reality, aby si aspoň na chvíli „vymyl hlavu“.
Člověk nezralý je tudíž útěkářem z podstaty svého pohledu na svět. Nedokáže žít to své, proto mu nezbývá nic jiného než každou chvíli utíkat ze své neutěšené reality k něčemu, co aspoň na chvííi od jeho kompromisů odvede pozornost.
A právě všechny útěky jsou ony slepé uličky, které nikam nevedou. Mají mnoho forem, někdo utíká na pivo, jiný do ledničky, na cigáro, za kamarády, ale i na různé akce — do kina, divadla, ke knize, na přednášku, workshop, terapii, festival, kurz…
Ať to je cokoli, jsou to jen různé formy téhož — útěku, byť některé vypadají přízemně a jiné se tváří kulturně nebo seberozvojově. Jsou to slepé cesty vesměs charakteristické tím, že přinesou chvilkovou úlevu, ale nikoli změnu. Vždy se z nich člověk vrátí tam, kde byl, a začne další kolo, které skončí útěkem, a znova, a znova.
Člověk si svými útěky kompenzuje přetlak či prázdno, které v něm jeho nevědomé žití generuje. A tento kolotoč kompenzačních útěků neskončí, dokud nepochopí, že cesta ven vypadá jinak a je jedna jediná.
Nedívejme se na model „kompromis-útěk“ zle. To by bylo nepochopení. Ten model je vývojovou fází, nic víc, nic míň. Je k němu jen dobré vědět, že štěstí ani své ideály v něm nenajdeme. Chceme-li žít lépe, musíme jej opustit.
Je to cesta sebezměny, která má svá naprosto přesná pravidla a průběh. To je hodně důležité chápat, prtože ona se spousta útěků tváří jako cesta sebezměny, jen žádnou změnu nepřinesou. Právě proto, že to je něco jiného, než co to musí být. Člověk se pak o něco snaží, dělá věci, které dávají smysl i znějí hezky a rozumně, jsou populární, dělá je kde kdo, jen čas ukáže, že tomu chybí výsledky.
Ta správná cesta je cestou pochopení, jak život funguje, co člověk prožívá a proč, co se kdy děje a co to člověku chce říct, i jak na to má správně reagovat. A právě tím správným reagováním na to, co život sám přináší, se začne člověk měnit — zbavovat svých názorů. Tím se začne dít, co se dřív nedělo — začne postupně Zrát.
Jakmile člověk dozraje, cítí se jako znovuzrozený, což je i fakt. Stal se někým úplně jiným, než byl. Vidí věci jinak než ostatní. A tudíž se i jinak cítí a stejně tak i dokáže žít úplně jinou kvalitu, než žil a než žijí ostatní.
Začne žít své ideály, přestane cokoli čímkoli podmiňovat, přestane dělat ústupky, přestane se snažit, vymýšlet i usilovat… Jednoduše řečeno — dokáže žít po svém, zcela naturálně, a jít tam, kam jít chce, aniž by v tom viděl nějaké překážky nebo se o to nějak snažil.
A tím se dostáváme zpět k harmonii, kterou tohle povídání začalo. Harmonie je stav, kdy fungujete v souladu s životními zákony. Proto jde vše samo, vše potřebné se vám samo doplňuje, vše se samo synchronizuje a do sebe zapadá. Žijete tzv. hojnost, protože ji k sobě dokážete nechat proudit.
Toto si člověk životních principů nezralý nedokáže představit. To úplně odporuje jeho názorům a představám, protože jeho logika všechno něčím podmiňuje. Abych mohl A, musím B. A právě to podmiňování klade všude překážky, působí stres a nutí člověka vymýšlet co bude a nebude, co musí a nesmí. To vše si člověk jen vymýšlí, a zároveň tomu věří.
Vymýšené překážky, stresy a tendence něco řešit, počítat, podmiňovat a plánovat jsou ohrádkou, ze které se člověk hodnotící nikdy nevymotá. A tak přežívá dál ve své ohrádce, svázán svým komplikovaným uvažováním, zatímco všechny jeho ideály leží za tou ohrádkou.
Tarotová karta XXI. Universum popisuje stav zralosti neboli totální výměny lidké logiky za životní zákony. Najdete na ní pojmy jako harmonie, nalezení sebe samého, dokončení vývojového cyklu, neomezenost a další, které vesměs potvrzují toto povídání.
Člověk tak má na výběr — buď bude dál žít v zajetí svých názorů a kompenzovat si přežívání útěkářstvím, anebo se rozhodne vyjít ze začarovaného kruhu a dojít si pro svou Zralost.
Dokolečka, anebo dopředu, i tak se to dá říct. Vše je v našich rukách, záleží jen na našich rozhodnutích.
